Jiří Hanibal: Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie

Mám ráda biografie, především biografie historické, a to proto, že mě historie velmi zajímá. A jak víte, historie se bez lidí nepíše. Každá historická postava nějakým způsobem ovlivnila svou přítomnost či budoucnost, především postavy z politického spektra. Marie Kristýna, o níž píše Jiří Hanibal, není nikterak důležitou politickou osobností, ale prostřednictvím jejího vyprávění se můžete blíže ponořit do dvora a společenského života doby Marie Terezie, lépe řečeno se můžete seznámit blíže s poměry, které panovaly v úzkém kruhu rodinném. 

Jiří Hanibal vybral trochu netradiční způsob vyprávění. V prvé řadě nám život a myšlenky Marie Kristýny přibližuje prostřednictvím ich-formy, v druhé řadě autor využívá er-formy a seznamuje nás s historickými kulisami prostřednictvím dění kolem Marie Terezie. Na jedné straně osobité názory, vzruchy, vášně, na straně druhé nadhled, zobecnění, začlenění do kontextu doby. 

Mnozí mají o historii povědomí pouze okrajové, mnozí si o historii myslí, že je ztrouchnivělá a zabšklá, ale historie je neskutečně barvitá a fascinující, osudová a nezměnitelná. Autor nám nepodává příkrý pohled na situace dávno minulé, ani se věcným a nezúčastněným způsobem, jak to mnohdy dokázali učitelé na základních a středních školách. Někdo má dar vyprávět a já ráda vyprávění poslouchám. Jan Hábl, autor fascinující knihy Učit (se) příběhem, říká, že důležité pro naše vzdělání jsou právě příběhy, vyprávění. Když dítě dostane do rukou holá fakta, oproštěná od jakékoliv zaujatosti, jen čisté skutečnosti, jak velká je šance, že ho ta fakta zaujmou, že si vytvoří nějaký názor?
Historické biografie mám ráda, protože nám suchopárnou historii přibližují jinak, než jsme zvyklí ze školní docházky. Ne vždy je stoprocentně pravda to, co se v nich píše, jsou to názory a pohledy někoho, kdo nám zprostředkovává něco, co ho zaujalo, co jej zajímá. Ale díky tomu nás to může přivést k věcem, o nichž bychom se dříve nezajímali, může nás to poučit a jsme schopni udělat si svůj vlastní názor na věc, pochopit jisté souvislosti týkající se současnosti. 

Neříkám, že biografie Jiřího Hanibala je složitou kompozicí jedné mladé dívky, naopak. Je to příběh o romantické lásce, vypočítavosti, mateřské lásce i jejích náročných postojích, o nástrojích, jimiž matka-panovnice dokáže vládnout, je to pohled do zákoutí moci, panování. 

Kniha je pro ty z vás, kteří se rádi ponoří do doby slavné habsburské panovnice, do doby, kdy se teprve u nás začal utvářet duch osvícenství, blíže se setkáte se složitostí, s níž se musela vyrovnávat vládkyně a matka, se ženou, která upřednostňovala mír a díky němuž dokázala "zaprodat" i své vlastní děti. Jen u jedné, dokázala učinit výjimku. A proč? To si přečtěte... :)

Mé hodnocení: 90 %

doporučuji

biografie, historie

Z obálky

Ve svém novém historickém románu líčí oblíbený autor pohnuté, mnohdy až dramatické osudy rakouské arcivévodkyně Marie Kristýny, dcery slavné panovnice Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Přišla na svět v den pětadvacátých narozenin své matky; patrně už to byl důvod, proč jí matka dávala přednost před svými ostatními dětmi. Půvabné dívce jako by od počátku přála šťastná hvězda. Později se provdala za muže, kterého si sama vyvolila - byl jím německý princ Albert Kazimír Saský. S milovaným Albertem založila ve Vídni Albertinu, snad nejznámější galerii umění.

O autorovi

Jiří Hanibal se narodil v Táboře roku 1929. Vystudoval filmovou režii na AMU v Praze a od roku 1960 pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. Natočil pětadvacet celovečerních filmů a získal řadu ocenění. V roce 1975 vyšla jeho knižní prvotina a od té doby publikoval řadu románů - v Euromedia Group kromě děl Konec časů medových, Život s chutí cyankáli, S pečetí viny a Osudová setkání též úspěšné historické romány Úděl královský o Václavu II., významném českém panovníkovi, Velmož tří králů o Jindřichu z Lipé, jedné z nejzajímavějších postav českých dějin, a Střepy z královské číše o Janu Lucemburském. Mimořádný ohlas měly jeho romány Král a císař, Příběh dlouhého panování Zikmunda Lucemburského a Neklidná duše Evy z Rožmberka; nově především Kat lidumil a Vášně a boje Polyxeny z Lobkovic.

Název: Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie

Autor: Jiří Hanibal

Nakladatelství: Knižní klub

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 262

Diane Chamberlainová: Dvojí život

Diane Chamberlainová svůj román kompozičně rozdělila do tří částí. Jedná se o příběh tří silných žen, jenž autorka rozdělila do několika rovin - je nám vyprávěn skrze hlavní postavy, přičemž v druhé a třetí části se přidávají i výpovědi dvou postav vedlejších. S osudem hrdinky, jež v úvodu umírá a kolem níž se začíná celý děj motat, se seznamujeme prostřednictvím minulosti, čímž se snáze dostáváme do nitra celého příběhu. 

Autorka se ujala tématu, který mnohé z nás bohužel nepřekvapí, ale stále zůstává velmi ožehavým a nebezpečným: záměna miminek. Jak dalece je jednoduché zaměnit dvě novorozeňata, aniž by si toho kdokoliv všiml? A s tím souvisí další téma, které tak trochu zůstává v pozadí: složitost vztahů matka-dcera. Všechny jsme dcery a některé z vás jsou již i matkami, a tak každá z nás ví moc dobře, jak složitý tento vztah může být, zároveň jak je hluboký a nádherný. A kniha je jeho výpovědí.

Kniha je o ženách a pro ženy. Seznamujeme se zde s pěti postavami, která je každá naprosto odlišná. Jsou to silné charaktery, ale mě v tom tak trochu chybí lidskost: slabůstky, váhavé jednání, nerozhodnost, pochyby. Každá postava promlouvá svým vlastním jazykem, ačkoliv nijak výrazně osobitým. Diane Chamberlainová si vybrala promluvy pěti postav, které nám umožňují nahlédnout na danou věc několika očima. Ne všechno se totiž může zdát tak jasné, však i černá a bílá mají své odstíny. A možná zde mi chyběla trochu větší rozpolcenost mezi postavami, kterou tak trochu objevuji až v samotném závěru knihy. Tam, kde příběh graduje, se střetáváme s dvojím hlubším pohledem na věc. Leč mě to chybělo v průběhu celého příběhu. 

Dvojí život se mi četl moc dobře. Z autorčiny tvorby je to první dílo, s nímž se setkávám, a bez pochyby se jedná o autorku, která má již hodně zkušeností za sebou, poněvadž její rukopis je vypsaný, má spád, je nápaditý, děj posouvá kupředu na správných místech a dokáže nás držet v napětí hodnou chvíli. Příběh mohu vřele doporučit, ale jedná se spíše o oddechovou četbu, nežli hlubší analýzu konkrétního tématu. Takže pro ty, jež se chtějí hlouběji ponořit do jednotlivých motivů, doporučuji sáhnout po jiné četbě. Pro ty, jež se chtějí nechat unést poutavým příběhem a přečíst si o něčem jiném než o zamotaných vztazích mezi dvěma milenci, bude kniha zajímavým čtenářským požitkem. 

Mé hodnocení: 75 %

doporučuji

společenský román

Z obálky

Drahá Anno,

přečetla jsem si o Vás článek v novinách a pochopila jsem, že Vám musím napsat. To, co vám chci povědět, se těžko píše, ale vím, že pro Vás to bude ještě mnohem těžší. Tolik se omlouvám...

Nedokončený dopis je to jediné, co po sobě zanechala Noelle, dlouholetá blízká přítelkyně Tary a Emerson. Ani jedna nemůže uvěřit, že jejich kamarádka, která tak milovala život, zvolila pro odchod ze světa sebevraždu. Dopis je ale prvním vodítkem v řadě stop, které ukazují, že nebyla tou, za kterou ji všichni považovali. Noelle, která pracovala jako porodní asistentka, vždy zbožňovala děti, ale sama je prý mít nemohla. Nyní ale vyjde najevo, že porodila hned několik dětí. Co se s nimi stalo? A proč to před nimi tajila?

Emerson zavede pátrání až k šokujícímu odhalení, které se překvapivě dotýká jejích nejbližších. Bude lhát jako Noelle, aby nezničila štěstí své nejlepší kamarádky, anebo řekne pravdu a přivolá tím bouři? Citlivě napsaný román plný netušených zvratů portrétuje tři odlišné ženy, které spojila jedna dávná tragédie a jedno dítě, které mohlo patřit každé z nich - anebo také nikomu.

O autorce

Diane Chamberlainová patří k nejznámějším a nejoblíbenějším americkým spisovatelkám. Narodila se v Plainfieldu v New Jersey, studovala na univerzitě v San Diegu a několik let působila v nemocnici jako sociální pracovnice. Od roku 1992 se věnuje výhradně psaní. Je držitelkou řady ocenění, mimo jiné ceny za celoživotní dílo udělované čtenáři časopisu Romantic Times. 

Žije v severní Virginií s manželem a třemi nevlastními dcerami.

Název: Dvojí život / The Mildwife's Confession

Autor: Diane Chamberlainová

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Nakladatelství: Ikar

Místo a rok narození: Praha, 2016

Počet stran: 379

Martin Reissner: Ilustrace

Budu citovat ze závěru samotné knihy, konkrétně ze s. 199, jelikož tato citace je pro mě a za mě všeříkající, přímá a nutná zdůraznění: "(...) krize a nutnost obhajob literárna by měla být trvalou esencí bytí. (...) I v novodobých českých podmínkách lze zájem o písemnictví a estetickou východu (tedy i ilustraci) v dílech pro děti doložit šťavnatou nefádní linií sporů. Často byly vedeny o autonomii, smysl, specifičnost, pokrokovost sociálnost či genderovou nestrannost děl, o socializační úlohu dětského písemnictví, nezřídka se spory vedly o potřebnost a nepotřebnost uměleckého výtvarného doprovodu dětského písemnictví. Fakt, že všechny tyto problémy, spory a diskuse v současnosti zcela ustaly, není jen odrazem neaktuálnosti mnohých dávnějších a dávných ideových pří. Daleko podstatnějším důvodem absence diskusí a nevnímání dětské literatury, typografie i výtvarna s ní spojeného je společenské nevědomí významnosti kultivace a vzdělávání dětí a mládeže, respektive okrajovost takových myšlenek v celospolečenské diskusi. Nekvalitní vzdělávání a nekultivace dětí však představuje z hlediska budoucích perspektiv významný destabilizující faktor pro společnost. Nastupující generace narozená v devadesátých letech 20. století to v případech žel ne ojedinělých již dokládá."

Myslím, že Martin Reissner to ve svém závěru dokázal zformulovat trefně. V našem povědomí a v našich školních praxích chybí vskutku vzdělaní pedagogové, kteří by se soustředili na učení, nikoliv jen a pouze na administrativní práci.  

Martin Reissner je jedním z těch, kteří nás dokáží formovat a směrovat. Ve svém díle shrnuje několik desetiletí české ilustrační tvorby a dokáže s nadhledem a odstupem soudit a oceňovat. Nejedná se o snadné čtení a rozhodně to není čtení pro všechny. Ale... Každý rodič, prarodič, pedagog, každý, kdo má cokoliv společného s dítětem a utvářením jeho světa, by měl tuto knihu vlastnit či alespoň si ji přečíst. 

Ilustrace je důležitým faktorem a součástí knižní tvorby. Ne všichni jsme poučení a ne všichni tomu rozumíme. Kniha Martina Reissnera nám může tak trochu napomoci v tom, abychom v prvních letech našeho dítěte, kdy si začíná utvářet povědomí o světě, sáhli po něčem kvalitním a nikoliv triviálním.
Kniha je výborným průvodcem a seznamuje nás s tvorbou a ilustrátory nám dobře známými i těmi, kteří stále oslovují dětské čtenáře, ale my je z pozice dospělých už tolik znát nemusíme. Je to výborný průvodce pro pedagogy, kteří bohužel na nižším stupni školství neumí a nechtějí pracovat s výtvarnem. Zde můžou nalézt návod, jak budovat niternost dítěte. Je to kniha pro akademiky a ty, kteří se dětské tvorbě věnují odborně, může jim totiž přinést určité návody i cesty, jak dětskou literaturu lépe zhodnotit a zkvalitnit. 

Kniha je shrnutím. Nechce poučovat ani kázat. Věnuje se něčemu, čeho v naší literatuře je naprostý nedostatek. Ilustrace a tvorba pro děti se stala v naší společnosti okrajovou záležitostí. Apelovat, abychom se nad tím zamysleli a volali po hlubších analýzách, po publikacích a periodikách, jež by se tomuto tématu věnovala, je namístě.  

O ilustrace a výtvarnou složku vůbec jsem se začala zajímat až na vysoké škole, kde mi bylo jednoduše dokázáno, jak je tento prvek pro nás důležitý. Když jsem pracovala jako knihovnice, snažila jsem se dětem podat jakýsi průstřel českou ilustrační tvorbou a nestačila jsem se divit. Jedná jediná třída excelovala, uměla přistoupit k ilustraci a hovořit o ní. Zbytek... Potrefení touhou po slávě a potom býti slyšen, aniž bych měl co říct, nedokázali ilustraci vůbec vnímat. Nejhorší pro mě bylo, když někteří neznali ani postavy pejska a kočičky Josefa Čapky. Pousmála jsem se nad jejich slovními perlami a litovala jejich nic netušící učitelku, jež si snad ani prohřešky svých svěřenců neuvědomovala. 

Jakožto knihovnice mi denně procházely rukama knihy, které bych nejraději vyhodila oknem, ale které dětští čtenáři a jejich rodiče hltali a obdivovali. Pusté, nic neříkající, populistické obrázky, témata. Jen málokdo měl skutečný zájem o dobrou knihu a chtěl se informovat. 

Kniha není lehkým čtivem, ale je dílem zasvěceným.

Mé hodnocení: 100 %

vřele doporučuji

naučná literatura

Z obálky

Ilustrace - výtvarný obrazový doprovod knih - mají dlouhou a bohatou tradici. Zcela speciální kategorii tvoří ilustrace knih pro děti a mládež, neboť význam výtvarné složky těchto děl je mnohem podstatnější, než u publikací určených dospělým. Je tomu tak mimo jiné proto, že nedospělý čtenář přijímá knižní dílo mnohem intenzívněji v literárně-výtvarné celistvosti a ilustrační složka je ve vnímání dítěte z hlediska všech estetických podnětů obvykle první a proto kontinuální recepci knihy emočně i kultivačně zásadní.

Monografie Martina Reissnera nazvaná Ilustrace má podtitul Pohledy na výtvarný doprovod české dětské knihy a mapuje milníky domácí ilustrační tvorby minulého století, ovšem sleduje i základní tendence současnosti. Autor se ve svých výkladech a hodnoceních opírá o rozsáhlý sumář kritických reflexí literárních a výtvarných děl, který v uplynulém čtvrt století kontinuálně budoval. Kniha Ilustrace však nabízí též vřazení ilustrační tvorby do kontextu filozofického, estetického a obecně literárního. Mezi stovkami osobností, kterým je věnována pozornost, jsou Josef Lada, Zdeněk Burian, Pavel Čech či Petr Nikl a Vlasta Baránková. Další část knihy tvoří množství ukázek ilustrační tvorby a seznamy významných titulů primární a sekundární literatury vztahujících se k problematice české ilustrace.

O autorovi

Martin Reissner, literární a výtvarný historik, kritik a publicista, redaktor a posléze šéfredaktor časopisu pro teorii a kritiku dětské literatury Ladění (1990-2012). Vysokoškolský pedagog literatury a dějin kultury. Texty o kulturní teorii, výtvarném umění, literatuře, divadle, historii zveřejňuje od poloviny 90. let minulého století v množství odborných periodik i denním tisku a rozhlase. Je autorem studií Německá židovská literatura v českých zemích a Osvícenská literatura, je spoluautorem knihy Dějiny umění 12, Odkaz Jaromíra Tomečka, Fenomén kniha, Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010, Slovník českých autorů pro děti a mládež, Cyril a Metoděj - doba, život, dílo a Krása motocyklů. Je autorem monografie o malíři Josefu Klírovi. V letech 2003 až 2010 spoluvytvářel ročenky o české dětské literatuře. Pracuje v Moravském zemském muzeu.

Název: Ilustrace. Pohledy na výtvarný doprovod české dětské knihy / Illustration. Insights into Illustrations to Accompany Czech Children's Books

Autor: Martin Reissner

Nakladatelství: Moravské zemské muzeum

Místo a rok vydání: Brno, 2015

Počet stran: 200

Saira Shah: Myšky v kuchyni

Emočně napjaté a působivé. Autobiografický román, který je však inspirován pouze příběhem autorčiny dcery, jež prodělala mozkovou obrnu, nikoliv životem samotných rodičů, jak autorka upozorňuje v samotném závěru knihy, přináší pohled na rodinu, jejichž vysněný život je narušen příchodem vážně nemocné dcery. Autorka velmi dobře popisuje vypjaté situace, které nastávají po sdělení diagnózy a s nimiž se musí mladý pár velmi záhy vyrovnat. Nic nezastírá. Bez příkras a syrově popisuje dojmy, emoce, vztahy, které hlavní hrdinku, jakožto matku těžce handicapovaného dítěte, obklopují. Na nic si nehraje a to je snad největší příděl této knihy.

Shaira Shah využívá svých zkušeností reportérky a také filmařky při niterné explozi hlavní hrdinky a při popisu francouzského venkova. Nehraje si na matku, jež dítěti hned od počátku chce obětovat vše, ale s holými fakty, tak, jak se to má, vybíhá vstříc svým čtenářům. Nezajímá ji, co si o ni budou matky, babičky, ženy, vůbec rodiče myslet. Protože ona se nebojí říct, z čeho má strach. Hlavní hrdinka se nebojí nahlas vzdát se své vlastní dcery, protože se sama nedokáže vyrovnat se svými pocity, láskou, kterou k dceři cítí a kterou by jen těžce opouštěla. Svůj zmatek tak trochu metaforicky převádí do prostředí, jímž se obklopuje, především do zchátralého baráku, který si se svým manželem pořídili v daleké Francii. Spjatost s přírodou ji tak trochu uzemňuje a díky ní nakonec získává pomyslnou sílu. 

Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol, každá kapitola nese název měsíce, a my se tak seznamuje s prvním rokem života novopečených rodičů. Shaira Shah bravurně vykresluje pocity prvorodičky, jež je zasažená krutým osudem, a místy do příběhu zamotává i satiru a ironii. Matka hlavní hrdinky je přínosem opravdu obohacujícím a tak trochu slevujícím vůči vážnému tématu. Je sympaticky naivní, koketní, místy hloupá, ale nikdo nepochybuje o tom, že to myslí upřímně a z lásky, až na její vlastní dceru. Shah zde popisuje rozkol mezi rodiči. Mezi rodiči, kteří se bojí o budoucnost své dcery každý po svém. V mnohých chvílích jsem chtěla vykřiknout na Tobiase, který jako kdyby vůbec nebyl dotknutý hrůznou situací, v níž se také jeho nepatrným zapříčiněním ocitli. Ale autorka setrvává, popisuje, nehodnotí, jen poukazuje. A to je výtečné.

Knihy jsem se zpočátku trochu obávala, protože téma pro mě bylo příliš těžké. Ovšem když se začtete, nebudete zklamání. Sami si vytvoříte své názory, autorka vám dovolí nahlédnout do vašeho nitra a položí vám otázku, co vy? Jak byste se zachovali vy? Aniž by se vás vůbec chtěla zeptat nebo přímo zeptala. Svým nadhledem vás pohltí, zaujme, dojme. Vystavěla příběh tak, jak se jí osobně dotýkal, ale dokázala rovněž výtečně fabulovat. 

Mé hodnocení: 90 %

vřele doporučuji

autobiografický román

Z obálky

Anna jako šéfkuchařka moc dobře ví, že když něco člověk doopravdy chce, je třeba vše dokonale naplánovat. Když připravujete bešamelovou omáčku, musíte také přidat v pravou chvíli ty správné suroviny v přesném poměru. Jakmile tedy zjistila, že je těhotná, naplánovala si pro sebe, manželka a pro své dokonalé dítě úžasný život v Provence. Jenže osud přichystal pro Annu s Tobiasem noční můru. Dozvěděli se, že jejich dcerka Freya má poškozený mozek a nebude se vyvíjet mentálně ani fyzicky. Tobias odmítal takové dítě přijmout, ale Anna prostě nedokázala dcerku opustit. Rodina posléze skončila na poničeném statku v Languedocu, plném myší, a stala se magnetem pro všechny vyděděnce z okolí. Uprostřed krásné přírody, obklopena francouzskou chutí do života a gastronomií, se Anna pokusila dát do pořádku když ne svůj život, tak alespoň zanedbanou starou kuchyň na statku - svou novou svatyni. Čím více se ale snažila situaci zvládnout, tím více se jí vše vymykalo z rukou. Jednu věc však Anna ani Tobias neočekávali - jak hluboce nakonec Freya svou pouhou existencí jejich životy ovlivní.

O autorce 

(https://en.wikipedia.org/wiki/Saira_Shah)

Shaira Shah je spisovatelkou, reportérkou a tvůrkyní dokumentárních filmů. Narodila se v Londýně, ale vyrůstala v Kentu. V roce 1986 absolvovala University of London, kde se věnovala arabské a perské četbě na School of Oriental and African Studies. Její otec, stejně jako její bratr jsou oba dva spisovatelé. Část její rodiny pochází z Afghánistánu.

Shaira Shah Afghánistán poprvé navštívila ve svých jednadvaceti letech. Tři roky pracovala v Péšávaru, který se nachází v Pákistánu, na hranicích s Afghánistánem, jako reportérka přinášející zprávy o sovětské invazi v Afghánistánu. Pracovala také jako novinářka pro Channel 4 News. Po pětiletém manželství se švýcarským reportérem, s nímž se seznámila právě v Péšávaru, se manželství rozpadlo. 

Shaira Shah spolupracovala s Jamesem Millerem (velšský kameraman, producent, režisér a držitel několika cen, mj. pěti cen Emmy, jež byl v roce 2003 zavražděn), mj. na dokumentu Death in Gaza (česky Smrt v Gaze, 2004), za nějž v roce 2004 Shaira Shah vyhrála cenu BAFTA a v roce 2005 tři ceny Emmy. 

Shah nyní žije v Londýně a zároveň na francouzském venkově, společně se svým partnerem, novinářem a fotografem Scottem Goodfellowem, a jejich dcerou Ailsou, která se stala inspirací pro její knižní debut, autobiografický román The Mouse-Proof Kitchen (česky Myšky v kuchyni, 2013).

Název: Myšky v kuchyni / The Mouseproof Kitchen

Autor: Saira Shah

Překlad: Markéta Polívková

Nakladatelství: Motto

Místo a rok vydání: Praha, 2015

Počet stran: 341

Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin

Bravooo!!! (a velký aplaus) Asi takhle bych jednoduše shrnula román bohužel již nežijící české autorky Hany Andronikove. Již dlouho, a to je fakt faktoucí, jsem nečetla nic tak poutavého!
Excelentní. Vášnivé. Dynamické. Vybroušené do naprostého detailu. Nápadité. Bolestné. Vypjaté. Vnitřní napětí. Nadechnete se v úvodu a hluboce vydechnete až v samotném závěru. Napjaté. Exaltované. Pobuřující. Vnímavé. Mýtické. Neuvěřitelně vyrovnané. Působivé. Jemné jako ocelová pavučinka.
Tak takhle nějak bych tuto knihu charakterizovala. Knihu, jejíž metaforický název nás zavádí k tajemnu a mýtickému. K ženě, která byla pro muže slunečním orlojem. K synovi, který miloval příběhy o slunci, které mu žena vyprávěla - mýtické příběhy o slunci různých národů a kultur. K slunečním hodinám, které on vyrobil v jejich indickém domově. K Indii, která byla slunečná, slunečními hodinami jejich života. Tam, kde prožívali šťastné dny svého života, kde vpadli do samotného nitra mýtů, kde život byl a je spojen s minulostí, tradicemi, bohy tak úzce, jak jen to lze. Kde pradávno je neustále přítomno. Bez noci však světlo nepoznáme...
Pouto lásky, které spojuje Tomáše a Ráchel je mnohem pevnější a bolestnější, než s jakým jsem se kdy v literatuře setkala. Je vypjaté, vášnivé, mýtické a hluboké jako dno oceánů, obrovské a nekonečné jako samotný vesmír. Budete prožívat každou emoci do krajnosti samotného bytí. Hana Andronikova dokázala nalézt ve svízelných chvílích naší historie pouto lásky, které vás ke knize připoutá a nepustí. Které vás bude vzrušovat a fascinovat.
Ale aby jste nenabyli dojmu, že kniha je pouze o velké lásce. Je to ústřední děj románu, na jehož pozadí se vypráví velký příběh našich dějin. Příběh baťovského Zlína, magické Indie a temné doby druhé světové války. Střetávají se zde dva světy: svět náboženství a samotných mýtů a svět reálný a temný, vysílený amokem chamtivosti. Spisovatelka fascinujícím způsobem vypráví příběh hlavního hrdiny, Daniela, který se v Coloradu, obklopen svou rodinou, na stará kolena vrací zpět do minulosti, zpět ke svým rodičům a k jejich velkému příběhu, a to prostřednictvím emigrantky a bývalé vězenkyně koncentračních táborů. Díky jejímu poutavému vyprávění si doplňuje střípky svých vzpomínek o fakta, která mu byla děsivě dlouho utajena.
Autorka je výbornou vypravěčkou, což dokazuje nejen svým fabulačním uměním, ale i samotným jazykem. Je dynamický, kultivovaný a vřelý. Stejně takový, jaký užívá matka, když svému dítěti vypráví příběh na dobrou noc. Tajemný, poutavý a vybraný. Hana Andronikova příběh vypráví prostřednictvím několika časových rovin a prostřednictvím několika postav. Každá postava a rovina je přitom natolik osobitá, že čtenáři nedělá žáden problém se v nich orientovat. Ba právě naopak. Umocňují.
Abych pravdu řekla, při čtení jsem téměř ani nedýchala. Vřely ve mně emoce jako v nějakém kotli. Měla jsem chuť křičet nad přezíravostí lidí během a zvláště po druhé světové válce, nad krutostí a ničivou silou lidské tuposti. Toužila jsem po lásce, kterou si Tomáš s Ráchel projevovali, obdivovala jsem a snila jsem. Mýty, vyprávění, deníkové záznamy. Tajemno indických kulis, průzračnost lásky, exaltovanost koncentračních táborů, nádech židovství, otázka němectví, smrt.
Tuhle knihu rozhodně neodložíte jen tak z rukou a ještě dlouho potom budete přemýšlet nad tím, co se vám autorka snažila říct. A ne jen ona, ale co se vlastně snaží říct naše minulost. Vypjaté výkřiky, krátké věty, které umocňují a pnou, poučenost, s níž autorka pracuje a dokonce v samotném závěru nám nabízí seznam četby, z níž vycházela, to vše propojeno v jeden milostný příběh - příběh Ráchel a Tomáše a příběh dvou milujících rodičů a Daniela. Excelentní!

Mé hodnocení: 100 %
musíte číst
historický román

Z obálky

Román přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů - Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku.
Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl.
Autorka zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.

O autorce

Hana Andronikova (1967-2011) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2001 debutovala prózou Zvuk slunečních hodin, poté vydala povídkový soubor Srdce na udici (2002). Roku 2010 publikovala autobiograficky laděný román Nebe nemá dno. Kromě prozaických děl je podepsána jako scenáristka pod projekty Divadla Archa Tanec přes plot (2008) a Pakosti a drabanti (2010).

Název: Zvuk slunečních hodin

Autor: Hana Andronikova

Nakladatelství: Odeon

Místo a rok vydání: Praha, 2013

Počet stran: 299

Karine Lambert: Dům žen bez mužů

Nerada píšu něco špatného o knihách, protože si každé knihy velmi vážím a o to víc spisovatelů. Neříkám, že Dům žen bez mužů je kniha špatná, ale je triviální. Dobrý nápad, který je tak trochu nedotažený. Chybí mi hlubší pohled do života jinak velmi sympatických hrdinek, větší psychologická analýza jejich uvážení a rozhodnutí. Proč se rozhodly žít bez mužů? Věřím, že každá žena si velmi často posteskne, že bez mužů by to bylo na světě mnohem snazší, obzvlášť, když se ocitla v citově vypjaté chvíli nebo má podezření, že ji muž natolik nemiluje a nepomáhá, jak by správně měl. Ale každá žena nakonec zjistí, že bez mužů to opravdu nejde. Stejně jako naopak. Tak proč se ženy rozhodnou žít bez mužů? Proč se rozhodnou bez nich žít tak strašně dlouho, dokud se tam neobjeví trochu naivní hlavní hrdinka Juliette. Chybí mi vnitřní pohled těchto žen. Chybí citová rozechvělost, která je nutí odloučit se od svých synů, mužů, přátel mužského pohlaví...

Jediným dovoleným mužem v domě je kocour. I zde se setkávám s rozpolceností. Proč tento kocour? Jaký k němu mají vztah ženy z domu? Komu vlastně patří? Komu pomáhá? Jednu chvíli je kocourem oné, pak jiné, ale jak to? Proč? 

Kniha je tak trochu neuchopitelná. Autorka píše dobře, opravdu, ale možná si budeme muset počkat na její "vypsání se". Příběh je velmi povrchní, bez vnitřního monologu, který by autorka vedla s čtenářem a svými hrdiny. I závěr je velmi rychlý a nestabilní, roztěkaný, bez hlubšího zamýšlení a vysvětlení. 

Četla se mi dobře a měla jsem ji rychle přečtenou, ale také je to kniha, na niž velmi rychle zapomenu. Je to kniha skvělá pro odpočinek, uvolnění, ne pro přemýšlení ani zamýšlení. Vezměte si ji s sebou na chatu, na volný víkend, volný večer. Přijde vhod jen tak nechat oči sledovat osudy někoho jiného a nemuset hluboce analyzovat. 

Mé hodnocení: 45 %

doporučuji

román o ženách

Z obálky

V tomto domě žen jsou muži všudypřítomní... v jejich nostalgických vzpomínkách. Pět žen různého věku a z různých prostředí má společné jediné: nechtějí už ani slyšet o lásce a rozhodly se žít bez mužů. Až do okamžiku, kdy poklidnou hladinu jejich života rozbouří nová nájemnice. Juliette se líbí jejich přátelství a semknutost, jejich odvaha a jejich nekonformnost. Ale ona rozhodně na muže nerezignovala! A mluví o tom nahlas. Naruší spolehlivé jistoty svých sousedek?

O autorce

Karine Lambert je belgická fotografka. Její snímky jsou plné emocí, radosti, křehkosti, pravdivosti. Miluje knihy a vždy snila o tom, že jednou také napíše knihu. Ale ať fotografuje, nebo píše, vždy zachycuje to, co se jí bezprostředně týká. Její prvotina Dům žen bez mužů (L'immeuble des femme qui ont renoncé aux hommes) jí v roce 2014 vynesla cenu Prix Saga Café za nejlepší belgický literární debut. Vzápětí byla přeložena do řady jazyků. V letošním roce jí vyšla druhá kniha s názvem Eh bien dansons maintenant! (Tak a nyní se pusťme do tance!). Karine Lambert žije v Bruselu.

Název knihy: Dům bez žen / L'immeuble des femmes qui ont renoncé aux hommes

Autor: Karine Lambert

Překlad: Šárka Belisová

Nakladatelství: Motto

Místo a rok vydání: Praha, 2016
Počet stran: 190

Antoine Laurein: Žena s červeným zápisníkem

Přitahují mě obálky knih. Obálky knih jsou v dnešní době důležitým prodejním artiklem, protože, ať už si nalháváme cokoliv, vzhled přitahuje a všichni dáme na první pohled. A u knih to není výjimka. Stejně jako není výjimkou, že se často necháme obálkou natolik unést, že už nevidíme, co je uvnitř. A tak často koupíme/půjčíme si knihu, která nás obálkou přitáhne, avšak obsah je někdy o ničem. Žena s červeným zápisníkem má svůdnou obálku. A na první pohled bych ji minula. Je totiž příliš romantická a já bych předpokládala, že je to jen takový obyčejný románek z červené knihovny. Pletla bych se...

Žena s červeným zápisníkem Antoina Lauraina je romantickou novelou o zvědavosti, touze, neznámu. Autor k nám promlouvá svěžím, poetickým jazykem. Jde rovnou k věci, bez sáhodlouhých popisů. Je přímočarý a pevný ve svém základu. Zvláštností jeho jazyka je i nepoužívání uvozovek, čímž čtenáře může trochu uvést v zmatek. Někdy jsem tak trochu byla zmatená i já a zpomalovalo to mé vnímání příběhu, když jsem v prvé chvíli nevěděla, kdo ke mně promlouvá: jedna z postav, a když tak která, či autorský vypravěč? 

Hlavním tématem knihy je hledání pravé lásky. O tom bylo již napsáno spousty děl. Tento příběh, přes všechno negativní, co se zajisté na knize dá najít, je nápaditý a tajemný. Žena, jíž byla odcizena fialová kabelka, upadne do kómatu. Promlouvá nám však skrze svůj červený zápisník. Knihkupec (mám obrovskou slabost pro prostředí a postavy točící se kolem knihkupectví) nalezne kabelku a zde již začíná fabulace. Kdo z nás, přiznejme si to rovnou, by si všiml odhozené kabelky a vůbec do ní nahlédl a chtěl zjistit, kdo je její majitelkou. Náš hlavní hrdina, domnívám se, že v mnohém k nám promlouvá sám autor, zpočátku splní svou občanskou povinnost a kabelku odnese na policii, tam jej ovšem zarazí ona nepatřičná a neosobní chvíle a hlavní hrdina se tak rozhodne, že ženu vypátrá sám. Trochu nadlidský úkol, když nemáte žádné indicie. Naštěstí, že má Laurent svou drahou, na mé poměry hodně vyspělou a drzou dceru, která ho v důležitých momentech zachraňuje a díky níž se děj posouvá zase dál. 

Autor využívá několik vypravěčských rovin. Promlouvá k nám prostřednictvím Laurentových zážitků, skrze sny, zápisky a názory Laury, naší záhadné ženy, a do toho se zaplétají i promluvy homosexuálního přítele hlavní hrdinky. 

Novela rozhodně neaspiruje na hlavní cenu "doporučené literatury", ovšem je neotřelá, zábavná, tajemná a svěží. Mě se četla velmi dobře, měla jsem ji přečtenou za jeden den, a až na strohost uvozovek mi na knize nic víc nevadilo. Vlastně ano - závěr. Proč musí hlavní hrdinka v úplném závěru k nám promlouvat skrz svůj deník, když si ho v celém příběhu vůbec nikdy nepsala, ba naopak, její Mám ráda... Bojím se... bylo mnohem přitažlivější a působivější než fádní deník? Je ale to oddychová četba, která se vám vleze do kabelky či kapsy. Bude výborným společníkem na dovolenou, mezi zkouškami, v létě k bazénu, na zahradu k dobrému vínu s ovocem, při nemoci do postele nebo prostě jen tak. Nejde o náročnou četbu, ale zvláštní autorovo pojednání vám může být velmi sympatické. 

Vřele vám doporučuji, nikoliv, pokud hledáte něco opravdu duchaplného a vážného. Ale kniha vás může jistým způsobem uhranout. 

Mé hodnocení: 65 %

doporučuji

romantická novela

Z obálky

Okouzlující a zamotaný příběh o tom, jak zvědavost téměř nepozorovaně promění pátrání po majitelce nalezené kabelky ve vášnivou lásku.

Bohémský knihkupec Laurent Letellier najde v jedné z pařížských ulic ukradenou dámskou kabelku. Neobjeví v ní nic, co by mu pomohlo identifikovat její majitelku. Přesto cítí, zejména poté co si prohlédne obsah tašky, silné nutkání začít tajemnou ženu hledat. Obzvlášť její červený zápisník v něm vzbudí zvědavost, která ho žene dál, přestože nezná ani její jméno. Podaří se mu ji mezi miliony Pařížanek najít?

O autorovi

Antoine Laurain se narodil v Paříži. Působí jako novinář, scenárista, je sběratel starožitností a autor pěti novel. V roce 2014 reprezentoval Francii na Evropské noci literatury. Kniha Le Chapeau de Mitterrandi (česky Prezidentův klobouk, XYZ 2017), poetický příběh odehrávající se v době, kdy byl prezidentem Françoise Mitterrand, získala ceny Prix Landerneau Découvertes a Prix Relay v roce 2012. Práva na vydání La femme au carnet rouge (Žena s červeným zápisníkem, XYZ 2016) byla prodána do dvanácti světových jazyků včetně angličtiny a titul se možná dočká i filmového zpracování. Dále je autorem novely Rhapsodie française.

Název knihy: Žena s červeným zápisníkem / La femme au carnet rouge

Autor: Antoine Laurain

Překladatel: Jiří Žák

Nakladatelství: Nakladatelství XYZ

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 190