Dan Brown: Inferno

Výhod má knihovnice několik. Za prvé je to bezprostřední přístup ke knihám - kdykoliv si můžete zarezervovat nebo dát bokem jakoukoliv knihu, která vás zaujme. Za druhé, nikdy neplatíte pokuty, pokud vaše výpůjčka překročila danou lhůtu. Zdá se, že by to u knihovnice neměl být problém, nikoliv však u mé maličkosti. Já, jakožto ne příliš zodpovědná osoba, jsem lhůty v knihovnách překročila nejméně tucetkrát. A mnohokrát z toho jsem musela platit dooost vysokou pokutu... No, já vím, moc mě to nectí, ale snažím se lepšit :).

Když jsem si brala knihy na vánoční svátky domů, představovala jsem si, že se dám hned druhý den do příprav dětských besed. No... to bych si nesměla mezitím (myslela jsem ovšem v prvé řadě na svého drahého otce, aby měl co o svátcích číst) půjčit i knihu Dana Browna... A jak to dopadlo?

Můj otec čte knihy pro děti, já celé čtyři dny fascinovaně četla Inferno Dana Browna...

S knihou Dana Browna jsem se poprvé setkala před několika lety, kdy knižní pulty (a o pár měsíců později i kina) zahltil fenomén Šifra mistra Leonarda (či jak je do češtiny název knihy i přeložen - Da Vinciho kód). A musím říct, že jeho vypravěčský styl mě hned po první straně pohltil. Nejen, že je hlavní postavou velmi vynalézavý a studovaný profesor vysoké školy, který se rád obléká do anglického tvídu a nosí mokasíny (tedy něco pro mě ;)), ale především je to impozantní znalec ikonografie a symboliky. Za druhé, Dan Brown nám nesmírně poutavě představuje klasická díla umění a kultury vůbec. V Šifře nám představuje osobitost Leonarda da Vinciho, jeho obrazy a vynálezy, zároveň nám však nepopsatelně představuje kouzlo a tajemství umění a historie. 

Dan Brown se zajímá o kryptografii, což předvedl již ve své prvotině Digitální pevnost, zároveň má však úžasnou podporu ve znalostech své drahé polovičky, manželky Blythe, jež je historičkou umění a malířkou. Brown studuje klasická díla neobvyklým způsobem. Myslím si, že nikdo předtím tak osobitým způsobem čtenářům (a potažmo i divákům) nenabídl skvosty renesance, antiky apod. Autor neskonalým způsobem propojuje dobrodružství s učením, pohybuje se na velmi tenké hraně fikce a skutečnosti a tak čtenáře nechává v neustálém napětí, kdy čtenář váhá, zda to všechno může být, nebo nemůže být pravda. 

Mnozí si po přečtení Šifry mistra Leonarda mysleli, že vše, co Brown napsal, je pravda. Až o několik týdnů později museli odborníci začít upozorňovat na skutečnost, že jsou to pouze výplody Brownovy velmi plodné fantazie. Ovšem... Brown vždy ve své knize ne mnohdy skrytým způsobem upozorní na jistý celospolečenský problém. A ne jinak je tomu v Infernu.

Ve čtvrté knize, v níž vystupuje nápaditá postava Roberta Langdona, se setkáváme s italským umělcem Dantem Alighierim a jeho Božskou komedií. Brown opět poutavým způsobem vypráví neuvěřitelný příběh honby za zkázou lidstva, do níž brilantně zamotává florentské, benátské a istanbulské památky. My se tak několikrát můžeme setkat se zajímavými pamětihodnostmi, o nichž nám sami průvodci nebudou schopni říci tolik zajímavostí. Resp. průvodci nám toho řeknou spousty. Opravdu spousty. Tolik informací, že nám v hlavě stěží uvízne aspoň jedna. 

Brown ovšem tentokrát extrémně fabuluje. Když se do knihy začtete, uvěříte spisovateli každé jeho slovo. Ale až téměř v závěru se dočtete, že všechno je naprosto jinak, než to původně vypadalo. A vy pak následně začnete pochybovat o všem. A tím vás autor opět mistrně navede na tu teňoulinkou hranici, kdy neustálé váháte, jestli to, co vám nabízí, je už opravdu tak, jak má být, nebo...

Dan Brown píše velmi živým jazykem. Jeho knihy se čtou jedním dechem. Prakticky fyzicky běžíte s Langdonem napříč Florencii, plujete gondolou nebezpečnými benátskými vodami, abyste následně zjistili, že se musíte přesunout o několik tisíc kilometrů dál, do temného Istanbulu. Málem vám dech nestačí, ale vy víte, že tu knihu prostě nemůžete odložit. Protože Brown přesně ví, kdy napětí utnout. Popisy uměleckých děl nejsou nijak prašivějící a učebnicky nudné, ale jsou psány srozumitelným způsobem. Přesně vysvětluje to, co chce, aby čtenář ve své fantazii viděl. Nic víc, nic míň. Přitom do toho nenápadně zamotá trochu té historie a poučení. 

Dialogy střídají dialogy a tajemství je odkryto až v samém závěru. Navíc po celou dobu přemýšlíte nad tím, zdali to, co Brown popisuje, není pravda. A tentokrát se autor trefil do opravdu aktuálního tématu. Přelidněnost... Kéž by způsob, na který milý Brown přišel, byl možným lékem.

Nesmírně opatrně, aby křehkou sádru neupustil, masku obrátil a položil si ji tváří na pravou dlaň, takže si mohli prohlédnout vnitřek. Na rozdíl od Dantova ošlehaného, vráskami zbrzděného obličeje byla vnitřní strana hladká a holá. Jelikož posmrtné masky neslouží k tomu, aby si je někdo nasazoval, vyplnili tvůrci vnitřek sádrou, jež měla křehkému dílu dodat bytelnost. Vznikl tím jednolitý, konkávní povrch připomínající mělkou misku.

Langdon sám nevěděl, co přesně na zadní straně masky čekal, ale rozhodně to nebylo tohle.

Nic.

Vůbec nic.

Jen hladký, prázdný povrch.

Siennu to zmátlo stejně jako jeho. "Je to holá sádra," zašeptala. "Ale když tu nic není, tak co jste tam s Ignaziem viděli?"

Praha: Argo, 2013

Mika Waltari: Egypťan Sinuhet

Odjakživa můj život tíhne k Egyptu. K jeho historii. Miluji tajemno pyramid, vyprahlou sílu slunce, rozlehlá pole pouští, vznešenost a majestátnost faraonů, tajemství jejich pokojů, šelest rákosí, barevnost fauny a flóry. Tohle všechno mě k Egyptu přitahuje již od malička...

Mým prvním románem o historickém Egyptě byl román Wilbura Smithe Řeka bohů. Četla jsem jej kolem 13. roku, takže v časné pubertě. A to rozhodlo... Vlastně v mnohém byla Řeka bohů pro mě průlomová. Tehdy jsem totiž začala být VÁŠNIVOU čtenářkou... K osudné knize mě přitom přivedl můj otec. Jednoho dne jsem za ním přišla, že si chci přečíst něco super, tak mi koupil knihu - mou první vlastní knihu - a řekl "čti!". A já četla. Celé dny. Usínala jsem s ní v posteli a během tří dní jsem ji měla dočtenou. A bylo rozhodnuto. Chci být spisovatelkou! Chci se podívat do Egypta! Chci studovat starověký Egypt!

No, ani jedno se tedy nesplnilo, ale mé vášně zůstaly.

Po mnoha letech, kdy jsem četla ledasco a především v těch posledních povinnou četbu do školy - nejen odbornou, ale i doporučené klasiky literárního světa - jsem se vrátila k mému seznamu. A tam na prvním místě stala kniha Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Nikdy jsem si na ni ovšem netroufla. Nejen, že je šíleně tlustá/hrubá, ale bála jsem se, že bude náročná. A?

Není! 

Je to krásný a zároveň smutný příběh egyptského lékaře, který si celý život šel za svým. Rozhodoval se správně, ale v mnoha případech špatně, přesto se stal úspěšným člověkem a vyhledávaným rádcem. Ale i vrahem...

Mika Waltari byl finským spisovatelem, který se narodil na počátku 20. století. Ačkoliv Egypt nikdy nenavštívil, jeho nejznámější kniha o Egyptě pojednává. Mika Waltari působil jako novinář a během 2. světové války pracoval i pro finskou rozvědku. Svůj slavný román vydal po roce 1945 a vybojoval si jim místo po boku takových klasiků, jakými jsou Dante Alighieri, William Shakespeare, Francesco Petrarca, Francois Rabelais, místo v světových literárních dějinách.

K nám se Egypťan Sinuhet dostává v překladu Marty Hellmuthové, jež odvedla úžasnou práci. Využívá archaického jazyka, minulého času a přechodníků, což mnohým může dělat problémy, ale tím nás vnáší do období, kdy víra v božstva a v nesmrtelnost faraónů byla pro prostý lid vším. 

Mika Waltari věrně vykresluje chaotické období vlády faraóna Achnatona, jehož vize byla příliš odvážná a brzká pro dobu 1300 př. n. l., kdy si lidé nedokázali v žádném případě představit, že bůh může existovat pouze jeden. Waltari používá mnohdy složitá souvětí. Píše však přesně a nezabývá se zdlouhavými popisy okolí. Jde rovnou k věci. Vystihuje politickou a sociální situaci starověkého Egypta přímo a tím nás nenechává na pochybách, že se nijak nevzdaluje realitě. Ani ve snu by vás nenapadlo, že Waltari v Egyptě nebyl, že tam dlouhý čas nežil a pečlivě nestudoval historii a památky daného období, nediskutoval o tom s výsostnou inteligencí egyptskou, která jistě všechno zná dopodrobna. 

Příběh je velmi napínavý, ačkoliv jeho jeden závěr všichni zajisté dobře znáte. Jména jsou více než známá, takže není tak těžké odhadnout, jak to vše dopadne. Ovšem i přesto všechno nás spisovatel dokáže perfektně udržet v nepřetržitém napětí. A vy stále nebudete mít dost. Budete chtít číst dál a dál. A tak vám tedy ani náhodou nepřijde, že kniha má 15 knih a více jak osmset stran. 

Postavy jsou výtečně charakterizovány především svými skutky. Přímá řeč je dobře včleněna do popisu charakteru a skutků. Postavy jsou skuteční lidé. Upřímní, kteří chybují jako všichni (mnohdy neomluvitelně) a ze svých chyb se musí sami dostat zase na světlo. Se Sinuhetem procestujete starověký známý svět. Dostanete se např. do Babylónu nebo na Krétu. Poznáte tak zvyky i jiných národů, s nimiž se Egypt snažil udržet mír za všech okolností. Faraónovy paláce jsou samozřejmě plná tajemství, intrik a klevet, takže ani o to nebudete ochuzeni. Nebudete ochuzeni ani o dobrodružství, o politické dohadování a náboženskou posedlost. V egyptském románu najdete všechno tak krásně propojeno, že si ani neuvědomíte, že jíte koláč rozmanitého ovoce.

Když si na počátku zvyknete na jazyk, kterým je román psán, přečtete jej na jedno nadechnutí. Tak moc vás totiž příběh věhlasného a slavného lékaře pohltí. Ačkoliv Mika Waltari v knize odrazil deziluzi a rezignaci na poválečný stav Finska.

V paláci nebylo nikoho, kdo by byl býval zarmoucen smrtí královské matky a osudem jejich čarodějů. Nicméně přišla princezna Beketaton k mrtvému tělu své matky a hladila svými krásnými prsty její temné ruce, i pravila: "Tvůj muž nedobře učinil, matko, když dopustil, aby lid roztrhal tvé černé čaroděje." A promluvila také ke mně, řkouc: "Ti čarodějové nebyli zlí a ani zde nebyli rádi, nýbrž toužili po svých pralesích a po svých slaměných chýších. Neměli být potrestáni za činy mé matky." Tak jsem se setkal s princeznou Beketaton a ona mne viděla a mluvila ke mně, i líbilo se mi velice její hrdé držení a krásná hlava.

Praha: Simon and Simon Publishers, 2010.

Star Wars VII

Star Wars: Episode VII - The Force Awakens, USA, 2015, 136 min
Sci-Fi/Dobrodružný/Akční/Fantasy
hodnocení: 83 % na ČSFD
mé hodnocení: 75 %
režie: J. J. Abrams

Ve čtvrtek 17. 12. 2015 přesně o půlnoci byla v České republice vysílaná premiéra sedmého dílu vele úspěšné ságy Star Wars. Vím, že psát o tom je poněkud pozdě, ale myslím, že v období vánočních svátků to tak ledaskomu ani nepřijde, poněvadž většina lidí má jiné povinnosti.

My jsme se této premiéry neúčastnili, protože bychom to jen těžko zkonsolidovali s prací, ale za to jsme se vydali na film v sobotu 19. 12. 

Těšila jsem se na to jako malá holka. Star Wars mám velmi ráda a jsem jejich velká fanynka, proto jsem byla velmi zvědavá na to, co přinese Lucasův film bez Lucase.
Sedmý díl ságy nese název Síla se probouzí. Je to název příznačný, poněvadž celé téma pojednává o tom, jak se síla Jediů vrací zpět a to skrze dva podivné hrdiny. Trochu divoké a popletené dívky Rey a hlavního zlosyna této trilogie, Kylo Rena (syna princezny Leiy a Han Sola). No a zde se musím pozastavit u své první výtky, co se týče Star Wars... Adam Driver v podání Kylo Rena, tedy vnuka lorda Dartha Vadera, v dílech 2-3 zosobněného Haydena Christensena. Ti z vás, co viděli celých 6 dílů Star Wars jistě dobře ví, jaké zosobněné zlo Darth Vader představoval. Byl nelítostný, smrtonosný, stvůrný. Také všichni dobře vědí, jaké charisma Hayden Christensen měl v této roli. Byl rozervaný, smutný, naštvaný, arogantní, zásadový, byl oddaný a milující a tím slabý, snad proto prohrál a dal se na stranu temna. Ale přesně zobrazoval to, co si pod pojmem zlo mnozí z nás představují. Ovšem Adam Driver tohle zosobnit nedokázal. Po několik prvních minut, kdy jsme netušili, kdo se pod maskou doopravdy skrývá, hrál svou roli dobře. Čišel z něj strach, samozřejmě vše dobře doplněno hudbou a kamerou, dokonce jsem se v některých sekvencích skutečně bála (přiznávám, mě není až tak moc těžké vylekat, ale to vůbec nemá s tím nic společného ;)). Jenomže potom, co si masku sundal... Myslela jsem, že se na místě rozbrečím. Kde jsou ty geny Anakina Skywalkera?? Kde je to zosobněné zlo? Kde je ta rozervanost? Kde je ta arogance a nelítosnost v jeho očích? Kde je sakra Darth Vader???!!! Ne, tohle opravdu nemůže být to drásající zlo, ten, před nímž se třese celá galaxie. To nemůže být ten rozervanec, ta chladná stvůra, která má být ostudou svých rodičů, nepřítelem všech a velitelem veškerého zla. Ale byl. A já se musela začít smát, protože jinak byste tohle nepřežili. Takže pokud jste čekali monstrózní odhalení "Michelangelovy skulptury", potom budete velmi, velmi, opravdu velmi zklamání. A to neříkám jen z pozice "holky", která se dívá na film kvůli "klukovi", ale proto, že to opravdu nevystihovalo onu podstatu zla, která byla ztvárněná celých 6 dílů.
Jinak se film podařil. V napětí jste byli od první scény až do poslední. Když jsem si začala myslet, že by to teď mohlo zvolnit, byla jsem na omylu. Akční scéna následovala další a další a J. J. Abrams, Lawrence Kasdan a Michael Arndt vám nedají oddechnout. Nemusíte se ovšem obávat, že je to ryze akční film, to by přeci Lucas nedopustil. Je to výpravný film s velmi dobrým příběhem, který se podařil. Samozřejmě až na pár drobností... Například to, že smrt (nebudu předvídat koho), je opravdu předvídatelná, protože daná scéna se v nespočtu filmů tolikrát opakovala, proto bych toužila po něčem více originálnějším, obzvlášť, když se jedná o Star Wars. Dále, bylo to samozřejmě pochopitelné, ale tolik, tolik moc se mi stýskalo po světelných mečích... A závěr? To byl druhý obrovský škraloup, kterého se tvůrci dopustili. Ne! Ne! A ještě jednou ne! Tohle se opravdu nedělá! Obzvlášť v tak velkolepých produkcích a dobře rozjetém příběhu...
Ano, všichni jsme věděli, že Luke se nakonec najde, ale cožpak to muselo být zrovna takhle? To si mohou dovolit režiséři a scénáristé málorozpočtových filmů, nikoliv však tvořitelé ságy o vesmíru. To bylo trestní! Nejlépe to vystihl divák, jež obsadil sedadlo kina po mé levici, a to hned několika větami: "To tam jako čeká celých 15 let?", "Dva roky! Dva roky! Dva roky!" No, skalní fanda Star Wars nejspíš nebyl z celého filmu nadšený, což bylo znát z jeho závěrečného rozhořčení, ale myslím, že to většinu odradit nemůže. Pokud jdete na Síla se probouzí s očekáváním, že uvidíte totéž, co jste viděli v předchozích 6 dílech, pak na to ani nechoďte. Tahle trilogie bude totiž jiná. Stejně jiná, jako byla trilogie 1-3, která se rapidně lišila od dílů 4-6. Dalším rozdílem je to, že J. J. Abrams není George Lucas. Přesto, dle mého názoru, se film může dobře zařadit za své předchůdce. Mě se to líbilo a už se nemůžu dočkat pokračování :).
Film také nepostrádá humor. Místy je trochu umělý nebo nepatřičný, nijak zvlášť tam ovšem nepřekáží. Také nové postavy se věrně zhostily své role a nic nepřehrávaly, tedy až na již zmíněnou kritiku Adama Drivera. A samozřejmě, ani zde nesmí chybět plechový hrdina a miláček v jedné osobě. Tím je tentokrát BB-8. Přesně takového mazlíčka bych nepohrdla mít doma :).

Kniha o kávě

Před nedávnem jsem zde psala o knize Petry Veselé Kniha o kávě, a můj sen se splnil. Dostala jsem jej darem od své dobré kamarádky a tímto ji chci ještě jednou moc poděkovat :). Samozřejmě bych se ráda s vámi o ni podělila, proto přináším pár fotografií. 

Bohužel jsem se ještě do ní nemohla ani začíst, jelikož trávím nedělní odpoledne přípravami do školy a četbou naučné literatury. Ale už se tetelím blahem a těším se, až si uvařím výbornou kávu a k tomu si budu o kávě číst :). Jen musím podotknout, že Kniha o kávě má jednu jedinou chybu... Nemůžete tu nádhernou vůni kávy cítit :(... Přesto, vřele doporučuji!