Výhod má knihovnice několik. Za prvé je to bezprostřední přístup ke knihám - kdykoliv si můžete zarezervovat nebo dát bokem jakoukoliv knihu, která vás zaujme. Za druhé, nikdy neplatíte pokuty, pokud vaše výpůjčka překročila danou lhůtu. Zdá se, že by to u knihovnice neměl být problém, nikoliv však u mé maličkosti. Já, jakožto ne příliš zodpovědná osoba, jsem lhůty v knihovnách překročila nejméně tucetkrát. A mnohokrát z toho jsem musela platit dooost vysokou pokutu... No, já vím, moc mě to nectí, ale snažím se lepšit :).
Když jsem si brala knihy na vánoční svátky domů, představovala jsem si, že se dám hned druhý den do příprav dětských besed. No... to bych si nesměla mezitím (myslela jsem ovšem v prvé řadě na svého drahého otce, aby měl co o svátcích číst) půjčit i knihu Dana Browna... A jak to dopadlo?
Můj otec čte knihy pro děti, já celé čtyři dny fascinovaně četla Inferno Dana Browna...
S knihou Dana Browna jsem se poprvé setkala před několika lety, kdy knižní pulty (a o pár měsíců později i kina) zahltil fenomén Šifra mistra Leonarda (či jak je do češtiny název knihy i přeložen - Da Vinciho kód). A musím říct, že jeho vypravěčský styl mě hned po první straně pohltil. Nejen, že je hlavní postavou velmi vynalézavý a studovaný profesor vysoké školy, který se rád obléká do anglického tvídu a nosí mokasíny (tedy něco pro mě ;)), ale především je to impozantní znalec ikonografie a symboliky. Za druhé, Dan Brown nám nesmírně poutavě představuje klasická díla umění a kultury vůbec. V Šifře nám představuje osobitost Leonarda da Vinciho, jeho obrazy a vynálezy, zároveň nám však nepopsatelně představuje kouzlo a tajemství umění a historie.
Dan Brown se zajímá o kryptografii, což předvedl již ve své prvotině Digitální pevnost, zároveň má však úžasnou podporu ve znalostech své drahé polovičky, manželky Blythe, jež je historičkou umění a malířkou. Brown studuje klasická díla neobvyklým způsobem. Myslím si, že nikdo předtím tak osobitým způsobem čtenářům (a potažmo i divákům) nenabídl skvosty renesance, antiky apod. Autor neskonalým způsobem propojuje dobrodružství s učením, pohybuje se na velmi tenké hraně fikce a skutečnosti a tak čtenáře nechává v neustálém napětí, kdy čtenář váhá, zda to všechno může být, nebo nemůže být pravda.
Mnozí si po přečtení Šifry mistra Leonarda mysleli, že vše, co Brown napsal, je pravda. Až o několik týdnů později museli odborníci začít upozorňovat na skutečnost, že jsou to pouze výplody Brownovy velmi plodné fantazie. Ovšem... Brown vždy ve své knize ne mnohdy skrytým způsobem upozorní na jistý celospolečenský problém. A ne jinak je tomu v Infernu.
Ve čtvrté knize, v níž vystupuje nápaditá postava Roberta Langdona, se setkáváme s italským umělcem Dantem Alighierim a jeho Božskou komedií. Brown opět poutavým způsobem vypráví neuvěřitelný příběh honby za zkázou lidstva, do níž brilantně zamotává florentské, benátské a istanbulské památky. My se tak několikrát můžeme setkat se zajímavými pamětihodnostmi, o nichž nám sami průvodci nebudou schopni říci tolik zajímavostí. Resp. průvodci nám toho řeknou spousty. Opravdu spousty. Tolik informací, že nám v hlavě stěží uvízne aspoň jedna.
Brown ovšem tentokrát extrémně fabuluje. Když se do knihy začtete, uvěříte spisovateli každé jeho slovo. Ale až téměř v závěru se dočtete, že všechno je naprosto jinak, než to původně vypadalo. A vy pak následně začnete pochybovat o všem. A tím vás autor opět mistrně navede na tu teňoulinkou hranici, kdy neustálé váháte, jestli to, co vám nabízí, je už opravdu tak, jak má být, nebo...
Dan Brown píše velmi živým jazykem. Jeho knihy se čtou jedním dechem. Prakticky fyzicky běžíte s Langdonem napříč Florencii, plujete gondolou nebezpečnými benátskými vodami, abyste následně zjistili, že se musíte přesunout o několik tisíc kilometrů dál, do temného Istanbulu. Málem vám dech nestačí, ale vy víte, že tu knihu prostě nemůžete odložit. Protože Brown přesně ví, kdy napětí utnout. Popisy uměleckých děl nejsou nijak prašivějící a učebnicky nudné, ale jsou psány srozumitelným způsobem. Přesně vysvětluje to, co chce, aby čtenář ve své fantazii viděl. Nic víc, nic míň. Přitom do toho nenápadně zamotá trochu té historie a poučení.
Dialogy střídají dialogy a tajemství je odkryto až v samém závěru. Navíc po celou dobu přemýšlíte nad tím, zdali to, co Brown popisuje, není pravda. A tentokrát se autor trefil do opravdu aktuálního tématu. Přelidněnost... Kéž by způsob, na který milý Brown přišel, byl možným lékem.
Nesmírně opatrně, aby křehkou sádru neupustil, masku obrátil a položil si ji tváří na pravou dlaň, takže si mohli prohlédnout vnitřek. Na rozdíl od Dantova ošlehaného, vráskami zbrzděného obličeje byla vnitřní strana hladká a holá. Jelikož posmrtné masky neslouží k tomu, aby si je někdo nasazoval, vyplnili tvůrci vnitřek sádrou, jež měla křehkému dílu dodat bytelnost. Vznikl tím jednolitý, konkávní povrch připomínající mělkou misku.
Langdon sám nevěděl, co přesně na zadní straně masky čekal, ale rozhodně to nebylo tohle.
Nic.
Vůbec nic.
Jen hladký, prázdný povrch.
Siennu to zmátlo stejně jako jeho. "Je to holá sádra," zašeptala. "Ale když tu nic není, tak co jste tam s Ignaziem viděli?"
Praha: Argo, 2013
Žádné komentáře:
Okomentovat