Eve Makisová vystudovala žurnalistiku a 7 let působila jako dopisovatelka londýnského deníku Evening Standard na Kypru. V zemi, odkud pochází její rodina. Její rodiče jsou totiž kyperští Řekové. Etnikum, o němž kniha Tymiánové dopisy pojednává.
Příběh se odehrává v několika rovinách. Ve své podstatě sledujeme osudy tří hlavních postav: krásné Kateriny, jež společně se svou matkou našla dopisy své mrtvé babičky; mladičké Mariam, jež nám v dopisech vypráví o svém hrozném dětství; a divokého Gabriela. Musím říci, že vyprávění Gabrielovo mě nejvíce zaujalo a bavilo. Jeho sarkastický nadhled, jeho kritické glosy a tak lidské nahlížení na skutečnost mě na celé knize nejvíce upoutalo. A tímto se kniha stává i příběhem pro muže.
Zpočátku se ovšem zdá, že celý koncept je postaven na romantické letní lásce, která vyřeší veškeré problémy a zatrpklou ženu promění v lidskou bytost. Ovšem nesmíme dát na první dojem, protože bychom přišli o kouzelný zážitek. Díky Tymiánovým dopisům jsem dostala chuť vydat se v okamžení na Kypr a poznat tamní obyvatelstvo, jeho komplikovanou historii a etnickou propletenost. Znovu jsem si potvrdila, jak je svět složitý, jak jsou lidé hloupí a nechutní a nelidští, zároveň jak dokáže být hrst prostých lidí tolerantní a ohleduplná, kultivovaná a krásná. Kniha však není jedna velká dokonalost, jak se může zdát.
Autorka trochu složitě komponovala celý příběh.
Autorka trochu složitě komponovala celý příběh.
Titul knihy zní "Tymiánové dopisy". Člověk by tedy čekal, že příběh se bude vyprávět formou dopisů. Tomu tak ovšem není, což je tak trochu škoda, poněvadž by se tím vyprávění stalo mnohem více osobitější a získalo by tak jakousi jednotnou kompozici. Kolem dopisů se to ovšem točí, ovšem pouze v úvodu, kde matka s dcerou čistou náhodou nacházejí "ztracené" dopisy své matky, resp. babičky. Jediné, co nám připomíná formu dopisu, je ich-forma, díky níž k nám jednotlivé postavy promlouvají.
Věřím, že autorka tuto kompozici mohla zvládnout mnohem lépe, a to ne zdaleka pouze tím, že by všichni zúčastnění museli psát dopisy. Tou stěžejní postavou, která dopisy ovšem měla psát, je babička. Ani ta však dopisy nepíše, jen v závěru se setkáváme s formou dopisu, který Mariam píše svému bratrovi. Škoda... Vím, že titul knihy často nekoresponduje s formou, v tomto případě by tomu však autorka měla nejspíš dostát.
Příběh Vás chytí za srdce, a to svou osobitostí, svým sarkasmem, svým nadhledem, který nesoudí, pouze uvádí fakta a je na nás, abychom my uvážili, jak bychom se v dané situaci zachovali. Místy autorka příliš fabuluje, např. hned v úvodu, kde příliš zastírá "zmrtvýchvstání" našich hlavních hrdinů. Líbí se mi ovšem, jak autorka popisuje prostředí, v němž se příběh odehrává. Popisuje ho totiž skrz jídlo, skrz vůně a charakteristické rysy a projevy místní skupiny lidí.
Příběh končí velmi pateticky, ale to je asi za jistých okolností normální. Možná, kdyby se člověk držel trochu více při zemi a ponechal optimismus stranou, vyzněla by hrůznost historických skutečností mnohem úderněji a příběh skutečněji. Člověk by si pak fakta a skutečnost uvědomil mnohem střízlivěji.
Knihu mohu však pouze a jen doporučit. Je zde totiž v jednoduchých hranicích prezentována jiná kultura nežli tolik preferovaná západní.
Žádné komentáře:
Okomentovat