Jakub Skworz: Wampirek Alfred i ostatni ząbek

Jakub Skworz, autor této knihy, je teprve 26 letý "kluk". Tvrdí o sobě, že jeho největší vášni je psaní pro nejmenší. Je rovněž redaktorem populárních lifestylových měsíčníků a autorem knihy Męski rozmowy nastolatka. 

Autor nijak nepopírá, že pohádka Wampirek Alfred i ostatni ząbek byla inspirována animovaným filmem "Hotel Transylvánie". A vzor je nepopíratelný. Malému Alfrédovi narostl poslední upírský zub, což ve světě upírů a strašidel znamená, že ho čeká Velká zkouška. Ačkoliv Alfréd má již 173 let, je to stále dítě, které se velkého dne dosti bojí. 

Hlavní postavou není nikterak originální hrdina (s jemu podobnými jsme se mohli, především v kinech a televizích, setkat již několikrát). Je to však ve své podstatě obyčejný kluk, který má své strachy a hledá útěchu ve světě dospělých. Přesto všechno nejsou jeho reakce nikterak dětinské. Zde možná trochu více postrádám nějaký "dětský" prvek. Malý klučina-upír je na můj vkus příliš vyzrály, když vezmu v potaz tu skutečnost, že kniha je určena těm nejmenším, což dokládají velká písmena a malostránková vazba. 

Nemůžu říci, že příběh mě nezaujal, ovšem s odstupem času si uvědomuji, zdali dítě dostane dostatečný prostor na to, aby se s hlavní postavou roztomilého upírka Alfréda mohlo ztotožnit. V celém příběhu jsou nám tak spíše představeni zbylí členové rodiny, jakým je např. potrefený otec-pirát-upír, potřeštěná babička, jež nesmírně ráda jezdí na kole a ochranitelský a vždy-po-ruce strýc Fryderyk. Zde mi trochu chyběla vůdcovská a ochranitelská role otce, kterého tak trochu netradičně nahradil právě zmiňovaný strýc. 

Velkou chloubou příběhu jsou naprosto dokonalé ilustrace Anny Gensler. Ilustrace vůbec nepostrádají originálnost a nápaditost. Obrovské oči všech zúčastněných, jako kdyby nás chtěly přesvědčit o pravdivost všeho, co se v knize odehrává. Celostránková barevnost je natolik sympatická a zdatně vyvedená, že se musí bezpodmínečně stát hlavním lákadlem celé knihy! Navíc, desky knihy jsou rovněž promptně vyvedeny, jelikož graficky vystupující písmena nebo některé linie kresby jsou přitažlivé i na omak. 

Nevím, zdali kniha vyšla v českém překladu, jelikož jsem se o to příliš nezajímala, ale pro ty, jež jsou potrhlí slovanisté a polonisté jako já, pro ně a obzvlášť jejich potomky, bude kniha krásným ilustrátorským artefaktem. 

Menna van Praag: Dům v ulici Naděje

Ano, již obálka knihy mluví za vše. Jedním slovem roztomilost! :)

"Menna van Praag vystudovala Oxfordskou univerzitu, pracuje jako novinářka a miluje čokoládu." Tak tohle si můžete přečíst na záložce knihy a já myslím, že naprosto vystihují (obzvlášť ta poslední dvě slova) povahu paní autorky. Menna van Praag spojila svět fantasy se světem románu typických pro ženy, které ovšem až tak typické nejsou. Sami pochopíte, jakmile se seznámíte s hlavní hrdinkou. 

Já mluvím pouze za sebe, ale myslím, že mnozí z Vás má slova potvrdí: tohle je naprosto kouzelný příběh. A to myslím doslova. Sice se v knize nečaruje, ale čáry je opředen. A pozor! Je to román plný žen. Ženské důstojnosti, neochvějnosti, sveřeposti, ženských strachů a obav, ženské houževnatosti, ženských zklamání a bolestí, ženské cesty za poznáním sebe sama. Autorka vskutku nezvyklým způsobem popisuje ženský svět, plný obav, avšak i nadějí, svět plný rozporuplností, ale zároveň i kouzel. 

V knize Dům v ulici Naděje se setkáváme s příběhy čtyř žen. Všechny jsou krásné (typická kýčovitost, která je však snadno odpustitelná a především přehlédnutelná), chytré a něčím zvláštní. A právě na to "zvláštní", co v nich je, musí přijít. Musí odhalit pravou podstatu svého já, svého strachu a čelit mu. Postavit se tváří v tvář realitě, která je mnohdy velmi, velmi komplikovaná a jít si za svým snem. Líbí se mi, že britská spisovatelka zdůrazňuje, jak důležité je jít za tím, co nás baví, co nás dělá námi... Jak důležité je nalézt to, v čem vynikáme a proměnit to v něco prospěšného.

Není to žádná hloupá romance, ale úžasná oddechovka s notnou dávkou reality (pomineme-li onu fantaskní stránku celého příběhu).

Ale i zde nastává velký problém. Opět problém korektorský :(. A tentokrát jsem to vše nenechala být a vzala do ruky sešit a začala vypisovat každou chybu, na niž jsem narazila. Jsou to ve většině pouze chyby morfologické, jelikož k hlubšímu rozboru jsem neměla chuť (a ani čas, jelikož kniha to není vlastní). I přesto množství chyb, které se v knize objevují, je opravdu děsivé. Uvádím zde jen pár příkladů, tu celou řadu mám totiž v plánu zaslat nakladatelství... Pokud se tak stane, zajisté zde napíšu jejich odezvu (čekám, že se žádné odezvy nedočkám, nebo bude typu: "Dejte nám pokoj!", ať již obratně vysloveno, nebo řečeno "na plné koule" :)).

• Na konci chodby objevila francouzské dveře vedoucí balkon. (s. 21) = vedoucí NA balkon
• (...) po všech těch výprascích a porážkám (...). (s. 29) = PORÁŽKÁCH
• (...) (až na tu stát se (...)) (...). (s. 64) = TO
• Albert si peníze vzal, otevřel pokladu (...). (s. 107) = POKLADNU
• Alba se sehnula, její prsty se zastavila (...). (s. 119) = ZASTAVILY
• Prozatím se však neodhodlala k tomu, zvednout víko (...). (s. 190) = NEODHODLALA ZVEDNOUT víko
• Otevřela dveře od svojí ložnice (...). (s. 225) = DVEŘE SVOJÍ

Spousta překlepů a nepromýšleností. Co už... Bohužel ani kniha, kterou momentálně čtu, se překlepů a chyb nevyvarovala... Kde to tedy všechno směřuje? Co za tím vším je? Proč se to musí dít? Je to chyba! Velká chyba a obrovská škoda.

John Green: Papírová města

Tak takhle dobře nabitou knihu jsem již pěkně dlouho nečetla...

John Green se do povědomí českých diváků dostal především poté, co byl v kinech uveden  film "Hvězdy nám nepřály", příběh natočen podle jeho knižní předlohy. A najednou se strhla "greenovská" lavina. 

Dlouho jsem tomuto trendu odolávala, stejně tak jako kdysi Harrymu Potterovi, Hobitovi (jelikož jsem dříve byla postižena Pánem prstenů, dávno před tím, než byla slavná hexalogie zfilmována) apod., ovšem v době, kdy do knihovny přicházejí mladí a ptají se na Greenovy knihy, musela jsem se o jeho kvalitách přesvědčit i já sama. 

Abych pravdu řekla, tak jsem ke knize Papírová města přistupovala nejdříve bez jakýchkoli emocí. Trochu mě odrazovala obálka, jelikož filmové přebaly nemám příliš ráda, spíše upřednostňuji originalitu a nápaditost ilustrátorů, kniha se tím tak stává spíše dílem, nežli fotografie natištěna na obalu, která se za několik let stejně stane vyčpělou.

John Green píše velmi čtivým jazykem a to nemyslím hyperbolizovaně. Ačkoliv se v knize celkem nic neděje, já příběh označila za jakousi "road movie" středoškolského studenta, i když o road movie v pravém slova smyslu nejde. Vyprávění se motá kolem Quentina, ústřední postavy knihy. Toho z jeho poněkud zšedlého života vytrhne jeho sousedka a láska jeho života, Margo. Společně tato dvojice v úvodu románu rozjedou celé vyprávění, které se svižně žene až do poslední tečky. Ostrovtip, jímž autor skvěle vládne, vás nenechá vklidu. Např. já se téměř neudržela a jedno krásné středeční odpoledne, kdy jsem v práci skončila dříve, se v autobuse skoro rozchechtala na celé kolo. Prostě způsob Greenova psaní je neodolatelný a neskutečně úsměvný. Knihu jsem mj. měla přečtenou v průběhu tří dní, kdy jsem jen s nechutí paperbackové vydání odkládala z ruky.

Štěstím je, že příběh není vůbec poleptán "amerikánštinou", tedy americkým vnímáním světa, ani patetičností. Je to spíše velmi zajímavý náhled do života nudného a naprosto střeštěného středoškoláka. Náhled do života mladých lidí, kteří se rozhodují, kam jejich život bude směřovat. Každý je jiný a každého táhne něco jiného.

Zde ovšem musím poznamenat, jak moc, ale opravdu moc, jsem zklamaná českým překladem, resp. korekturou tohoto vydání. V průběhu čtení jsem narazila na několik chyb, což není nikterak stav výjimečný, jak se dozvíte v nadcházejících dnech. Neříkám, že já píšu bez chyb, ovšem já píšu spontánně a mnohdy nemám čas si to za sebou přečíst. Vyjadřuji zde své emoce, za něž nejsem placená a ani není mým povoláním dávat pozor na gramatické chyby. Ovšem knihy, ty tady zůstávají. Jsou jakýmsi pojítkem s časem, jsou výsledkem práce celé řady lidí, nejen autora samotného. Ten píše knihu ve své mateřštině, ale aby doputovala k srdcím všech lidí, musí být přeložena do patřičných jazyků. Nemohu tedy komentovat originál, proto se pozastavuji nad překladem českým. Odpovědnou redaktorkou je Iva Daňková, za překlad odpovídá Veronika Volhejnová.

Bohužel jsem si chyby nezapisovala během čtení, protože jsem neměla chuť si tím kazit ten požitek, ovšem na to, co bude následovat, poukázat musím:

"(...) konečně pustí rádio a najde rockovou stanici s baladami, které můžeme zpívat S SEBOU." 

S SEBOU???! :-O To snad né! Za prvé, instrumentál s předložkou se užívá pouze, pokud něco bereme s sebou, jako např. magnetofon, který přenášíme z bodu A do bodu B, nikoliv zpěv. A za druhé, jak můžeme zpívat s sebou?? To opravdu nedokážeme... Takže jedině spolu, když už :(.

Hrubka se sice nachází v závěru (s. 257), cítila jsem se však téměř jako Quentin, jenž se tváří v tvář střetl s krávou. Jen v náznaku: "Krávy tupě stojí na silnici. Najednou jsou před námi, strakatá kráva v levém pruhu a v našem pruhu obrovité stvoření, velké přes celou šíři auta. Nehýbe se a prohlíží si nás prázdným pohledem. Kráva je čistě bílá veliká bílá stěna krávy, kterou nelze přelézt, podlézt ani objet." (I zde jste se mohli střetnout se skutečnou gramatickou hrubkou, ale to nyní přehlédněme.)

Takže tohle mi můj příjemný dojem z knihy poněkud dost narušilo. Nemění to však skutečnost, že kniha je opravdu nabitá, čtivá, má neskutečný spád a srší skvělým nápadem a pořádnou dávkou ironie. Uvidíme, jestli se zde objeví ještě další kniha z celé řady Greenových knih.

Přeji krásné čtení! :)

Eve Makisová: Tymiánové dopisy

Eve Makisová vystudovala žurnalistiku a 7 let působila jako dopisovatelka londýnského deníku Evening Standard na Kypru. V zemi, odkud pochází její rodina. Její rodiče jsou totiž kyperští Řekové. Etnikum, o němž kniha Tymiánové dopisy pojednává. 

Příběh se odehrává v několika rovinách. Ve své podstatě sledujeme osudy tří hlavních postav: krásné Kateriny, jež společně se svou matkou našla dopisy své mrtvé babičky; mladičké Mariam, jež nám v dopisech vypráví o svém hrozném dětství; a divokého Gabriela. Musím říci, že vyprávění Gabrielovo mě nejvíce zaujalo a bavilo. Jeho sarkastický nadhled, jeho kritické glosy a tak lidské nahlížení na skutečnost mě na celé knize nejvíce upoutalo. A tímto se kniha stává i příběhem pro muže. 

Zpočátku se ovšem zdá, že celý koncept je postaven na romantické letní lásce, která vyřeší veškeré problémy a zatrpklou ženu promění v lidskou bytost. Ovšem nesmíme dát na první dojem, protože bychom přišli o kouzelný zážitek. Díky Tymiánovým dopisům jsem dostala chuť vydat se v okamžení na Kypr a poznat tamní obyvatelstvo, jeho komplikovanou historii a etnickou propletenost. Znovu jsem si potvrdila, jak je svět složitý, jak jsou lidé hloupí a nechutní a nelidští, zároveň jak dokáže být hrst prostých lidí tolerantní a ohleduplná, kultivovaná a krásná. Kniha však není jedna velká dokonalost, jak se může zdát.
Autorka trochu složitě komponovala celý příběh. 

Titul knihy zní "Tymiánové dopisy". Člověk by tedy čekal, že příběh se bude vyprávět formou dopisů. Tomu tak ovšem není, což je tak trochu škoda, poněvadž by se tím vyprávění stalo mnohem více osobitější a získalo by tak jakousi jednotnou kompozici. Kolem dopisů se to ovšem točí, ovšem pouze v úvodu, kde matka s dcerou čistou náhodou nacházejí "ztracené" dopisy své matky, resp. babičky. Jediné, co nám připomíná formu dopisu, je ich-forma, díky níž k nám jednotlivé postavy promlouvají. 

Věřím, že autorka tuto kompozici mohla zvládnout mnohem lépe, a to ne zdaleka pouze tím, že by všichni zúčastnění museli psát dopisy. Tou stěžejní postavou, která dopisy ovšem měla psát, je babička. Ani ta však dopisy nepíše, jen v závěru se setkáváme s formou dopisu, který Mariam píše svému bratrovi. Škoda... Vím, že titul knihy často nekoresponduje s formou, v tomto případě by tomu však autorka měla nejspíš dostát. 

Příběh Vás chytí za srdce, a to svou osobitostí, svým sarkasmem, svým nadhledem, který nesoudí, pouze uvádí fakta a je na nás, abychom my uvážili, jak bychom se v dané situaci zachovali. Místy autorka příliš fabuluje, např. hned v úvodu, kde příliš zastírá "zmrtvýchvstání" našich hlavních hrdinů. Líbí se mi ovšem, jak autorka popisuje prostředí, v němž se příběh odehrává. Popisuje ho totiž skrz jídlo, skrz vůně a charakteristické rysy a projevy místní skupiny lidí. 

Příběh končí velmi pateticky, ale to je asi za jistých okolností normální. Možná, kdyby se člověk držel trochu více při zemi a ponechal optimismus stranou, vyzněla by hrůznost historických skutečností mnohem úderněji a příběh skutečněji. Člověk by si pak fakta a skutečnost uvědomil mnohem střízlivěji.

Knihu mohu však pouze a jen doporučit. Je zde totiž v jednoduchých hranicích prezentována jiná kultura nežli tolik preferovaná západní.

Kniha ztrát a nálezů, Šťastní lidé čtou a pijou kávu a Komenský...

Před nedávnem jsem psala o Knize ztrát a nálezů. Psala jsem o tom, že mě příliš nezaujala, ale že jsem teprve na začátku, tak se uvidí. A zde musím své konstatování trochu poopravit. Kniha Ztrát a nálezů autorky Lucy Foleyové je krásnou skládankou tří osudů. Zpočátku na mě román působil příliš klidně a usedle. Říkala jsem si, že pokud to bude takhle pokračovat dál, stane se z toho tuctový příběh bez jakékoliv pointy. Celkem třikrát jsem knihu chtěla odložit a říkala jsem si, proč se něčím tak kýčovitým připravuji o čas. Ale! Spletla jsem se. Naštěstí jsem setrvala a byla jsem odměněná.

Bohužel, kniha svůj spád získává až v závěru. Především ve chvíli, kdy se slova ujímá třetí osoba, jež sice byla jednou z tří ústředních postav, ovšem zasunutá do pozadí. Chápala jsem její úlohu v celém díle, ovšem, kdyby příběh nenabral jiný směr, asi bych pochybovala, proč se o ní mluvilo tak dlouze. Zdála se mi být nudná, ačkoliv tak působit neměla. 

Pravdou však zůstává, že román získává spád až ve své třetí části, tedy hrubě za polovinou. Nevím, jestli se všem podaří dočíst do konce. Rovněž oplývá velkou dávkou patosu. Ovšem líčení životních osudů a především jednání postav během druhé světové války a co se s nimi dělo, byl skvělý čtenářský zážitek. Opět mi v hlavě probleskly tisíceré nápady, chvíle zachycené jako fotografie, smutky a nostalgie, snad stovky proslovů týkajících se právě této zrůdnosti, ať již jsem promlouvala k dospělým nebo zvláště k dětem. Tohle autorka dokázala vyvolat jen na několika stránkách svého příběhu. Jsem moc zvědavá, co by zvládla, kdyby tento příběh uvedla v celé své šíři.

Musím konstatovat, že Lucy Foleyová udělala vše naopak. Má krásný, srozumitelný, vypravěčský jazyk. Nijak zvlášť nevyniká, avšak ani neurazí. Ovšem kompozičně měla jednat jinak. Celým tím balastem, který se stává ústředním příběhem, měla román pouze orámovat a veškerou svou pozornost měla soustředit na minulost. Vyprávět příběh jedné dívky Alice, jejíž osud byl natolik propletený a zajímavý, ačkoliv byl pouze naznačený. Myslím, že tak by se autorce mnohem více podařilo zaujmout. Kdyby vykreslila historii anglické dívky na pozadí propletených dějin. Měla tolik motivů, které stačilo pouze trochu rozvést, a nemusela se zdržovat vším okolo. To hlavní, mělo být pouze průchozí bránou k tomu vedlejšímu. 

Co už, snad příště :).

Po dvou historických románech (jeden tedy spíše romantický) jsem se rozhodla, že si trochu odpočinu a vrátím se opět k nějakému kriminálnímu příběhu. Chopila jsem se tedy Motivu Jonathana Kellermana. 

Na záložce knihy jsem si přečetla ve stručnosti obsah a říkala jsem si, že to může být celkem zajímavé. Samozřejmě mě zaujalo jméno ústřední mrtvoly, jež rozpoutá to zběsilé hledání pravdy... Katherine Hepburnová. No, asi se nechali inspirovat slavnou filmovou hvězdou, což příběhu neuškodí, jen dodá na záhadnosti. Ale když jsem se hned na první straně (s. 7) dočetla, že dotyčná mrtvola se vlastně jmenuje Katherine Hennepinová, zpozorněla jsem. A pak to přišlo:

• s. 8: "zamnul si obličej" - snad promnul, ne?
• s. 8: "Ze zvětšeniny fotografie do řidičského průkazu" - ze zvětšeniny fotografie řidičského průkazu, příp. ze zvětšeniny fotografie z řidičského průkazu...
• s. "Položil ji na záda na její dvojpostel" - co je to dvojpostel? Je možné, že tento výraz existuje, ale vážně?? Je to postel, pro níž máme výraz manželská, letiště, velká postel, nebo to jsou snad dvě postele spojené v jednu? Anebo dvě manželské postele?

Takže jsem knihu zase zavřela a tentokrát s ní opravdu neztrácela čas. Mohla to být dobrá detektivka (nebo spíše kriminální příběh, to ale nevím), avšak pokud nakladatelství Domino nechtělo ztrácet čas s korekcí, já nechci ztrácet čas s nimi... :)

Ale dnes jsem dočetla něco BOMBASTICKÉHO!!!

Je to tak krásný roztomile lahodný příběh, jako samotná káva... Přitom je syrový a hořký, jako první doušek... O čem mluvím? O knize Agnés Martin-Lugand a jejím příběhu Šťastní lidé čtou a pijou kávu nakladatelství Motto. Zde jsem ani neměla čas a chuť se pídit po chybách, ale věřím, že tam snad ani žádná nebyla :).

Příběh je kompozičně velmi prostý a jednoduchý. Jeho hloubku však spatřuji v jazyce autorky. Je jasný, zřetelný, říká přesně, co má na mysli a neskutečně vystihuje podstatu scén. Příběh není vůbec náročný, ale je neuvěřitelně kouzelný. Věřím, že když se ráno posadíte s hrnkem kávy na svou oblíbenou část sedačky nebo do svého oblíbeného křesla, pak budete schopní se zvednout pouze, abyste si doplnili kávu, a večer máte dočteno.

Smála jsem se nad ironií, kterou se autorka nemusí bát více rozvíjet, která je jen tak nepatrně naznačená a přesto neskutečně působivá. Skoro jsem brečela nad popisovaným zoufalstvím, odtažitostí od světa, nad osamělostí a trpkou nostalgií. Byla jsem vážně naštvaná na toho týpka, který byl opravdu, ale OPRAVDU drsný! (asi nikdy jsem se nesetkala s tak zápornou postavou v ledabyle romantickém příběhu) a prožívala jsem tak neskutečně jejich sblížení. 

Autorka jen naznačuje, okouzluje a je neskutečně upřímná. Není to román o lásce, je to příběh ženy, která zkusila znovu najít sebe sama. Je to kousek něčeho... 

Agnés Martin-Lugan mě zaujala hned v úvodu. Knihu jsem hltala a kdybych měla volno, tak bych ji měla za den přečtenou. Je to krásný, krátký příběh (škoda), ale "opravdový". Šťastní lidé čtou a pijou kávu bych mohla část zas a znova...

Udělala jsem si tak dnes nádherné ráno. Probudila jsem se už před půl sedmou, a protože venku nádherně svítilo sluníčko, rozhodla jsem se té chvíle samoty využít, posadila se v obýváku na to své oblíbené místo na gauči a nechala se mazlit slunečními paprsky, které mě lehounce zahřívaly. Knihu v ruce a hltala jsem každé slovo. Skoro jsem zapomněla posnídat, tak jsem se obklopila jídlem a čajem a četla dál. Paráda! To už jsem šíleně dlouho nezažila, ale bylo to úchvatné. 

Takže přeji spousty, spousty dokonalých rán :).

A co čtu momentálně? Jana Hábla a jeho Učit (se) příběhem. Jedná se o odbornou literaturu z nakladatelství Host, jest je zárukou kvality, v níž Jan Hábl interpretuje dílo jednoho z našich věhlasných teologů, pedagogů a myslitelů - Labyrint světa a ráj srdce Jana Ámose Komenského. Na škole mi velikost díla dokázal osvětlit docent Malura svým rozborem díla (snažili jsme se analýzovat společně s ním :)), tentokrát mi působivost Labyrintu přednesl Jan Hábl. Jsem zase fascinována a musím se ke Komenskému vrátit a přečíst si ho tentokrát ponaučená.