Dnešek byl den jako každý jiný. Vlastně nudný... Dnes jsem ovšem dočetla knihu, s kterou bych se s Vámi na těchto stránkách ráda podělila.
Samota je prvotina španělského spisovatele Natalia Gruesy. Je to pozoruhodné čtení o lidské samotě, pomíjivosti života, o mravních úpadcích, životních pádech. Je to kniha, která vypráví bolestné příběhy, v nichž se ovšem vždy zračí špetka humoru, bez něhož by život byl pouze prožívaným filmem obrázků, život bez emocí.
Jak se v anotaci ke knize píše, magický román vás vezme "na cestu kolem světa, z Paříže do Buenos Aires, z Benátek do Šanghaje, z Guatemaly do Bagdádu". Putujete touto cestou, aniž byste si to však uvědomili. Střídáte prostředí, ale je to pouze pozadí ke hře lidských duší. Seznámíte se s ojedinělými postavami: okouzlujícím zlodějem Brunem, který je ztělesněním prolhanosti, ale jehož musíte litovat a obdivovat zároveň, do kterého se v závěru knihy zamilujete a rázem zapomenete, jaký život vlastně představoval; mladým pašerákem slov, jehož odvaha a nápaditost vás prostě vezme za srdce a příběh, v němž vystupuje, budete prostě milovat (pointa je totiž nenadálá a nádherná a ještě zajímavější je její zápletka, příběh o tom, co by přineslo zpoplatnění slov je filozoficky na výši, prosté a jednoduché, přesto ohnivě děsivé); krásnou Japonkou s medovýma očima, jejíž prostituování se vám bude připadat poetické (jejíž příběh uvádí a zároveň uzavírá celý román); s nadaným fotbalistou Khaledem, jehož životní osud je smutným zobrazením zkorumpovanosti a bezbožnosti tohoto světa.
Autor pracoval v Evropské komisi jako ředitel programů meziregionální externí spolupráce, díky čemuž procestoval téměř celý svět. Byl na Středním východě, v Jižní Americe, střední a východní Evropě, což se vše odráží v popisech prostředí Samoty. Pracoval také jako konzultant různých mezinárodních organizací včetně OSN, kde se jistě nechal inspirovat pro napsání románu. Jak ostatně sám píše v doslovu k dané knize: "Všechny postavy, které se na stránkách tohoto románu vyskytují, jsou smyšlené, jsou výplodem fantazie tohoto spisovatele, který se zasloužil pouze o to, že celé ty roky, kdy se trmácel po světě, pozorně sledoval všechno dění kolem sebe."
"V celé knize je zcela autobiografická jen jedna věta. Ta první." První věta zní: "Nikdo neví o samotě tolik jako já." Na člověka vždy dopadnou chmury a myšlenky, v nichž si promítá svůj dosavadní život a cítí se tou nejosamělejší osobou na planetě. Tou nejvíce zraněnou a nepochopenou bytostí. Když si ovšem přečtete tuto knihu, a je to pouze příklad z mnoha knih, příběhů a novinových reportáží, zjistíte, že vaše životní samota může být pouze pokryteckou emocí. Osudy lidí kolem nás jsou podivné a my je neznámé a nemůžeme znát. Někdy je však děsivé nahlédnout pod slupku těchto příběhů. Je však velkým přínosem o tom číst, protože člověk si pak mnohdy uvědomí, že má všechno. Má přátele, má rodinu, má vše ze základních potřeb i jejich nadbytky, a že někde ve světě, někde ve státě, ve městě, ulici, jsou na tom mnohem hůř.
Kniha je psána prostým, jednoduchým jazykem. Autor užívá jednoduchých vět, bez těžkých a nesouvislých souvětí. Je to jazyk poetický s mnoha metaforami, přirovnáními, aliteracemi, protimluvy apod.: "(...) začal vzdalovat, stejně jako se vzdalují přátelství, do kterých neinvestujeme, jako vzdálené echo, které nakonec odezní, němý hluk, hluché zvuky."; "ve zralé dospělosti"; "(...) a ještě dalších dvou šedivých pánů zapouzdřených v šedivých oblecích a zabraných do šedivé konverzace o šedivých životech".
Tento příspěvek bych ráda uzavřela slovy autorovými, jejichž smysl je tolik jednoznačný a navíc víc než pravdivý: "To, co nás dělá neskutečně nešťastnými, je tahle nesmyslná vlastnost, kterou my lidé máme: trápíme se budoucností. Děláme si starosti kvůli tomu, co přijde, když ani nevíme, jestli vůbec budeme mít to štěstí být tady ještě i zítra nebo příští měsíc."
Brno: Host, 2015.
