Román Aleny Mornštajnové je příběhem tří generací meziříčských Židů. Je příběhem o lásce, předsudcích, životě a smrti, příběhem samoty, strachu, avšak i přátelství. Je zpovědí silných žen, které se musely postavit krutosti svého osudu, ačkoliv mu stály tváří v tvář zcela osamoceny.
Alena Mornštajnová se narodila v roce 1963 a debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa. Žije ve Valašském Meziříčí, které se stává jedním z hlavních protagonistů jejího třetího románu. Právě Valašské Meziříčí se stává místem, kde se v 50. letech minulého století odehrála velká tyfová epidemie, jež autorka propojila s dalšími skutečnými událostmi, a to transporty Židů. Mornštajnová pečlivě studovala reálie a fakta těchto dvou zmíněných událostí, osud jednotlivých postav však ponechala čisté fabulaci.
Kniha nese název hlavní protagonistky, mladé Židovky, jejíž osud se závratně mění poté, co se rozhodne dát přednost své lásce, namísto své vlastní rodiny. Její láska si ale nakonec vezme její nejlepší přítelkyni a Hana si až příliš pozdě uvědomuje, jak hroznou chybu udělala. Chybu, která neovlivnila jen ji, ale osud celé její rodiny. Hana své mládí prožívala v jednom z nejtemnějších období 20. století a svůj dospělý život strávila v terezínském a osvětimském koncentračním táboře, a to odtržená od svých nejbližších, sama s těžkým osudem Židovky, jež absolutně nemůže pochopit, proč ji lidé tolik nenávidí.
Autorka k vykreslení osudu jedné meziříčské rodiny využívá ich-formy. Subjektivními vypravěči se stávají Hana a Mira, její neteř, která nás do děje knihy přivádí. Kniha je rozdělena do tří částí: prvníma dvěma nás provází právě zmíněna Mira, částí poslední hlavní protagonistka románu, čímž se autorka snaží nahlížet na životy lidí z více stran. Musím však konstatovat, že tohle rozdělení získalo několik trhlin. V první části, v níž se setkáváme s malou Mirou, která přichází o celou svou rodinu až na málomluvnou a pradivnou tetu Hanu zásluhou tyfové epidemie, se seznamujeme s hlavní představitelkou, která však zastává spíše roli epizodní. Perspektiva mlaďoučké Miry je příjemná, ovšem v druhé části se proměňuje v part všeobecného vypravěče, což mnohdy postrádá logiku. Druhá část nás přivádí do časů před Mirino narození, do časů, kdy se utvářela temná budoucnost její rodiny. Mira vypráví o těžkém období druhé světové války a následně transportem Helerových. Poslední částí nás provází již samotná Hana, která dokresluje zbytek jejího smutného života. Ta nás svým vyprávěním zavádí do období terezínského a osvětimského vězení a do časů, kdy se vrátila do svého rodného města, které ovšem nepoznává.
Syžetová výstavba se soustřeďuje na prostředí. Osudy obyčejných lidí zachycuje autorka prostřednictvím románové kroniky. Společensko-politické události ovlivňují apolitické jedince a román tak získává na rychlém tempu. Postavy Aleny Mornštajnové však postrádají hlubší psychologické vykreslení, vypravěči jako kdyby se báli hodnotit a projevit větší emocionální vypětí, a tím román ztrácí na hlubším a komplexnějším literárním ztvárnění. Epizodní postavy jsou sice načrtnuty stručně a přesto výstižně, hlavní postava Hany Helerové se však mění v loutku postrádající jakoukoliv schopnost projevit lidské pocity: v terezínském ghettu se stane takřka obětí znásilnění, z jejího vyprávění však necítíme žádnou vinu ani zlobu, jen čiré konstatování nadále situace; obdobně je tomu při popisu jejího návratu do jejího rodného města, když při vystupování z vlaku klopýtne a po čtyřech se doplazí k lavičce, bez jakékoliv pomoci přihlížejících, kteří si o ní myslí, že je opilá. Ani ztráta její první lásky v ní nevyvolá emocionální bouři, která je tak přirozená mladým dívkám. Je možné, že autorka tímto odosobněným postojem chtěla umocnit samotné vyprávění, neměla si ale tedy zvolit typ vypravěče, jaký si zvolila. Stejně tak postrádám hlubší projev vnitřního monologu, jenž je pro ich-formu tolik typický.
Jazyk autorky je však svižný a velmi příjemný. Vyjadřuje se současným spisovným jazykem, nepostrádá ovšem ani výrazy, které jsou typické pro terezínské ghetto (šlojzka apod.). K vyjádření jisté naléhavosti a umocnění některých motivů využívá opakování: "Během práce mrtvé oslovovala a povídala jim, co je v Meziříčí nového, (...)." (s. 12) Čtenáře se snaží vtáhnout do děje hned v první pasáži: "Jestli nesouhlasíte, dál už nečtěte. A pro jistotu tuhle knihu nikdy nedávejte do rukou svým dětem." (s. 12) Charakteristické jsou také řečnické otázky, jimiž autorka však příliš zbytečně neplýtvá: "Proč mi tedy zakázala, abych o zařazení do transportu požádala i já? Proč mi neustále opakovala, abych se v Terezíně snažila vydržet co nejdéle?" (s. 245) Skvěle pracuje s popisem obyčejných věcí, čímž umocňuje nadcházející hrůznost událostí: "Zatímco Bruno Weis potmě bojoval s podšívkou a Elsa ve své ložnici přemítala, jestli by přece jenom neměla zabalit větší hrnec na vaření, Hana ležela v posteli schoulená do klubíčka a přemýšlela nad tím, že je jí dvacet tří let. Její spolužačky už jsou vdané, vaří svým dětem, pečují o vlastní domácnosti a večer uléhají vedle svých mužů. Myslela na to, že ona nic z toho nemá a možná ani nikdy mít nebude." (s. 217) Nebo: "Ještě jsem se ani nestačila rozhodnout, jestli je pro mě Jarka tou správnou kamarádkou, (...). Zašátrala jsem rukou a nahmátla bramboru. Velkou bramboru. Ano, Jarka byla kamarádka." (s. 255) Důležitým prvkem je rovněž výčet slov, který děj lehce zpomaluje: "Strach z transportů, trestů, hladu, nemocí a osamění." (s. 253)
Alena Mornštajnová však prokazuje, že je výbornou současnou autorkou českého literárního pole. Mnohé její pasáže mě dojaly, celý příběh vyznívá tragicky, ačkoliv se o to autorka, jak sama tvrdí, příliš nesnažila. Jednotlivé motivy se propojují v téma osudovosti, které můžeme svými činy celkem významně ovlivnit. Stejně jako Hana ovlivnila nejen osud svůj, ale celé své rodiny. Román začíná smrtí a beznadějí, ale jako kruh se uzavírá narozením a nadějí.
Mé hodnocení: 75 %
doporučuji
historické
 |
| Obálka je skvělým grafickým ztvárněním představující dva hlavní motivy příběhu: věnečky, jimiž se rodina malé Miry nakazila tyfem, a pozadí znázorňující vězeňské mundury v koncentračních táborech. |
Z obálky
Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechno jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu? Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, vypráví Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí...
O autorovi
Alena Mornštajnová debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, druhý román Hotýlek vyšel v roce 2015. Především díky svému nejnovějšímu románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z neoblíbenějších současných českých autorek. Román Hana se překládá do několika cizích jazyků a získal řadu ocenění. Mimo jiné obdržel Cenu Česká kniha 2018 a stal se Knihou roku 2017 na Databázi knih.
Název knihy: Hana
Autor: Alena Mornštajnová
Nakladatelství: Host
Místo a rok vydání: Brno, 2018
Počet stran: 310
