Mika Waltari: Egypťan Sinuhet

Odjakživa můj život tíhne k Egyptu. K jeho historii. Miluji tajemno pyramid, vyprahlou sílu slunce, rozlehlá pole pouští, vznešenost a majestátnost faraonů, tajemství jejich pokojů, šelest rákosí, barevnost fauny a flóry. Tohle všechno mě k Egyptu přitahuje již od malička...

Mým prvním románem o historickém Egyptě byl román Wilbura Smithe Řeka bohů. Četla jsem jej kolem 13. roku, takže v časné pubertě. A to rozhodlo... Vlastně v mnohém byla Řeka bohů pro mě průlomová. Tehdy jsem totiž začala být VÁŠNIVOU čtenářkou... K osudné knize mě přitom přivedl můj otec. Jednoho dne jsem za ním přišla, že si chci přečíst něco super, tak mi koupil knihu - mou první vlastní knihu - a řekl "čti!". A já četla. Celé dny. Usínala jsem s ní v posteli a během tří dní jsem ji měla dočtenou. A bylo rozhodnuto. Chci být spisovatelkou! Chci se podívat do Egypta! Chci studovat starověký Egypt!

No, ani jedno se tedy nesplnilo, ale mé vášně zůstaly.

Po mnoha letech, kdy jsem četla ledasco a především v těch posledních povinnou četbu do školy - nejen odbornou, ale i doporučené klasiky literárního světa - jsem se vrátila k mému seznamu. A tam na prvním místě stala kniha Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Nikdy jsem si na ni ovšem netroufla. Nejen, že je šíleně tlustá/hrubá, ale bála jsem se, že bude náročná. A?

Není! 

Je to krásný a zároveň smutný příběh egyptského lékaře, který si celý život šel za svým. Rozhodoval se správně, ale v mnoha případech špatně, přesto se stal úspěšným člověkem a vyhledávaným rádcem. Ale i vrahem...

Mika Waltari byl finským spisovatelem, který se narodil na počátku 20. století. Ačkoliv Egypt nikdy nenavštívil, jeho nejznámější kniha o Egyptě pojednává. Mika Waltari působil jako novinář a během 2. světové války pracoval i pro finskou rozvědku. Svůj slavný román vydal po roce 1945 a vybojoval si jim místo po boku takových klasiků, jakými jsou Dante Alighieri, William Shakespeare, Francesco Petrarca, Francois Rabelais, místo v světových literárních dějinách.

K nám se Egypťan Sinuhet dostává v překladu Marty Hellmuthové, jež odvedla úžasnou práci. Využívá archaického jazyka, minulého času a přechodníků, což mnohým může dělat problémy, ale tím nás vnáší do období, kdy víra v božstva a v nesmrtelnost faraónů byla pro prostý lid vším. 

Mika Waltari věrně vykresluje chaotické období vlády faraóna Achnatona, jehož vize byla příliš odvážná a brzká pro dobu 1300 př. n. l., kdy si lidé nedokázali v žádném případě představit, že bůh může existovat pouze jeden. Waltari používá mnohdy složitá souvětí. Píše však přesně a nezabývá se zdlouhavými popisy okolí. Jde rovnou k věci. Vystihuje politickou a sociální situaci starověkého Egypta přímo a tím nás nenechává na pochybách, že se nijak nevzdaluje realitě. Ani ve snu by vás nenapadlo, že Waltari v Egyptě nebyl, že tam dlouhý čas nežil a pečlivě nestudoval historii a památky daného období, nediskutoval o tom s výsostnou inteligencí egyptskou, která jistě všechno zná dopodrobna. 

Příběh je velmi napínavý, ačkoliv jeho jeden závěr všichni zajisté dobře znáte. Jména jsou více než známá, takže není tak těžké odhadnout, jak to vše dopadne. Ovšem i přesto všechno nás spisovatel dokáže perfektně udržet v nepřetržitém napětí. A vy stále nebudete mít dost. Budete chtít číst dál a dál. A tak vám tedy ani náhodou nepřijde, že kniha má 15 knih a více jak osmset stran. 

Postavy jsou výtečně charakterizovány především svými skutky. Přímá řeč je dobře včleněna do popisu charakteru a skutků. Postavy jsou skuteční lidé. Upřímní, kteří chybují jako všichni (mnohdy neomluvitelně) a ze svých chyb se musí sami dostat zase na světlo. Se Sinuhetem procestujete starověký známý svět. Dostanete se např. do Babylónu nebo na Krétu. Poznáte tak zvyky i jiných národů, s nimiž se Egypt snažil udržet mír za všech okolností. Faraónovy paláce jsou samozřejmě plná tajemství, intrik a klevet, takže ani o to nebudete ochuzeni. Nebudete ochuzeni ani o dobrodružství, o politické dohadování a náboženskou posedlost. V egyptském románu najdete všechno tak krásně propojeno, že si ani neuvědomíte, že jíte koláč rozmanitého ovoce.

Když si na počátku zvyknete na jazyk, kterým je román psán, přečtete jej na jedno nadechnutí. Tak moc vás totiž příběh věhlasného a slavného lékaře pohltí. Ačkoliv Mika Waltari v knize odrazil deziluzi a rezignaci na poválečný stav Finska.

V paláci nebylo nikoho, kdo by byl býval zarmoucen smrtí královské matky a osudem jejich čarodějů. Nicméně přišla princezna Beketaton k mrtvému tělu své matky a hladila svými krásnými prsty její temné ruce, i pravila: "Tvůj muž nedobře učinil, matko, když dopustil, aby lid roztrhal tvé černé čaroděje." A promluvila také ke mně, řkouc: "Ti čarodějové nebyli zlí a ani zde nebyli rádi, nýbrž toužili po svých pralesích a po svých slaměných chýších. Neměli být potrestáni za činy mé matky." Tak jsem se setkal s princeznou Beketaton a ona mne viděla a mluvila ke mně, i líbilo se mi velice její hrdé držení a krásná hlava.

Praha: Simon and Simon Publishers, 2010.