Trojanovice: Na Dolině

Díky bohu za prodloužené víkendy! 

V neděli jsme se totiž vydali do Trojanovic, které leží nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme si zarezervovali pokoj v hotelu Na Dolině. Abych pravdu řekla, byla jsem mírně na pochybách. Hotel jsem sice vybrala mezi pět, které byly doporučovány na booking.cz, ale zrovna moc jsem mu nevěřila (nejspíš proto, že jsem si ho řádně neprohlédla...), zbytek jsem totiž nechala na svém příteli. A nemůžu si ho vynachválit - jak přítele, tak hotel :). Přítele, který opravdu vybral perfektně a za rozumnou cenu (dvoulůžkový pokoj Anděla Plus za přibližně 1200,-/noc), a hotel za jeho bezchybnou funkčnost, komfort, obsluhu, kuchyni, no prostě všechno!
Hotel Na Dolině je umístěn na úpatí hory Radhošť, v kouzelném prostředí Beskyd. Již samý příjezd vás nenechá na pochybách, že budete mít klid. 

Hotel je malinký, poskytuje v celku 13 pokojů, což je naprosto dostačující. Má celkem 3 tenisové kurty - hotel byl vlastně postaven pro tenisové fandy, trenéry se svými svěřenci, vůbec tenisty, což vás bude při vstupu do restaurace a zároveň recepce obklopovat na každém kroku. A já tleskám. Tleskám majiteli, že nestavěl hotel bezúčelně a "s nějakým" wellnes, kterých je již přehršel, ale přišel s výborným nápadem, který se ujal a přináší své ovoce. Gratuluji a fandím! 

Pokoj, v němž jsme byli ubytování byl jedním slovem skvělý. Velmi prostorný, s komfortní postelí a plnohodnotným vybavením, koupelna byla velmi krásná, dokonce jsme měli celkem rozlehlou terasu s výhledem na les. Ale co bylo nejdokonalejší, bylo jednoznačně křeslo s ovčí vlnou a lampou po boku v rohu pokoje! Pro fanatického knihomola si asi umíte představit, že to bylo v okamžení mé nejoblíbenější místo na planetě a jen těžce jsem se s ním loučila. Ostatně jako s celým prostředím hotelu.

Po prohlídce okolí, kdy jsme si šli prohlédnout Pohankový mlýn a Pamětní síň Bratří Strnadlů a Jana Knebla, nám vyhládlo, vydali jsme se tedy okusit speciality hotelové restaurace. Nejenže mě již před samotnou procházkou ohromilo latté, které se mnohdy ani "skutečným" baristům nepovede tak dokonale, jako místním umělcům, i samotný interiér restaurace, jenž představoval valašskou dřevěnku s detaily, jako byly záclony, dle mého šité v barvách a vzorech místních krojů, poctivá kamna nebo masivní stůl, pod nímž se skrýval kulečník, ale velké "bravó!" si zaslouží místní kuchař(i). Jídlo bylo naprosto delikátní! Nejen, že to vypadalo dobře na pohled, ale ještě mnohem lépe to chutnalo. Výtečná byla jak pepřová omáčka mého přítele, kterou jsem si dovolila ochutnat, tak skvělá byla kombinace chutí vepřové panenky, hříbkové omáčky a pirohů plněných brynzou. Panenka připravená krásně dorůžova a jemňoučká, hříbková omáčka byla skutečně z hříbků a nikoli jejich (tolik oblíbených) náhražek žampionů a přímo se rozplývala na jazýčku - perfektní konzistence, nikoli hustá (a stále tuhnoucí) patlanina nebo řídká brynda. Prostě smetanová lahůdka. I přesto, že jsem se najedla opravdu dosyta (myslím tím OPRAVDU), neodolala jsem, a jako sladkou tečku jsem si dopřála jablečno-hruškový štrúdl. Mňam!



Pohankový mlýn



Pamětní síň Bratří Strnadlů a Jana Knebla 

Hotel vřele doporučuji. Pokud milujete klid a pohodu, chcete si užít romantiky a dobré kuchyně (a tenisu), jeďte tady. Ještě nikdy jsem se nesetkala s něčím tak okouzlujícím!

Ann Granger: Stíny vraždy

Jsem milovnicí anglických detektivek. Je jedno, zdali se jedná o seriál/film (viz Vraždy v Midsomeru, Vraždy v Oxfordu, Zločiny v zahradách, série filmů Hercule Poirot, Slečna Marplová), či o knihu (např. detektivky Agathy Christie, série Oxfordských zločinů Veronicy Stallwoodové, nové knihy autorky Harryho Pottera J. K. Rowlingové apod.). Anglická detektivka je totiž klasická detektivka, která pátrá po vrahovi rozumem a ne silnými zbraněmi a nejmodernější technologií, navíc má v sobě punc "té pravé detektivky", je prostoupená atmosférou anglického venkova, temných vřesovišť, jiné kultury, strohosti, vypočítavosti, vychytralosti, napětí a zvláštnosti. Miluji to!

Před pár dny jsem dočetla poslední novinku anglické spisovatelky Ann Grangerové, konkrétně Stíny vraždy. Je to 13. kniha z řady detektivek Případy Mitchellové a Markbyho, která vyšla u nás.

Ann Grangerová se narodila v Portsmouthu a po vystudování Londýnské univerzity (obor moderní filologie) nějaký čas učila ve Francii angličtinu. Poté však vstoupila do diplomatických služeb (působila mj. i v Československu), což se odráží i v řadě jejích románů. Hlavní postava, Meredith Mitchellová, v diplomatických službách působí rovněž. Anglická autorka svou první detektivku vydala v roce 1991 (Vem na to jed), měla však za sebou již několik vydání historických románů pod pseudonymem Ann Hulme. V současnosti má na svém kontě okolo 20 detektivek a více než 10 historických románů. V roce 2004 získala prestižní německou literární cenu "Deutche Phantastik Preis".

Stíny vraždy nijak nevybočují z řady, není to něco výjimečného, ani extra nápaditého, je to prostě klasická anglická detektivka, která však zaujme svou setrvačností, jednoduchým nezamotaným příběhem, povídkovou formou, přímostí a lehkostí, s níž autorka vypráví. Je to oddechové čtení pro každodenní večery, avšak spíš ty podzimní a zimní, kdy se den zkracuje a noci přibývá, takže máte možnost číst "déle". Když se totiž začtete, nebudete chtít přestat. Stále budete přemýšlet nad tím, kdo je vrah.

Ann Grangerové musíme přiznat jedno krásné umění. Umí psát jednoduše, ale poutavě. Nepředhání události, nenaznačuje příliš ani příliš neodbíhá od hlavní linie příběhu, tím nás tak stále udržuje v napětí. My sice máme několik typů, kdo oním vrahem může být, ale po několika stránkách zjistíme, že to nemůže být dotyčná osoba, autorka nám totiž vyvrátí veškerá naše podezření, a předestře nám dalšího možného pachatele. A tak až na posledních stránkách, stejně jako naši hlavní hrdinové, se dozvídáme (možná už tušíme, a tak si jen potvrzujeme naše domněnky), kdo oním pachatelem ve skutečnosti je. Autorka umí dobře vyvážit popis s dialogy. Ani jednoho není příliš, děj je tak stále gradován a oživován vtipnými dialogy postav. Umí si pohrát s mluvou hrdinů, kteří se pohybují v rozličných sociálních sférách, mají odlišná povolání, pocházejí z jiných krajů, mnohdy i států, viz jako zavražděný v její poslední detektivce, Polák Jan Oakley.

Stíny vraždy Ann Grangerová koncipuje jako divadelní hru. Aspoň se nám tak zdá v úvodu, kdy jsou nám na prvních stranách knihy představeny vystupující postavy, a samotná kniha je členěna do tří částí (tedy dějství), jež jsou uvedena citátem z Shakespearova Hamleta, např. Ba vraždu podlou jako každá jest, / však tato podlejší jest nade vše, / a divná víc a nepřirozená. (První část, První stín). Samotný příběh se odehrává ve dvou rovinách: v roce 1889, kdy se odehrála vražda Cory Oakleyové, jež je příčinou vraždy druhé, která se tentokrát odehrává v přítomnosti (rok 1999), a je tedy druhou rovinou příběhu. Obě roviny se nám prolínají již od samého počátku, jsou však spojeny pouze rodinnou tragédií, každá má svůj vlastní konec.

V této knize vystupují již dobře známé postavy - Alan Markby, Meredith Mitchelová, farář James Holland, seržant Pearce, stejně jako postavy nové (rozšiřující nám obzor městečka Bamford) - Geoff a Pam Painterovi, jeho sestra Juliet ad. Postavy jsou již charakteristické svým jednáním i řečí. Přesně víte, kdo mluví, živě si dokážete představit, jak u toho dotyčná postava vypadá:

Když Juliet zastavila a stáhla okénko, dav se výhrůžně nahrnul dopředu. Obtlouslá žena v manšestrových kalhotách prudce naklonila obličej ke vzniklé mezeře a vykřikla: "Přístup pro všechny!" Teriér, kterého držela na vodítku, se opřel předními tlapkami o dveře auta a podpořil ji zaštěkáním.

"Ano", přisvědčila Juliet mile. "Naprosto s tím souhlasím. Znamená to, že můžu projet?"

Žena o několik centimetrů couvla a vypadala, že ji to trochu vyvedlo z míry. Prohlížela si mladou ženu v autě, posuzovala její svěží pleť, vlasy spletené do copu a kulaté brýle.

"Jste příbuzná?" zeptala se jako oddávající na svatbě.

"Ne", odpověděla Juliet. "Ani v nejmenším."

Nějaký vousatý muž se se znepokojeným zamračením dotkl ženiny paže. "Má to být poklidný protest, paní Smedleyová," pokáral ji.

Setřásla ho. "Chovám se poklidně!" odsekla a teriér zaštěkal.

"Můžete projet," obrátil se vousáč k Juliet a přes svalnaté rameno paní Smedleyové dodal: "Chceme jen svá práva."

"Nic proti tomu nemám", pronesla Juliet. "Já chci zas ta svoje."

(...)

Provedl ji labyrintem studených chodeb ke svému zaměstnavateli, který s výrazem, že ho co nevidět sklátí mrtvice, zíral z okna.

"To jste si tedy vybrala den!" přivítal ji podrážděně. "Koukněte se na ně! Jsou jako lůza ve Francouzské revoluci stěžující si na nedodržování svých práv!" Upřel na ni krví podlité oči. "A co moje setsakramentský práva? Kde jsou?" Chvíli sípal a potom mírněji dodal: "Chcete se tu porozhlédnout?"

Tato detektivka čtenáře, jež detektivním příběhům neholdují, určitě nenadchne. Bude však dobrým čtivem pro ty, kteří anglické příběhy rádi čtou, kteří mají rádi klasické vyprávění bez složitých filozofických myšlenek a nebetyčných zápletek. Je to skvělé čtení pro kratochvíli, čtení do studených večerů, čtení na cesty, čtení pro oddech a zálibu.

Praha: Motto 2015

Výstup na Javorový

Start: 21.15
Konec: 22.10
Datum: 4. 9. 2015
Trasa: 2-3 km

V pátek večer tráví mnozí svůj čas zcela odlišnou zábavou. Se svými přáteli se baví v nějakém dobrém klubu, restauraci, hospodě, na chatě, zahradě, nebo prostě sedí doma u dobrého filmu, s partnerem u výborné večeře. My jsme se rozhodli páteční večer strávit výstupem na Javorový.

Každý rok se první víkend v září koná extrémní přechod Beskyd Javorový - Javorník. Jedná se o Otevřené Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic. Startuje se v Třinci ve 22.00 a cíl se nachází ve Frenštátě pod Radhoštěm. Závodit mohou profesionálové i amatéři a letos se závodu účastnilo kolem 3 000 sportovců. Trasa je dlouhá 95 km s převýšením 5 430 m a první závodníci tuto extrémní trať letos zdolali v čase 11.29 hodin, do cíle tedy sešli v sobotu v 9.30 hodin. Blázni? To jsem si taky myslela. Ale když jsem to viděla na vlastní oči, byla jsem ohromená a zároveň jsem to nedokázala pochopit.

Sedm vrcholů tj. Velký Javorový, Ropice, Travný vrchol, Lysá hora, Smrk, Čertův mlýn a Radhošť.

Abych pravdu přiznala, na Javorový jsem nikdy nešla (pokud se nepočítá školní výlet na základní škole, kde nás na vrchol vyvezla lanovka). Díky bohu, protože bych potom věděla, co mě čeká, a nikdy bych to dobrovolně nepodstoupila. Avšak krátce po 21. hodině jsme začali stoupat. Na hlavách čelovky, protože kolem dokola nebylo vidět na krok. Nebyli jsme ale jediní. Na sportovce se šlo podívat několik desítek jejich rodinných příslušníků, přátel a nadšenců. Stoupali jsme stejnou trasu, která čekala na extrémisty v úvodu závodu. Byla to pouze 1/7 celé trasy.

Nejsem žádný velký sportovec. Ráda se proběhnu, občas vyjedu na kole, zahraju si občas tenis, zacvičím si, ale vše v rámci svých možností a především mého odhodlání. Když jsem však začala s výšlapem, hned po několika metrech jsem si uvědomila, že je potřeba začít se zlepšováním mé kondice a celkovým vzezřením. Dech mi přestal stačit, plíce byly v jednom ohni a dokonce jsme měla pocit, že ta pravá se přesunula pod klíční kost a chce tamtudy utéct. Nohy ztěžkly a já myslela, že stehna se proměnila v dvě olověné tyče. Nadávala jsem jako špaček a přísahala, že už v životě se něčeho podobného účastnit nebudu.

Abych řekla pravdu, měla jsem obavy, jestli na horu vůbec vylezu, jestli se nezastavím a nerozbrečím bolestí v polovině výstupu. Dokonce jsem místy měla pocit, že když se na Javorový vydrápu, tak v okamžení umřu :-). A někdo to dělá dobrovolně, ještě na čas, a ti první dokonce skoro běží!! No, můj názor je takový, že v cíli by na ně měl čekat psycholog se základními otázkami.

Jakmile jsme však vystoupali nahoru, kde již čekalo několik lidí, naskytl se mi tak úžasný výhled, který jsme již dlouho neviděla. Město Třinec pod námi, obzor táhnoucí se až do Polska. Na pozadí noci hořely svíce městského osvětlení, jako kdyby pod námi byl hřbitov. Možná pro mnohé příliš depresivní představa, pro mne však dech beroucí a nezapomenutelný okamžik.

Přibližně nějakých 40 minut jsme museli čekat na první závodníky. Teplota klesla na nějakých 15° C, já měla na sobě dvě mikiny, přesto jsem se třásla zimou, ale pak se objevily první světlušky - čelovky prvních závodníků. Byla to ohromující atmosféra. Diváci fandili o sto šest, jako kdyby se ocitli na hokejovém zápase, a závodníci se soustředěnými výrazy mířili za jedním jediným cílem. Vydržet!

Závodníků nakonec přibývalo, zpočátku šli dvojice jedna za druhou, ke konci se již řinul dav černou tmou vzhůru přes les na vrchol. Ztěžka dýchali, ale byli odhodlaní. Klobouk dolů!