J. K. Rowlingová: Harry Potter a Kámen mudrců

Přiznávám! Harryho Pottera jsem nikdy nepřečetla celého, tedy všech osm knih. Propadla jsem mu až v závěru, kdy jsem nutně potřebovala vědět, jak to všechno dopadne. Přečetla jsem tak poslední tři díly a důvod byl jednoduchý: učarovalo mě filmové zpracování a jelikož režiséři nestačili točit, knihy byly vydány, závěr osudu čarodějnického učně jsem si vyčetla. 

V době, kdy jsem Harryho Pottera objevila, byla harrypottermánie na vzestupu, děti po celém světě čekaly několik hodin na otevření knihkupectví, v němž se uváděl další nový díl, jako kdysi naše maminky čekaly na pračky nebo pomeranče, a já jako vždy pečlivě odolávala. To co musí mít každý, to s chutí odmítám. Potřebuji si k tomu najít cestu sama, a ne vždy je to snadné. Jak to ale většinou dopadá, z úspěchu chtějí všichni vytřískat co nejvíce, zrodilo se tedy filmové zpracování, které (a nebývá to zvykem) myslím že více než dostálo knižní předloze. 

Musím uznat, že fantazii J. K. Rowlingové bych chtěla mít. To, jak bravurně zpracovala veškeré prostředí, vystavěla postavy, které se staly ikonickými, jak si dějově pohrávala s napětím a naším očekáváním, o tom již bylo napsáno mnohé, a mnozí jsme o tom byli dokonce několikrát přesvědčeni opakovaným čtením a není třeba se tedy znovu rozepisovat. Dnes bych totiž chtěla zhodnotit výtvarný doprovod knihy. 

Autorka vytvořila nový styl a nový literární svět, který se teď snaží mnozí lehkomyslně napodobit a vytěžit ze stále stagnující vlny úspěchu co nejvíce. Vychází stále mnoho nových edic o těchto mladých hrdinech, z nichž za jednu z nejzdařilejších považuji ty s ilustracemi Jima Kaye. Jeho nádherné obrázky mě učarovaly hned při prvním pohledu a já se tedy rozhodla si Harryho Pottera koupit. Stala jsem se sběratelkou knižní edice. V životě poprvé :).

Tento anglický umělec se stal královským ilustrátorem knih J. K. Rowlingové. Jeho podání je natolik věrohodné a dětské, že mnohdy knihami listuji jen proto, aby mi samotné obrázky vyprávěly příběh Harryho Pottera a jeho přátel. Kay využívá zemitých barev, převážně pracuje s černou a veškerou její "barevnou" paletou. Obrázky dokonale znázorňují atmosféru knihy a naší vlastní představivosti. Mnohdy jednoduché tahy štětcem vytvářejí působivou koláž přírody a kontrastují s propracovanými detaily postav a interiérů. 

Jim Kay strávil několik let hledáním a sbíráním skic. Chtěl, ať jsou jeho obrázky perfektní a věnoval jim veškerou svou pozornost a pracoval na každém detailu, aby s výsledkem byl spokojený především on sám, sám sobě největší kritik. Například dříve, než vznikl Brumbálův plášť, seděl Jim Kay před zrcadlem a bedlivě pozoroval každé světlo a stín, než byl s výsledkem spokojený. 

***

A podle koho vznikly předlohy postav? Tak například Harryho Pottera, resp. jeho předlohu viděl jednou v podzemce. A podobné to bylo i s postavou Hagrida: jeho předlohu spatřil Jim Kay na procházce po městě. Muž byl velký a měl na sobě tričko s nějakou metalovou skupinou. Šel z něho strach, ale zároveň byl velmi sladký - milý obr. Kay také přiznává, že obři jsou jeho nejoblíbenější postavy, které vůbec kreslí. A například postavou Hermiony se inspiroval u své neteře.

Jedinou chybu, kterou tato edice má, je funkčnost textu, který je bohužel vystavěn do dvou sloupců. Čtení samému to jistě nebrání, ale působí to na mě jako rušivý element. Pravdou zůstává, že kniha je především galerií vnitřní imaginace anglického ilustrátora, budiž tedy nakladateli jeho rozmar odpuštěn.

Mé hodnocení: 95 %

velmi doporučuji

fantasy

O ilustrátorovi

Jim Kay v roce 2012 za své ilustrace k Volání netvora Patricka Nesse získal medaili Kate Greeenawayové. Studoval ilustraci na Westminsterské univerzitě a už od absolutoria pracuje v knihovně a archivu galerie Tate Britain a v Královské botanické zahradě v Kew. Po jedné samostatné výstavě v galerii jej oslovil jistý nakladatel a Jim Kay se začal živit jako ilustrátor na volné noze. Od té doby spolupracoval na několika filmových a televizních projektech a zúčastnil se skupinové výstavy v londýnském muzeu V&A. Žije a tvoří v Northamptonshiru se svou partnerkou a nalezeným chrtem. 

Název knihy: Harry Potter a Kámen mudrců / Harry Potter and the Philosopher's Stone

Autor: J. K. Rowlingová

Překlad: Vladimír Medek

Nakladatelství: Albatros

Místo a rok vydání: Praha, 2015

Počet stran: 254

Rosanna Ley: Návrat do Mandalaje

Právě jsem dočetla výtečný příběh nadané spisovatelky Rosanny Ley, Návrat do Mandalaje. Kniha je romantickým příběhem plným historie a barmské exotiky a kultury protkaná anglickou aristokratickou nonšalancí.

Autorka nás prostřednictvím mladé, talentované restaurátorky přivádí do Myanmaru, doprostřed východní exotiky a fascinující kultury barmského světa. Eva se zde vydává na žádost svého zaměstnavatele a plní zde tajný úkol, který jí svěřil její dědeček. Ve svém kufru přiváží vzácnou sošku dávné lásce Evina dědečka, Maye. V tu chvíli netuší, co všechno v Myanmaru zažije a koho potká. Nejen lásku, ale také dobrodružství v podobě zlovolných překupníků a především odhalí rodinné tajemství. 

Návrat do Mandalaje se vyznačuje skvělým vypravěčským nadáním anglické spisovatelky, pro niž bylo sepsání této knihy osobní záležitostí. Jako námět jí totiž sloužily vzpomínky jejího tchána a vášeň její tchýně pro kouzelnou zemi, jakou Barma zajisté je. Musím konstatovat, že knihu jsem si vybrala především pro její exotičnost, a kniha mě pohltila hned od první stránky. Rozhodně se nejedná o knihu cestopisnou ani nikterak silně filozofickou. Je to jednoduchý příběh, který je více než romantický, který nám přibližuje báječnou a zároveň děsivou historii jedné východní země, o níž v současnosti víme tak málo. 

Rosanna Ley propojuje několik rovin vyprávění. Zachycuje příběh mladé Evy, která se vydává na trochu nebezpečnou a osamocenou cestu do země, kterou zná pouze z vyprávění svého dědečka, jehož vyprávění a vzpomínky na dávný život v této zemi nás přivádí do historického jádra britského kolonialismu a jeho nadvlády nad osobitou kulturou barmských obyvatel. Další vzpomínky, Mayiny vzpomínky, dávné a životní lásky Evina dědečka, nám dokreslují příběh Lawrence, který zbytek svého života strávil po boku své anglické manželky, nikdy však nezapomněl na svou Barmánku. A poslední rovinou vyprávění je vyprávěním Eviny matky Rosemary, která se těžko vyrovnává s otcovou minulostí a Evinou vášní. 

Jediným obrovským zklamáním této knihy byl český nakladatelský počin. Trhalo mi srdce, když jsem na každé stránce objevila dvě až tři chyby, mnohdy více. Někdy jsem se nedokázala soustředit, jak mé češtinářské srdce krvácelo.

Knihu opravdu vřele doporučuji. Jedná se o oddychovou četbu, pro milovníky "čtenářského cestování" něco jako povinnost. 

Mé hodnocení: 75 %

velmi doporučuji

romantika

Z obálky

Eva Gatsbyová se vždy zajímala o minulost svého dědečka Lawrence a zejména o to, co se přesně událo před druhou světovou válkou a během ní v Barmě. Lawrence se jí ale jen částečně svěří až poté, co se dozví, že jeho vnučka, která obchoduje se starožitnostmi, musí náhle sama pracovně do Barmy odcestovat. Požádá ji, aby jeho jménem navrátila právoplatnému majiteli posvátnou sošku, kterou kdysi dostal od své lásky. Evin úkol se ukáže jako složitý a nebezpečný a soška se stane předmětem skandálu, který má rozsáhlý dopad. Eva se chce dopátrat pravdy o svém dědečkovi, o vlastní rodině a také o tajemném symbolu, samotné sošce lva s červenýma očima. Návrat do Mandalaje je příběh plný napětí, lásky a exotiky.

O autorovi

Rosanna Ley vystudovala umění a již přes dvanáct let spoluorganizuje spisovatelské semináře po celém světě. Sama je autorkou mnoha článků a povídek vydaných v britském tisku. Píše v ústraní, obklopená nádhernou přírodou na španělském nebo italském venkově. Když zrovna necestuje, pobývá doma na pobřeží v západním Dorsetu v jižní Anglii. Její předešlé romány, Zátoka tajemství a Vila byly vydány v Anglii a v USA.

Název knihy: Návrat do Mandalaje / Return to Mandalay

Autor: Rosanna Ley

Překlad: Zuzana Krátká

Nakladatelství: Brána

Místo a rok vydání: Praha, 2018

Počet stran: 392

Tana Frenchová: Na Věrnosti

Irskou spisovatelku Tanu Frenchovou jsem objevila již před několika lety, kdy jsem byla mou tetou požádána, abych jim doporučila nějakou knihu k otcovým narozeninám. K naším oblíbeným čtenářským požitkům patří především díla anglických spisovatelů, obzvlášť jejich detektivní tvorba. Agathu Christie máme nadečtenou a stejně tak vysledovanou na několik století dopředu, jistou dobu jsme fascinovaně poznávali tvorbu Ann Granger a velkou oblibu u nás měla i Veronica Stalwood, jejíž knihy se v českých zemích přestaly z nepochopitelných důvodů překládat. Jelikož v této době jsme měli už všechny knihy zmíněných autorek, chtěla jsem objevit něco nového. Těžko se vybírá po internetu, aspoň já mám ráda osobní přístup a ráda knihy vidím "naživo", přesto mi do oka padla prvotina Tany Frenchové, V lesích.

Musím říct, že kniha pro mě neznámé autorky ve mně vzbudila mimořádné nadšení. Autorčin styl je nadčasový a originální v množství detektivek, které zaplavují dnešní trh. Upoutá vás hned na prvních stránkách a nepustí vás, i když se budete blížit k závěru knihy.

A nejinak je tomu s její třetí knihou, jež nese název Na Věrnosti. Autorka opět využívá ich-formy a znovu nás přivádí do Dublinu, který svým surovým prostředím tvoří úžasnou kulisu pro psychologický detektivní román. Tana Frenchová nepotřebuje okázalé prostředí ani mnoho postav, aby vytvořila příběh, jenž vás zahalí a pohltí až do morku kostí. 

Na Věrnosti je ulice nacházející se na okraji Dublinu, jejíž obyvatelé nevyrůstají zrovna v růžovém a milujícím prostředí, jsou to životními osudy zkroušení lidé, kteří své neutěšené mládí a pokažené životy utápějí v alkoholu a chyby svalují na vše možné, jen ne na svou pohodlnost. A právě do tohoto prostředí se jednoho dne musí vrátit ztracený syn, Frank Mackey, jenž život na Věrnosti navždy opustil, jak se mylně domníval, v devatenácti letech. 

Frank Mackey našel své životní poslání v práci detektiva u tajných služeb, oženil se, rozvedl se a nyní se stará o svou dceru ve střídavé péči, když je odvolán svou mladší sestrou. V nedalekém domě jejich rodičů stavbaři objevili kufr, který patřil Frankově životní lásce Rosie. Mladé dívce, s níž se rozhodl v mládí utéct z ponurého Irska do Anglie, kde se chtěli vzít a žít svůj vysněný život. To se jim ovšem nepovedlo, jelikož v noci, kdy měli společně utéct, se Rosie na domluvenou schůzku nedostavila. Frankovi se téměř rozpadl svět. Domníval se, že ho Rosie opustila kvůli jeho rodině, která opravdu není normální, ale po dvaceti letech se dozvídá, že Rosie ho milovala a opustit ho v žádném případě nechtěla. 

Příběh se rozvíjí ve dvou rovinách. Frank občas vzpomíná na minulost a díky jeho vzpomínkám se Rosiina postava stává mnohem uchopitelnější a tím také tragičtější. Zdá se však, že vražda Frankovy první velké lásky se odehrává spíše na pozadí, zatímco autorka rozpoutává opravdovou psychologickou hru uvnitř malé komunity - Frankovy rodiny. 

Odlišné, takhle bych charakterizovala díla Tany Frenchové. Poutavé a charismatické. Fascinující a dokonale propracované psychologické romány, které rozvíjejí několik společenských témat. Ti, co nemají rádi detektivky, budou Tanu Frenchovou milovat pro její rozmanitost a neotřelost. Ti, co detektivky rádi mají, ji budou milovat pro její promyšlenost a odlišnost. Její jazyk má spád, je působivý a emocionálně nabitý. Nezbývá, než se v tomto nádherně barevném podzimním počasí zachumlat do pořádně chlupaté deky někde do rohu pohovky, uvařit si obrovský hrnek čaje nebo kávy, zapálit svíčky a nechat vítr skučet za okny a sebe nechat ponořit do ponurých irských uliček, jimiž vás bude doprovázet velmi charismatický hrdina v podobě nadmíru spravedlivého, přesto drsného policisty. 

Mé hodnocení: 85 %

velmi doporučuji

detektivka

Z obálky

Život Franka Mackeyho změnil v devatenácti letech jediný rozhodující okamžik. Jeho dívka Rosie Dalyová, s kterou měli v úmyslu společně utéct do Londýna, nepřišla na smluvené místo srazu v uličce Na Věrnosti.

Od té chvíle o ní Frank neslyšel.

Po dvaceti letech Frank stále žije v Dublinu a pracuje u policie na oddělení tajných operací. Se svou rodinou zpřetrhal veškeré vazby. Jednoho dne mu však zavolá sestra, že se našel Rosiin kufr...

Návrat do uliček dětství a dospívání vrhá Franka zpět do minulosti, vyvolává temné polozapomenuté vzpomínky, v jejichž spleti hledá stopy, aby rozluštil případ, který ovlivnil jeho celý dosavadní život.

O autorovi

Tara Frenchová (1973) vyrůstala v Irsku, Itálii, USA a Malawi a od roku 1990 žije v Dublinu. Vyučovala herectví na dublinské Trinity College a pracuje v divadle, filmu a dabingu. Za román V lesích (Argo, 2010) získala v roce 2008 cenu Edgara Allana Poea (An Edgar Award) za nejlepší první román. V roce 2008 vyšla další úspěšná a vysoce hodnocená Podoba (Argo, 2011). Její zatím poslední kniha Na Věrnosti byla v roce 2010 zařazena mezi deset nejúspěšnějších titulů roku deníku The New York Times a Tana Frenchová v ní opět dokládá své mistrovství psychologické detektivky. 

Název knihy: Na Věrnosti / Faithful Place

Autor: Tana Frenchová

Překlad: Petr Pálenský

Nakladatelství: Argo

Místo a rok vydání: Praha, 2012

Počet stran: 417

Alena Mornštajnová: Hana

Román Aleny Mornštajnové je příběhem tří generací meziříčských Židů. Je příběhem o lásce, předsudcích, životě a smrti, příběhem samoty, strachu, avšak i přátelství. Je zpovědí silných žen, které se musely postavit krutosti svého osudu, ačkoliv mu stály tváří v tvář zcela osamoceny. 

Alena Mornštajnová se narodila v roce 1963 a debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa. Žije ve Valašském Meziříčí, které se stává jedním z hlavních protagonistů jejího třetího románu. Právě Valašské Meziříčí se stává místem, kde se v 50. letech minulého století odehrála velká tyfová epidemie, jež autorka propojila s dalšími skutečnými událostmi, a to transporty Židů. Mornštajnová pečlivě studovala reálie a fakta těchto dvou zmíněných událostí, osud jednotlivých postav však ponechala čisté fabulaci.

Kniha nese název hlavní protagonistky, mladé Židovky, jejíž osud se závratně mění poté, co se rozhodne dát přednost své lásce, namísto své vlastní rodiny. Její láska si ale nakonec vezme její nejlepší přítelkyni a Hana si až příliš pozdě uvědomuje, jak hroznou chybu udělala. Chybu, která neovlivnila jen ji, ale osud celé její rodiny. Hana své mládí prožívala v jednom z nejtemnějších období 20. století a svůj dospělý život strávila v terezínském a osvětimském koncentračním táboře, a to odtržená od svých nejbližších, sama s těžkým osudem Židovky, jež absolutně nemůže pochopit, proč ji lidé tolik nenávidí. 

Autorka k vykreslení osudu jedné meziříčské rodiny využívá ich-formy. Subjektivními vypravěči se stávají Hana a Mira, její neteř, která nás do děje knihy přivádí. Kniha je rozdělena do tří částí: prvníma dvěma nás provází právě zmíněna Mira, částí poslední hlavní protagonistka románu, čímž se autorka snaží nahlížet na životy lidí z více stran. Musím však konstatovat, že tohle rozdělení získalo několik trhlin. V první části, v níž se setkáváme s malou Mirou, která přichází o celou svou rodinu až na málomluvnou a pradivnou tetu Hanu zásluhou tyfové epidemie, se seznamujeme s hlavní představitelkou, která však zastává spíše roli epizodní. Perspektiva mlaďoučké Miry je příjemná, ovšem v druhé části se proměňuje v part všeobecného vypravěče, což mnohdy postrádá logiku. Druhá část nás přivádí do časů před Mirino narození, do časů, kdy se utvářela temná budoucnost její rodiny. Mira vypráví o těžkém období druhé světové války a následně transportem Helerových. Poslední částí nás provází již samotná Hana, která dokresluje zbytek jejího smutného života. Ta nás svým vyprávěním zavádí do období terezínského a osvětimského vězení a do časů, kdy se vrátila do svého rodného města, které ovšem nepoznává.

Syžetová výstavba se soustřeďuje na prostředí. Osudy obyčejných lidí zachycuje autorka prostřednictvím románové kroniky. Společensko-politické události ovlivňují apolitické jedince a román tak získává na rychlém tempu. Postavy Aleny Mornštajnové však postrádají hlubší psychologické vykreslení, vypravěči jako kdyby se báli hodnotit a projevit větší emocionální vypětí, a tím román ztrácí na hlubším a komplexnějším literárním ztvárnění. Epizodní postavy jsou sice načrtnuty stručně a přesto výstižně, hlavní postava Hany Helerové se však mění v loutku postrádající jakoukoliv schopnost projevit lidské pocity: v terezínském ghettu se stane takřka obětí znásilnění, z jejího vyprávění však necítíme žádnou vinu ani zlobu, jen čiré konstatování nadále situace; obdobně je tomu při popisu jejího návratu do jejího rodného města, když při vystupování z vlaku klopýtne a po čtyřech se doplazí k lavičce, bez jakékoliv pomoci přihlížejících, kteří si o ní myslí, že je opilá. Ani ztráta její první lásky v ní nevyvolá emocionální bouři, která je tak přirozená mladým dívkám. Je možné, že autorka tímto odosobněným postojem chtěla umocnit samotné vyprávění, neměla si ale tedy zvolit typ vypravěče, jaký si zvolila. Stejně tak postrádám hlubší projev vnitřního monologu, jenž je pro  ich-formu tolik typický.

Jazyk autorky je však svižný a velmi příjemný. Vyjadřuje se současným spisovným jazykem, nepostrádá ovšem ani výrazy, které jsou typické pro terezínské ghetto (šlojzka apod.). K vyjádření jisté naléhavosti a umocnění některých motivů využívá opakování: "Během práce mrtvé oslovovala a povídala jim, co je v Meziříčí nového, (...)." (s. 12) Čtenáře se snaží vtáhnout do děje hned v první pasáži: "Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." (s. 12) Charakteristické jsou také řečnické otázky, jimiž autorka však příliš zbytečně neplýtvá: "Proč mi tedy zakázala, abych o zařazení do transportu požádala i já? Proč mi neustále opakovala, abych se v Terezíně snažila vydržet co nejdéle?" (s. 245) Skvěle pracuje s popisem obyčejných věcí, čímž umocňuje nadcházející hrůznost událostí: "Zatímco Bruno Weis potmě bojoval s podšívkou a Elsa ve své ložnici přemítala, jestli by přece jenom neměla zabalit větší hrnec na vaření, Hana ležela v posteli schoulená do klubíčka a přemýšlela nad tím, že je jí dvacet tří let. Její spolužačky už jsou vdané, vaří svým dětem, pečují o vlastní domácnosti a večer uléhají vedle svých mužů. Myslela na to, že ona nic z toho nemá a možná ani nikdy mít nebude." (s. 217) Nebo: "Ještě jsem se ani nestačila rozhodnout, jestli je pro mě Jarka tou správnou kamarádkou, (...). Zašátrala jsem rukou a nahmátla bramboru. Velkou bramboru. Ano, Jarka byla kamarádka." (s. 255) Důležitým prvkem je rovněž výčet slov, který děj lehce zpomaluje: "Strach z transportů, trestů, hladu, nemocí a osamění." (s. 253) 

Alena Mornštajnová však prokazuje, že je výbornou současnou autorkou českého literárního pole. Mnohé její pasáže mě dojaly, celý příběh vyznívá tragicky, ačkoliv se o to autorka, jak sama tvrdí, příliš nesnažila. Jednotlivé motivy se propojují v téma osudovosti, které můžeme svými činy celkem významně ovlivnit. Stejně jako Hana ovlivnila nejen osud svůj, ale celé své rodiny. Román začíná smrtí a beznadějí, ale jako kruh se uzavírá narozením a nadějí. 

Mé hodnocení: 75 %
doporučuji
historické

Obálka je skvělým grafickým ztvárněním představující dva hlavní motivy příběhu: věnečky, jimiž se rodina malé Miry nakazila tyfem, a pozadí znázorňující vězeňské mundury v koncentračních táborech.

Z obálky

Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, vypráví Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí...

O autorovi

Alena Mornštajnová debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Především díky svému nejnovějšímu románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z neoblíbenějších současných českých autorek. Román Hana se překládá do několika cizích jazyků a získal řadu ocenění. Mimo jiné obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih.

Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Místo a rok vydání: Brno, 2018
Počet stran: 310

Henry James: Portrét dámy

Historický román Henryho Jamese Portrét dámy je velmi náročnou četbou. Příběh se odehrává na konci 19. století v prostředí anglické a italské smetánky. Popisuje osud mladé Američanky, která přijíždí se svou tetou do Anglie a seznamuje se s rodinou, o níž poprvé slyšela před několika málo dny.

Henry James dokonale vykreslil prostředí anglické a italské společnosti, zaměřil se přitom na vyšší společenskou kastu, přičemž se nebránil ani kritice. Za hlavní hrdinku si vybral naivní dívku, která se však, dle americké výchovy, projevuje velkým sebevědomím a energií. Přes veškerá varování své americké nejlepší kamarádky, jež za ní přijíždí do stařičké Anglie, a svého nově nalezeného anglického bratrance, se provdá za chudého aristokrata, jenž většinu svého života strávil v italských městech. Ani trochu si neuvědomuje, že to může být jen nástraha její nové postarší přítelkyně, jak zajistit svému dlouhodobému příteli blahobyt.

Kniha je psychologickým rozborem společnosti konce 19. století. Popisuje jednotlivé charaktery tehdejší vysoké aristokracie a její morální úpadek. Styl Henryho Jamese se vyznačuje dlouhými popisy, barvitým a poetickým jazykem. Rozhodně to není čtení pro čtenáře lehkých románů a uspěchaných příběhů, v nichž dialog střídá dialog a jedno drama druhé. Portrét dámy je vkusný román o milostném životě mladé dámy s historicko-společenským pozadím. Román, který se v dnešní době již nepíše. Je pomalý, laskavý, impozantní, velkolepý, důmyslný, velmi náročný. Je klasikou, která se na trhu dnes velmi těžko hledá. Je prověřený časem. Celým vyzněním a především emocemi je soudobý, popisuje totiž bytí lidí, jejichž vnímání a city se ani s časem nemění. A tím Henry James zůstává stále aktuálním.

Mé hodnocení: 95 %

vřele doporučuji

historické

Z obálky

Isabel Archerová připomíná moderní postavu uvězněnou do staršího rámu. I po přestěhování do Evropy by si tato jiskrná mladá Američanka ráda uchovala možnost svobodné volby plynoucí z nemalé renty, a proto projevuje instinktivní touhu "uvidět, vyzkoušet, poznat". To ji vychyluje z konvencí pozdního devatenáctého století a činí ještě neodolatelnější v očích těch, kdo v odhodlání svobodné dámy odmítají tradice spatřují kapitální úlovek. Oduševnělá, velkorysá, ale též naivní hrdinka váhá mezi nápadníky ztělesňovanými tu zámožným lordem, tu směšným panákem pronásledujícím ji až zpoza oceánu, ba i vážně churavým bratrancem. Všechny v zájmu vnitřního růstu zdvořile odmítá - a zároveň je ve své přímočarosti tak urputná, že předpokládá stejně čestné úmysly i od druhé strany, což nakonec vede k osudové chybě.

Mistrovský román Henryho Jamese - známý i z filmového zpracování režisérky Jane Campionové s Nicole Kidmanovou a Johnem Malkovichem v hlavních rolích - vypráví o podlosti skryté hluboko vespod a o jizvách na celý život. Dílo vytvořené v kulisách benátské laguny, jež symbolizuje pokleslý Starý svět, však neustrnulo na frustracích zdánlivě nevinných Američanů bez řádné minulosti, jaké vylíčili autorovi krajané Hawthorne nebo Twain. Ohromující síla prózy pramení v procítěné jemnosti, s jejímž přispěním mág "dvojité nabroušené ironie" pozoruje utajené krajiny lidských pohnutek. Ve hře světel a stínů, dojmů a náznaků překračuje James meze dobového psychologického románu do té míry, že výsledek čtenáře uhrane i po sto letech od spisovatelovy smrti.

O autorovi

Americký klasik Henry James (1843-1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.

Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu "na cestě". Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží mimo jiné v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).

Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Evropanů, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V českém překladu se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Další toulky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, představí soubor Anglické hodiny (1905).

Název knihy: Portrét dámy / The Portrait of a Lady

Autor: Henry James

Překlad: Kateřina Hilská

Nakladatelství: LEDA

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 589

Arundhati Roy: Bůh maličkostí

Pozoruhodný vyprávěcí talent, který je umocněn exotickým charakterem samotné Indie, Arundhati Roy vás zaujme hned po několika přečtených větách. Je obdivuhodné, jaký styl a způsob vyprávění Roy využívá k vykreslení tragické rodinné události rozvíjené na pozadí historických událostí. Její poetický jazyk a dar metamorfózy nejen slova, ale i samotné syntaxe, prostě krásná hra s jazykem, nám přináší po dlouhé době do rukou knihu, která stojí nejen za zkoumání z hlediska literárního, avšak i jazykového.

Hlavním tématem knihy se stává bůh maličkostí, jakási hyperbolická personifikace drobností, jež osudově ovlivňují naše životy. Drobnosti, jež v koloběhu životních událostí se nemusí zdát nikterak důležité, avšak v jistých chvílích našeho života zjistíme, že byly rozhodující. Bůh maličkostí, neboli drobnost, jež se stává božskou, velikou, osudovou, určitou, neodkladnou. Věc, jež mění životy. A s takovými maličkostmi se v knize setkáváme neustále. Následují jedna za druhou a ovlivňují historii. Ať tu osobní, tak kulturní a národní. Téměř jako v detektivce se před námi rozvíjejí jednotlivé události, jednotlivé střípky příběhů, které při spojení do jednotlivého celku, až v samotném závěru knihy, nám dají porozumění.
Spisovatelka vyniká kolosálním darem psát. Nejen, že její příběh nám přibližuje východní kulturu, která, ačkoliv exotikou a náboženstvím přitažlivá, je ponurá, nesourodá, temná a napjatá. Ale rozvíjí drama indicko-anglické rodiny, jednotlivé osudy rodiny neotřelým způsobem: prostřednictvím napětí.
Pro mnohé náročná četba, ale věřím, že se najdou jednotlivci, kteří se nadchnou pro indickou spisovatelku a její "nadhistorické" drama. Budou okouzlení jejím jazykem, vyprávěcím stylem a smyslem nedořečenosti. Četba byla náročnější, ale velmi působivá, dominantní a hutná.

Mé hodnocení: 99 %
vřele doporučuji
společenské

Z obálky

Autorka na stránkách románu Bůh maličkostí rozehrává příběh bohaté indické rodiny, jejíž osud se jednoho dne v roce 1969 navždy změnil. Život sedmiletých dvojčat Estha a Rahel se po příchodu jejich krásné mladé sestřenice Sophie doslovně obrátil vzhůru nohama. Tato situace následně povede k řetězu mnoha dalších událostí - dokonce i k tragédii. Příběh, v němž dětská nevinnost svádí nerovný boj s tradicemi a krutými "zákony lásky", uchvátí čtenáře od první stránky. Částečně biografický román Arundhati Roy přinesl autorce téměř ze dne na den mezinárodní slávu a byl přeložen již do více než dvaceti jazyků. 

O autorce

Arundhati Roy se narodila ve smíšené hinduisticko-křesťanské rodině. Po rozvodu rodičů zůstala u matky a musela snášet velmi negativní reakce konzervativního prostředí, které mělo problémy s akceptací svatby dvou lidí s různým náboženským i kastovním původem a rozvod už nedokázalo přijmout vůbec. V šestnácti letech se odstěhovala na druhou stranu indického subkontinentu a začala studovat architekturu. Její románové prvotině předcházely dva filmové scénáře. Úspěšná spisovatelka je podobně jako její matka významnou aktivistkou bojující za práva indických žen.

Název: Bůh maličkostí / The God of Small Things
Autorka: Arundhati Roy
Překlad: Veronika Křemenová
Nakladatelství: Dobrovský s.r.o.
Místo a rok vydání: Praha, 2016
Počet stran: 315

Nina George: Přístav naděje

Přístav naděje je kniha o nalezení smyslu života. Je to příběh ženy, která chtěla ukončit svůj život proto, že promarnila šance, které jí nabízel. Proto, že neuměla říct nahlas svůj názor, resp. si za ním stát. Je to příběh o tom, že nikdy, opravdu nikdy není pozdě začít od začátku. Ano, příběh klasicky sklouzával ke klišé, kdy se z uťápnutého káčátka zrodí labuť, ale ruku na srdce, kdo se rád mimrá jen v temnotě, černotě a těžkostech dnešního světa?

Autorka využívá velmi čtivý jazyk. Místy je poetická, okouzlující, vtipná a dokonce i sarkastická. Neodbíhá od tématu, stále se drží své linie vyprávění, ačkoliv ji rozvíjí dalšími víceméně sympatickými postavami. Je pravdou, že v příběhu se mnohdy postavy ztrácejí, resp. epizodní postavy, jež se nemají ani čas pořádně rozvinout, mi připadají nadbytečné a snad by stačilo se o nich "mezi řečí" zmínit, nikoliv je do příběhu začleňovat.

Je to kniha, která vás nadchne v deštivém počasí, ve chvílích, kdy se den citelně zkrátí a vy se toužebně zachumláte do deky s horkým kakaem a nemáte chuť sáhodlouze filozofovat o smyslu života. Chcete prostě myšlenky nechat uniknout a potulovat se v ideálním světem, kde vše hrozné skončí dobře.

Mě se román četl moc dobře. Zpočátku jsem se sice těžce orientovala, začátek se opravdu nevyvedl a v podstatě bylo nepodstatné jej takhle popisovat, ale budiž. Po krátké chvíli jsem se začetla a během několika dní dojíždění do práce a nějaké volné chvilky, jsme knihu prolouskala. Autorka není náročnou spisovatelkou, jako např. Arundhati Roy, o níž se budu zmiňovat příště, avšak rozhodně neurazí. Takže pro ty, co hledají v knize potěšení pro jakoukoliv chvíli, mohu Přístav jen doporučit.

Mé hodnocení: 70 %

doporučuji

romantické

Z obálky

Poprvé v životě se rozhodla sama. Poprvé v životě to byla ona, kdo určil, co se má stát. Poprvé v životě se osvobodila ze závislosti na člověku, s nímž řadu let žila. 

Když Marianne pohltily kalné vody Seiny, cítila se vlastně šťastná, poprvé v životě opravdu šťastná. To, že ji proti její vůli jakýsi neznámý muž zachránil, její odhodlání ještě umocnilo. Když ji nechce Paříž, pojede k moři. A malovaná dlaždička, která se jí úplnou náhodou dostala do rukou, ji nasměrovala do Bretaně, až do přístavu Kerdruc. Ovšem chyba lávky!, tam ji považují za dlouho a toužebně očekávanou kuchařku. A vařit, to Marianne skutečně umí výtečně. A tak své odhodlání skoncovat se životem odloží o den, pak ještě o jeden...

O autorce

Nina George (1973) je německá spisovatelka a novinářka. Neabsolvovala ani střední školu, od svých 14 let pracovala v různých restauračních zařízeních, a to byla její univerzita. Novinařině se zase vyučila v Penthouse.

O tom, že to byla jako průprava pro psaní dostačující svědčí skutečnost, že se jako novinářka a spisovatelka na volné noze uživila od roku 1993. Stačila napsat pod svým jménem sedm románů, pod pseudonymem Anne West publikovala populárně naučné knihy v oblasti lásky, sexuality a erotiky a pod jménem Nina Kramer (po svatbě) byl vydán v roce 2008 dokonce její thriller. 

(Zdroj životopisu: http://www.databazeknih.cz/zivotopis/nina-george-70807)

Název: Přístav naděje / Die Mondspielerin

Autorka: Nina George

Překlad: Dagmar Hoangová

Nakladatelství: MOBA

Místo a rok vydání: Brno, 2016

Počet stran: 310