Henry James: Portrét dámy

Historický román Henryho Jamese Portrét dámy je velmi náročnou četbou. Příběh se odehrává na konci 19. století v prostředí anglické a italské smetánky. Popisuje osud mladé Američanky, která přijíždí se svou tetou do Anglie a seznamuje se s rodinou, o níž poprvé slyšela před několika málo dny.

Henry James dokonale vykreslil prostředí anglické a italské společnosti, zaměřil se přitom na vyšší společenskou kastu, přičemž se nebránil ani kritice. Za hlavní hrdinku si vybral naivní dívku, která se však, dle americké výchovy, projevuje velkým sebevědomím a energií. Přes veškerá varování své americké nejlepší kamarádky, jež za ní přijíždí do stařičké Anglie, a svého nově nalezeného anglického bratrance, se provdá za chudého aristokrata, jenž většinu svého života strávil v italských městech. Ani trochu si neuvědomuje, že to může být jen nástraha její nové postarší přítelkyně, jak zajistit svému dlouhodobému příteli blahobyt.

Kniha je psychologickým rozborem společnosti konce 19. století. Popisuje jednotlivé charaktery tehdejší vysoké aristokracie a její morální úpadek. Styl Henryho Jamese se vyznačuje dlouhými popisy, barvitým a poetickým jazykem. Rozhodně to není čtení pro čtenáře lehkých románů a uspěchaných příběhů, v nichž dialog střídá dialog a jedno drama druhé. Portrét dámy je vkusný román o milostném životě mladé dámy s historicko-společenským pozadím. Román, který se v dnešní době již nepíše. Je pomalý, laskavý, impozantní, velkolepý, důmyslný, velmi náročný. Je klasikou, která se na trhu dnes velmi těžko hledá. Je prověřený časem. Celým vyzněním a především emocemi je soudobý, popisuje totiž bytí lidí, jejichž vnímání a city se ani s časem nemění. A tím Henry James zůstává stále aktuálním.

Mé hodnocení: 95 %

vřele doporučuji

historické

Z obálky

Isabel Archerová připomíná moderní postavu uvězněnou do staršího rámu. I po přestěhování do Evropy by si tato jiskrná mladá Američanka ráda uchovala možnost svobodné volby plynoucí z nemalé renty, a proto projevuje instinktivní touhu "uvidět, vyzkoušet, poznat". To ji vychyluje z konvencí pozdního devatenáctého století a činí ještě neodolatelnější v očích těch, kdo v odhodlání svobodné dámy odmítají tradice spatřují kapitální úlovek. Oduševnělá, velkorysá, ale též naivní hrdinka váhá mezi nápadníky ztělesňovanými tu zámožným lordem, tu směšným panákem pronásledujícím ji až zpoza oceánu, ba i vážně churavým bratrancem. Všechny v zájmu vnitřního růstu zdvořile odmítá - a zároveň je ve své přímočarosti tak urputná, že předpokládá stejně čestné úmysly i od druhé strany, což nakonec vede k osudové chybě.

Mistrovský román Henryho Jamese - známý i z filmového zpracování režisérky Jane Campionové s Nicole Kidmanovou a Johnem Malkovichem v hlavních rolích - vypráví o podlosti skryté hluboko vespod a o jizvách na celý život. Dílo vytvořené v kulisách benátské laguny, jež symbolizuje pokleslý Starý svět, však neustrnulo na frustracích zdánlivě nevinných Američanů bez řádné minulosti, jaké vylíčili autorovi krajané Hawthorne nebo Twain. Ohromující síla prózy pramení v procítěné jemnosti, s jejímž přispěním mág "dvojité nabroušené ironie" pozoruje utajené krajiny lidských pohnutek. Ve hře světel a stínů, dojmů a náznaků překračuje James meze dobového psychologického románu do té míry, že výsledek čtenáře uhrane i po sto letech od spisovatelovy smrti.

O autorovi

Americký klasik Henry James (1843-1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.

Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu "na cestě". Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží mimo jiné v novele Daisy Millerová (1878) a v románu Portrét dámy (1881). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909).

Jamesovy romány a povídky, které zpravidla líčí bolestnou srážku naivně upřímných, vnitřně čistých Američanů s pletichami Evropanů, byly mnohokrát citlivě zfilmovány. V českém překladu se ale dosud dočkaly uvedení sotva z poloviny. Autor próz Listiny Aspernovy (1888), Co všechno věděla Maisie (1897) či Washingtonovo náměstí (1880) proslul i jako strůjce viktoriánských duchařin, například enigmatické novely Utažení šroubu (1898). Další toulky spisovatele, jenž své sepětí s ostrovními hodnotami stvrdil roku 1915 přijetím britského občanství na protest vůči liknavému postoji USA k válce, představí soubor Anglické hodiny (1905).

Název knihy: Portrét dámy / The Portrait of a Lady

Autor: Henry James

Překlad: Kateřina Hilská

Nakladatelství: LEDA

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 589

Arundhati Roy: Bůh maličkostí

Pozoruhodný vyprávěcí talent, který je umocněn exotickým charakterem samotné Indie, Arundhati Roy vás zaujme hned po několika přečtených větách. Je obdivuhodné, jaký styl a způsob vyprávění Roy využívá k vykreslení tragické rodinné události rozvíjené na pozadí historických událostí. Její poetický jazyk a dar metamorfózy nejen slova, ale i samotné syntaxe, prostě krásná hra s jazykem, nám přináší po dlouhé době do rukou knihu, která stojí nejen za zkoumání z hlediska literárního, avšak i jazykového.

Hlavním tématem knihy se stává bůh maličkostí, jakási hyperbolická personifikace drobností, jež osudově ovlivňují naše životy. Drobnosti, jež v koloběhu životních událostí se nemusí zdát nikterak důležité, avšak v jistých chvílích našeho života zjistíme, že byly rozhodující. Bůh maličkostí, neboli drobnost, jež se stává božskou, velikou, osudovou, určitou, neodkladnou. Věc, jež mění životy. A s takovými maličkostmi se v knize setkáváme neustále. Následují jedna za druhou a ovlivňují historii. Ať tu osobní, tak kulturní a národní. Téměř jako v detektivce se před námi rozvíjejí jednotlivé události, jednotlivé střípky příběhů, které při spojení do jednotlivého celku, až v samotném závěru knihy, nám dají porozumění.
Spisovatelka vyniká kolosálním darem psát. Nejen, že její příběh nám přibližuje východní kulturu, která, ačkoliv exotikou a náboženstvím přitažlivá, je ponurá, nesourodá, temná a napjatá. Ale rozvíjí drama indicko-anglické rodiny, jednotlivé osudy rodiny neotřelým způsobem: prostřednictvím napětí.
Pro mnohé náročná četba, ale věřím, že se najdou jednotlivci, kteří se nadchnou pro indickou spisovatelku a její "nadhistorické" drama. Budou okouzlení jejím jazykem, vyprávěcím stylem a smyslem nedořečenosti. Četba byla náročnější, ale velmi působivá, dominantní a hutná.

Mé hodnocení: 99 %
vřele doporučuji
společenské

Z obálky

Autorka na stránkách románu Bůh maličkostí rozehrává příběh bohaté indické rodiny, jejíž osud se jednoho dne v roce 1969 navždy změnil. Život sedmiletých dvojčat Estha a Rahel se po příchodu jejich krásné mladé sestřenice Sophie doslovně obrátil vzhůru nohama. Tato situace následně povede k řetězu mnoha dalších událostí - dokonce i k tragédii. Příběh, v němž dětská nevinnost svádí nerovný boj s tradicemi a krutými "zákony lásky", uchvátí čtenáře od první stránky. Částečně biografický román Arundhati Roy přinesl autorce téměř ze dne na den mezinárodní slávu a byl přeložen již do více než dvaceti jazyků. 

O autorce

Arundhati Roy se narodila ve smíšené hinduisticko-křesťanské rodině. Po rozvodu rodičů zůstala u matky a musela snášet velmi negativní reakce konzervativního prostředí, které mělo problémy s akceptací svatby dvou lidí s různým náboženským i kastovním původem a rozvod už nedokázalo přijmout vůbec. V šestnácti letech se odstěhovala na druhou stranu indického subkontinentu a začala studovat architekturu. Její románové prvotině předcházely dva filmové scénáře. Úspěšná spisovatelka je podobně jako její matka významnou aktivistkou bojující za práva indických žen.

Název: Bůh maličkostí / The God of Small Things
Autorka: Arundhati Roy
Překlad: Veronika Křemenová
Nakladatelství: Dobrovský s.r.o.
Místo a rok vydání: Praha, 2016
Počet stran: 315

Nina George: Přístav naděje

Přístav naděje je kniha o nalezení smyslu života. Je to příběh ženy, která chtěla ukončit svůj život proto, že promarnila šance, které jí nabízel. Proto, že neuměla říct nahlas svůj názor, resp. si za ním stát. Je to příběh o tom, že nikdy, opravdu nikdy není pozdě začít od začátku. Ano, příběh klasicky sklouzával ke klišé, kdy se z uťápnutého káčátka zrodí labuť, ale ruku na srdce, kdo se rád mimrá jen v temnotě, černotě a těžkostech dnešního světa?

Autorka využívá velmi čtivý jazyk. Místy je poetická, okouzlující, vtipná a dokonce i sarkastická. Neodbíhá od tématu, stále se drží své linie vyprávění, ačkoliv ji rozvíjí dalšími víceméně sympatickými postavami. Je pravdou, že v příběhu se mnohdy postavy ztrácejí, resp. epizodní postavy, jež se nemají ani čas pořádně rozvinout, mi připadají nadbytečné a snad by stačilo se o nich "mezi řečí" zmínit, nikoliv je do příběhu začleňovat.

Je to kniha, která vás nadchne v deštivém počasí, ve chvílích, kdy se den citelně zkrátí a vy se toužebně zachumláte do deky s horkým kakaem a nemáte chuť sáhodlouze filozofovat o smyslu života. Chcete prostě myšlenky nechat uniknout a potulovat se v ideálním světem, kde vše hrozné skončí dobře.

Mě se román četl moc dobře. Zpočátku jsem se sice těžce orientovala, začátek se opravdu nevyvedl a v podstatě bylo nepodstatné jej takhle popisovat, ale budiž. Po krátké chvíli jsem se začetla a během několika dní dojíždění do práce a nějaké volné chvilky, jsme knihu prolouskala. Autorka není náročnou spisovatelkou, jako např. Arundhati Roy, o níž se budu zmiňovat příště, avšak rozhodně neurazí. Takže pro ty, co hledají v knize potěšení pro jakoukoliv chvíli, mohu Přístav jen doporučit.

Mé hodnocení: 70 %

doporučuji

romantické

Z obálky

Poprvé v životě se rozhodla sama. Poprvé v životě to byla ona, kdo určil, co se má stát. Poprvé v životě se osvobodila ze závislosti na člověku, s nímž řadu let žila. 

Když Marianne pohltily kalné vody Seiny, cítila se vlastně šťastná, poprvé v životě opravdu šťastná. To, že ji proti její vůli jakýsi neznámý muž zachránil, její odhodlání ještě umocnilo. Když ji nechce Paříž, pojede k moři. A malovaná dlaždička, která se jí úplnou náhodou dostala do rukou, ji nasměrovala do Bretaně, až do přístavu Kerdruc. Ovšem chyba lávky!, tam ji považují za dlouho a toužebně očekávanou kuchařku. A vařit, to Marianne skutečně umí výtečně. A tak své odhodlání skoncovat se životem odloží o den, pak ještě o jeden...

O autorce

Nina George (1973) je německá spisovatelka a novinářka. Neabsolvovala ani střední školu, od svých 14 let pracovala v různých restauračních zařízeních, a to byla její univerzita. Novinařině se zase vyučila v Penthouse.

O tom, že to byla jako průprava pro psaní dostačující svědčí skutečnost, že se jako novinářka a spisovatelka na volné noze uživila od roku 1993. Stačila napsat pod svým jménem sedm románů, pod pseudonymem Anne West publikovala populárně naučné knihy v oblasti lásky, sexuality a erotiky a pod jménem Nina Kramer (po svatbě) byl vydán v roce 2008 dokonce její thriller. 

(Zdroj životopisu: http://www.databazeknih.cz/zivotopis/nina-george-70807)

Název: Přístav naděje / Die Mondspielerin

Autorka: Nina George

Překlad: Dagmar Hoangová

Nakladatelství: MOBA

Místo a rok vydání: Brno, 2016

Počet stran: 310

Cecelia Ahernová: Sběratel skleněnek

Cecelii Ahernovou znám jako autorku romantický příběhů. Když se mi tak do rukou dostala tato kniha, byla jsem velmi skeptická. Nebyla jsem si úplně jistá, zdali autorka romantických slaďáren bude schopna napsat knihu, která bude mít hloubku a nesplyne spíše do vod pokus-omyl. Nakonec jsem však byla mile překvapená.
Příběh nás zavádí do svébytného Irska, kde se s vámi život rozhodně nemazlí. Obzvlášť, když jste malý kluk, jemuž velmi brzy po narození zemře otec, vyrůstáte se samými bratry a matka má co dělat, aby vás všechny uživila. Musíte chodit do katolické školy, kde vás dennodenně tyranizuje velmi scholastický padre, jehož jedinou zábavou je buzerování svěřenců, dennodenně se musíte prát se staršími chlapci o pravdu a čest - v podstatě o přežití. Dodnes si pamatuji, jak jsme jako děti u babičky nebo u nás v bloku, pinkali do skleněných kuliček. Pamatuji si, jak mi otec koupil mé první skleněnky. Byly čiré, s barevnými, duhovými proužky uvnitř. Nosila jsem je všude s sebou. Na návštěvu, do školy, do obchodu, všude mě musely skleněnky následovat, protože jsem měla strach, že když je nechám doma bez dozoru, tak mi je někdo ukradne. Spolu s ostatními dětmi jsme se snažili kuličky vstřelit do dolíku v zemi, nebo jsme se snažili jeden druhého přestřelit. Ze mě se nakonec vášnivá sběratelka skleněnek nestala, ale z Ferguse Boggse ano.
Autorka velmi specifickým způsobem zpracovala téma odcizení a hledání svého já. Hlavními postavami jsou otec s dcerou. Dva lidé, kteří mají komplikovaný vztah. Otec se s matkou rozvedl velmi brzy a Sabrina vůbec netuší, proč. Až jednoho osudného dne má Sabrina získat odpovědi na své otázky, které si snad v úvodu příběhu nedokázala ani položit.
Příběh se odehrává ve dvou rovinách. V první sledujeme osudy otce, Ferguse, jenž nás svým vyprávěním provází dětstvím až po dospělost a doby, kdy se probouzí v nemocnici a jen těžce si vybavuje důvod, proč se tam dostal. Druhou rovinou nás provází dcera, Sabrina, které je do domu doručena sbírka otcových skleněk. Díky ním začíná pátrat po důvodech otcovy posedlosti a seznává, že svého otce vlastně vůbec neznala. Seznamuje se s jeho milenkami a bratry, seznamuje se s otcovým tajným životem a jeho vášní a posedlostí.
Kniha se velmi dobře čte. Je nápaditá, nikterak hysterická, překvapivá a dojemná. Je to příběh muže, který celý svůj život zasvětil skleněnkám a my se postupným pátráním, společně s jeho dcerou, vydáváme na cestu shledání. Sabrinino vyprávění je ohraničeno jediným dnem, dnem, díky němuž nalézá cestu ke svému otci. Přes všechnu bolest, kterou ji nechtěně způsobil, až k samotnému zjištění, kým ve skutečnosti byl a je.
Autorka vypráví spisovným, spíše popisným jazykem, kniha má přesto spád. Ze začátku se můžete trápit, ale rozhodně to nevzdávejte. Odměnou vám bude nápaditost, neotřelá zápletka, působivý závěr. Kniha velmi odlišná tomu, co jste doposud od této irské spisovatelky četli či viděli.

Mé hodnocení: 90 %
vřele doporučuji
společenské

Z obálky

Co když máte pouhý den na to, abyste pochopili, kdo skutečně jste?
Když Sabrina Boggsová v otcových věcech narazí na tajemnu sbírku, známý člověk s nímž vyrůstala se pro ni náhle stane cizincem. Nečekaná přestávka v jejich každodenních činnostech ji poskytne jediný den k odhalení tajemství muže, o němž si myslela, že ho zná. Během něj odhaluje vzpomínky, příběhy a také lidi, o jejichž existenci neměla ani tušení. Je to den, který navždy změní ji a všechny v jejím okolí. Někdy opravdu poznáte sami sebe jen tehdy, když vrhnete světlo na někoho jiného.

O autorce

Cecelia Ahernová se narodila a vyrůstala v Dublinu. Její dílo dnes vychází téměř v padesáti zemích a po světě se již prodalo přes čtyřiadvacet milionů výtisků jejích románů. Dvě z knih této autorky byly upraveny pro film. Spisovatelka vytvořila také několik televizních seriálů. Za své dílo dostala řadu ocenění včetně Irish Book Award for Popular Fiction za knihu The Year I Met You.

Název: Sběratel skleněnek / The marble collector

Autorka: Cecelia Ahernová
Překlad: Jana Novotná
Nakladatelství: Knihy Omega
Místo a rok vydání: Praha, 2016
Počet stran: 238

Kathleen Tessarová: Sběratelka parfémů

Sběratelka parfémů je velmi chytlavé čtení. Byla to má první kniha, kterou jsem si dovezla do Prahy při mém stěhování, takže mi vyplňovala prázdné místo v metru, cestou do práce. Pokaždé, když jsem knihu musela odložit, těšila jsem se, až si přečtu, jak to s dotyčnými pokračuje. Autorka totiž nejen, že má hezký vyprávěcí um, ale rovněž vytvořila příběh, který je nabitý napětím. Poutavá dějová linka nás zavádí do dvou časových pásem. Do doby let dvacátých, v níž se setkáváme s mladičkou nenápadnou hrdinkou, jež je od samého počátku zahalená tajemstvím, kterým kupodivu zůstává zahalená i v samotném závěru knihy, a jejíž osud nabude velmi zajímavou cestu, když se v hotelu, kde je zaměstnána jako služebná, seznámí s podivuhodným Angličanem. Druhá časová linka nás zavádí do let padesátých, do Anglie a poté Francie, kde se seznamujeme s typickou upjatostí tehdejší vyšší společnosti. Do doby, kdy ženám byla přisuzována společenská role hospodyňky a pečovatelky, zatímco mužům byla přisouzena role živitele, kterému je nutné odpustit cokoliv.
Kathleen Tessarová zvolila velmi originální ústřední motiv příběhu - parfém. Jeho intimita spojuje oba celky příběhu lehkou pavučinkou, kterou za námi zanechává vůně a jeho stopy můžeme číst v celé knize jako poprašek, jehož složka je opodstatněná a intenzivní.
Kniha vypráví příběh cesty k nalezení sebe sama. Není o zázracích jako spíše o víře a důvěře. O tom, že nalézt směr své cesty není jednoduché, a i když z cesty sejdete, pochopíte, že se můžete na ni zase vrátit, ačkoliv je to těžké. Kniha vypráví o ztrátě, ale i znovunalezení. Je rozlučkou s pomíjivostí a oslavou osobitosti. Vypravěčka užívá spisovný a kultivovaný jazyk, příběh má spád a energii. Zbytečně neodbočuje, ba naopak: mnohé linie příběhů, jichž se dotkne mohla spisovatelka klidně rozvést dále. Jednotlivé kapitoly nejsou nikterak dlouhé, čímž se vyprávění rovněž uspíšilo. Hlavní postavy jsou velmi sympatické a evokativní, místy provokativní. Příběh Sběratelky parfémů bych vřele doporučila všem, kteří mají rádi kulturu francouzské provenience, art deco, zajímavé příběhy a neotřelé vyprávění.

Mé hodnocení: 85 %
doporučuji
společenský román

Z obálky

Londýn, 1955... Jaké to asi je, zjistit, že v kabelce cizí ženy je váš zapalovač, památka, která vám zbyla po tatínkovi? A k tomu účet z jistého hotelu ve Skotsku. Z hotelu, de právě pobývá váš manžel...
Právě se totiž stalo poměrně čerstvě vdané Grace Munroeové. A nejen to. Také jí přišel dopis z pařížské právnické kanceláře. Má přijet do Paříže, kde na ni prý čeká dědictví. Potíž je jenom v tom, že o žádné Evě d'Orsevové, která jí odkazuje nemalý majetek, Grace nikdy v životě neslyšela..
Rozhodne se však využít této šance, přijmout nabídku osudu. A ocitne se uprostřed záhadného příběhu klenoucího se přes propast času. Pátrání začíná v dávno opuštěné parfumerii skrývající nejen tajemství výroby originálních vůní, ale i jejich geniálního tvůrce a jeho vášní. Neobvyklý milostný příběh se zvolna začíná rozplétat. Vede nás do New Yorku dvacátých let, do kasín Monte Carla a zpátky do Paříže. 
Evina minulost je překvapivě spjata s Gracinou budoucností. Grace stojí před osudnou volbou. 
Okouzlující, přesvědčivý příběh, plný temných tužeb, dlouho pohřbených tajemství, potlačených vzpomínek a překvapivých odhalení, je právě tak plný vůní jako parfumerská dílna zapomenutého mistra. Rozeznívá nejjemnější tóny milostného vztahu múzou a umělcem, vypráví o obrovské síle paměti a nesmírné moci vůní.

O autorce

Kathleen Tessarová se narodila v Pittsburghu ve státě Pensylvánie. Studovala na místní univerzitě a také na Carnegie Mellon University. V polovině druhého ročníku odjela do Londýna. Chtěla tam pobýt tři měsíce. Dopadlo to ale trošku jinak: zůstala příštích třiadvacet let.
Do psaní knih se pustila na popud svého přítele. A hned její první román, Elegance, se stal bestsellerem. Všechny další Kathleeniny knihy Innocence, Flirt, Debutante, stejně jako ta nejnovější, kterou právě držíte v rukou, se dočkaly právě takového úspěchu a obliby. Byly přeloženy do mnoha jazyků a prodávají se po celém světě.
V roce 2009 se Kathleen vrátila do Pittsburghu, kde nyní žije s manželem a synem.

Název: Sběratelka parfémů / The Perfume Collector

Autor: Kathleen Tessarová

Překlad: Drahomíra Michnová

Nakladatelství: Metafora s. r. o.

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 317

Daniela Kovářová: Smrt v justičním paláci

Dílo Daniely Kovářové mě upřímně příjemně překvapilo. Netušila jsem, co mám od této pro mě neznámé autorky a rovněž tak i političky čekat. Ale vzhledem k tomu, jak jsem zaujatá vůči českým spisovatelům píšícím detektivky, se mi kniha Smrt v justičním paláci líbila.
Daniela Kovářová příběh kompozičně vystavěla jako hudební dílo. Nechala se inspirovat klavírní symfonií, jež hraje v pozadí celého příběhu, a jednotlivé kapitoly nazvala podle hudebních termínů, resp. hudebního tempa. Prostřednictvím autorčina vyprávění k nám promlouvají jednotlivé postavy, což mě občas trochu mátlo. Promluvy totiž nejsou graficky ani nikterak stylisticky rozpoznatelné, proto mi chvíli trvalo, než jsem si na změť promluv zvykla.
Výstavba detektivky je příjemná. Již v úvodu se seznamujeme s postavou vraha, jež k nám promlouvá skrze interludium a jako jediný navazuje přímý kontakt se čtenářem. Autorka k tomu využila ich-formu a také jakousi deníkovou výpověď. Nepromlouvá moc často, zůstává příjemně upozaděn, což z detektivky nedělá jakousi niternou psychoanalýzu, ale drží se svého žánru.
Typ detektiva mi byl příjemný, ačkoliv se nikterak nerozlišoval od jiných: workoholik, skoro-alkoholik, silný kuřák, rozvedený, černá ovce policejního sboru, přesto inteligentní a šarmantní, pro ženské publikum velmi přijatelný. Přesto umí přiznat svou chybu, což je charakterový rys, jenž se tak často nevidí.
Prostředí justičního paláce bylo zajímavé, ale ráda bych se dozvěděla víc ze zákulisí. To je však pouze drobnost, která by ukojila pouze jen mou zvědavost. Autorka využívá živý, současný jazyk, vyprávění je dynamické, a to díky přímé řeči. Děj má tak rychlý spád. Věřím, že při čtení této detektivky se nebudete nudit. Zápletka je poutavá a rozuzlení velmi neotřelé (pokud se týče způsobu vraždy). Vystupují zde velmi zajímavé postavy, s nimiž bych se ráda setkala i třeba v dalším detektivním příběhu této nadané vypravěčky.

Mé hodnocení: 85 %
doporučuji
detektivka

Z obálky

V budově Městského soudu v Praze je nahlášena bomba. Předseda soudu nechá budovu vyklidit, a když se po důkladné prohlídce zaměstnanci vrátí do svých kanceláří, objeví v kanceláři předsedy mrtvého soudce. Vzápětí umírá další soudní zaměstnanec. Šlo v obou případech o sebevraždy, anebo o cizí zavinění? Komu smrt pomůže a komu uškodí? A jak je do ní zapleten předseda soudu? Detektiv Šimon Hájek zjišťuje, že pochopit vztahy a poměry v justici není jednoduché. Naštěstí mu s vyšetřováním pomáhá vnadná tisková mluvčí soudu Gabriela Rezková.

O autorce

Narodila se v Ostravě, česká spisovatelka, advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti.

Vyrůstá v Ostravě, od dětství píše povídky a básničky pro své blízké, dramatizuje a vypráví příběhy, které zažívá, pozoruje kolem sebe nebo o nich sní. V šestnácti letech objevuje svět sci-fi a začíná psát povídky tajemné, vědeckofantastické, odehrávající se v jiných světech, i strašidelné až hororové. Od té doby také publikuje v časopisech a antologiích.

Dosud vydala čtyři povídkové knihy - Minutové povídky (2008), "Láskyplné" povídky (2009), NEBE PEKLO RÁJ (2011) a Oko za oko (2011), tři humoristické knihy - Můj flirt s politikou aneb Příručka pro ministryně (2010), Jak se dělá štěstí (2014), a Advokátka v šoku (2014) a dva detektivní romány - Sbohem, cizinko (2012) a Mrtvá z golfového hřiště (2015). Smrt v justičním paláci je její desátou knihou.

Daniela Kovářová je vdaná, v Praze provozuje advokátní kancelář, zaměřenou na rodinné problémy, vede časopis Rodinné listy a vyučuje právo na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze. Pravidelně se v denním tisku a v médiích vyjadřuje k justiční a rodinné problematice a bohatá je také její odborná publikační činnost. Bydlí nedaleko Plzně s manželem, dvěma takřka dospělými dětmi a stále se proměňujícím množstvím zvířat obřích rozměrů.

Název: Smrt v justičním paláci

Autor: Daniela Kovářová

Nakladatelství: Mladá fronta a.s.

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 200

Meg Cabot: Velikost L. Pár kilo navíc nikoho nezabije

Ke knize Velikost L jsem přistupovala s nadhledem, již dlouho byla v mém zorném poli. Jakožto kniha se zajímavou hlavní hrdinkou, zástupkyní vedoucí koleje, jež nosí šaty velikosti L, mě lákala a doufala jsem, že neupadne do vyčpělých detektivních příběhů. Bohužel, můj názor na knihu je trpký. Možná si Meg Cabotová dobře neuvědomuje, jaký materiál drží v ruce a kde všude může svou hlavní hrdinku zavést, ovšem místo toho, aby nám více poodkryla zajímavé prostředí, více pracovala s intelektuální stránkou věci, odkrývá nám tak pouze přízemí. 

Musím se přiznat, že jsem čekala víc a to nemyslím, že jsem byla zrovna naivní. Dobře jsem věděla, do čeho jdu, ale i přesto. Pohled autorky nám přináší pohled pubescentní středoškolačky, která má tak trochu zkreslené vnímání světa a jejíž názory na dané situace jsou nevýrazné a nezkušené. Připouštím, že jediné, co mě u knihy udrželo, byla má skautská věrnost detektivkám a sarkastický humor hlavní představitelky, potažmo samotné autorky, který se však místy příliš opakoval, až se mohl stát nadbytečný a otravný. 

Detektivní žánr je vytříbený žánr. Stále stojí na okraji sečtělé společnosti, ale tvoří nedílnou součást čtenářské komunity. Detektivkám jsem propadla díky Agathě Christie, nepokořené královně, a mám neurčitou, snad bezbřehou slabost pro detektivky anglické. Uchopení tohoto žánru americkou spisovatelkou je rozpačité a příliš nevěrohodné. Meg Cabotová umí psát, ale její psychologické analýzy postav jsou příliš neuvěřitelné. Trefné jsou mnohé její komentáře, také vtipně a břitce vyzní mnohé její poznámky, snad kdyby se tak moc neopakovaly a celý příběh tak nebyl vystavěn pouze na nich. Postrádám hloubku, smysl a také důvod, proč se to všechno vlastně děje. Detektivka není o tom, že z policistů a všech kolem uděláme naprosté hlupáky, jen trochu potlačíme jejich možnosti. Nevěřím tomu, že případ, jež zde autorka vykresluje, by jen tak bez povšimnutí prošel policejními řadami, i když se příběh odehrává v divokém New Yorku, v němž nás vražda, přepadení, znásilnění apod. čekají na každém rohu. Ani nevěřím, že spis z patologie by se nejdříve dostal do rukou, ačkoliv pohledného, tak stále "jen" soukromého detektiva, namísto jeho státem placených kolegů. Kniha není důvěryhodná, ani její slavný/neslavný závěr, který je přílišně rozebírán, místo aby raději skončil o několik stránek dříve. No, pokus hezký, ale další díly rozhodně ne. Meg Cabotová mě, coby autorka detektivek, nepřesvědčila. Nápad skvělý, ale pro málo zkušenou autorku příliš náročný. 

Přesto, kdo máte rádi vtip, chtěli byste se seznámit s neotřelou hlavní hrdinkou a odpočinout si od náročnější četby, nemohu vás odrazovat. Možná vás autorka osloví více.

Mé hodnocení: 45 %

nedoporučuji

detektivka

Z obálky

Heather Wellsová válí! Tedy přinejmenším ještě před nedávnem válela. to bylo ovšem předtím, než se musela vzdát života popové hvězdy a přibrala tak, že teď nosí šaty o jednu či dvě konfekční velikosti větší - a než přišla o přítele, o smlouvu s nahrávací společností a o celoživotní úspory (její máti totiž sebrala peníze a zmizela s nimi do Argentiny). Teď jsou slavné dny plné nekonečného vystupování po nákupních střediscích už minulostí a Heather je naprosto spokojená s tím, že chodí v šatech velikosti L (což je velikost, jakou nosí většina Američanek!), i se svou novou prací, místem zástupkyně vedoucí koleje jedné z nejprestižnějších univerzit v New Yorku. Jednoho dne je však na dně jedné z výtahových šachet v budově koleje nalezena mrtvá studentka. 

Policie i vedení školy má zájem celou záležitost smést ze stolu jako obyčejnou nehodu, jako tragický důsledek mladické nerozvážnosti. Jenže Heather děvčata kolem osmnácti zná o něco lépe... a ví, že se jen tak pro zábavu na střeše výtahu rozhodně neprojíždějí. Nikdo jí ale nevěří - ani policie, ani její kolegové a ani soukromý detektiv, kterému patří dům, v němž Heather bydlí - a nepřesvědčí je ani to, že se za pár dní najde další mrtvá studentka a okolnosti její smrti jsou stejně všední a zároveň zlověstné, jako tomu bylo u předešlé oběti. A tak se Heather rozhodne, že je čas přibrat si ještě další povolání: stane se z ní odvážný detektiv v sukních!

Její nová práce s sebou ovšem nese pramálo výhod, žádné nadšené jásající davy, zato spoustu povinností, z nichž některé můžou být i smrtelné. Zdá se, že nic nedokáže rozběsnit vraha víc než bývalá popová hvězda mírně plnoštíhlé postavy, která strká nos, kam nemá...

O autorce

Meg Cabotová se narodila ve městě bloomington ve státě Indiana. Vyzbrojena diplomem v oboru výtvarného umění z Indiana University se přestěhovala do New Yorku, aby se mohla vrhnout na dráhu profesionální ilustrátorky. Když tento plán ztroskotal, našla si práci jako zástupkyně vedoucí koleje pro studenty bakalářského programu v rámci New York University a o víkendech (a kdykoli se její šéf zrovna nedíval) se věnovala psaní. Zatím napsala přes třicet románů pro mládež i pro dospělé, k nejznámějším z nich u nás patří Princezniny deníky, Hrdinkou snadno a rychle a romány ze série Mediátor. Momentálně žije spolu s manželem a jejich je jednookou kočkou Henriettou střídavě v New Yorku a v Key West.

Jestliže chcete o autorce vědět více, navštivte její webové stránky: http://www.megcabot.com/

Název: Velikost L: Pár kilo navíc nikoho nezabije / Size 12 Is Not Fat

Autor: Meg Cabot

Překlad: Lucie Johnová

Nakladatelství: BB/art s.r.o.

Místo a rok vydání: Praha, 2006

Počet stran: 311

Jiří Hanibal: Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie

Mám ráda biografie, především biografie historické, a to proto, že mě historie velmi zajímá. A jak víte, historie se bez lidí nepíše. Každá historická postava nějakým způsobem ovlivnila svou přítomnost či budoucnost, především postavy z politického spektra. Marie Kristýna, o níž píše Jiří Hanibal, není nikterak důležitou politickou osobností, ale prostřednictvím jejího vyprávění se můžete blíže ponořit do dvora a společenského života doby Marie Terezie, lépe řečeno se můžete seznámit blíže s poměry, které panovaly v úzkém kruhu rodinném. 

Jiří Hanibal vybral trochu netradiční způsob vyprávění. V prvé řadě nám život a myšlenky Marie Kristýny přibližuje prostřednictvím ich-formy, v druhé řadě autor využívá er-formy a seznamuje nás s historickými kulisami prostřednictvím dění kolem Marie Terezie. Na jedné straně osobité názory, vzruchy, vášně, na straně druhé nadhled, zobecnění, začlenění do kontextu doby. 

Mnozí mají o historii povědomí pouze okrajové, mnozí si o historii myslí, že je ztrouchnivělá a zabšklá, ale historie je neskutečně barvitá a fascinující, osudová a nezměnitelná. Autor nám nepodává příkrý pohled na situace dávno minulé, ani se věcným a nezúčastněným způsobem, jak to mnohdy dokázali učitelé na základních a středních školách. Někdo má dar vyprávět a já ráda vyprávění poslouchám. Jan Hábl, autor fascinující knihy Učit (se) příběhem, říká, že důležité pro naše vzdělání jsou právě příběhy, vyprávění. Když dítě dostane do rukou holá fakta, oproštěná od jakékoliv zaujatosti, jen čisté skutečnosti, jak velká je šance, že ho ta fakta zaujmou, že si vytvoří nějaký názor?
Historické biografie mám ráda, protože nám suchopárnou historii přibližují jinak, než jsme zvyklí ze školní docházky. Ne vždy je stoprocentně pravda to, co se v nich píše, jsou to názory a pohledy někoho, kdo nám zprostředkovává něco, co ho zaujalo, co jej zajímá. Ale díky tomu nás to může přivést k věcem, o nichž bychom se dříve nezajímali, může nás to poučit a jsme schopni udělat si svůj vlastní názor na věc, pochopit jisté souvislosti týkající se současnosti. 

Neříkám, že biografie Jiřího Hanibala je složitou kompozicí jedné mladé dívky, naopak. Je to příběh o romantické lásce, vypočítavosti, mateřské lásce i jejích náročných postojích, o nástrojích, jimiž matka-panovnice dokáže vládnout, je to pohled do zákoutí moci, panování. 

Kniha je pro ty z vás, kteří se rádi ponoří do doby slavné habsburské panovnice, do doby, kdy se teprve u nás začal utvářet duch osvícenství, blíže se setkáte se složitostí, s níž se musela vyrovnávat vládkyně a matka, se ženou, která upřednostňovala mír a díky němuž dokázala "zaprodat" i své vlastní děti. Jen u jedné, dokázala učinit výjimku. A proč? To si přečtěte... :)

Mé hodnocení: 90 %

doporučuji

biografie, historie

Z obálky

Ve svém novém historickém románu líčí oblíbený autor pohnuté, mnohdy až dramatické osudy rakouské arcivévodkyně Marie Kristýny, dcery slavné panovnice Marie Terezie a císaře Františka I. Štěpána. Přišla na svět v den pětadvacátých narozenin své matky; patrně už to byl důvod, proč jí matka dávala přednost před svými ostatními dětmi. Půvabné dívce jako by od počátku přála šťastná hvězda. Později se provdala za muže, kterého si sama vyvolila - byl jím německý princ Albert Kazimír Saský. S milovaným Albertem založila ve Vídni Albertinu, snad nejznámější galerii umění.

O autorovi

Jiří Hanibal se narodil v Táboře roku 1929. Vystudoval filmovou režii na AMU v Praze a od roku 1960 pracoval ve Filmovém studiu Barrandov. Natočil pětadvacet celovečerních filmů a získal řadu ocenění. V roce 1975 vyšla jeho knižní prvotina a od té doby publikoval řadu románů - v Euromedia Group kromě děl Konec časů medových, Život s chutí cyankáli, S pečetí viny a Osudová setkání též úspěšné historické romány Úděl královský o Václavu II., významném českém panovníkovi, Velmož tří králů o Jindřichu z Lipé, jedné z nejzajímavějších postav českých dějin, a Střepy z královské číše o Janu Lucemburském. Mimořádný ohlas měly jeho romány Král a císař, Příběh dlouhého panování Zikmunda Lucemburského a Neklidná duše Evy z Rožmberka; nově především Kat lidumil a Vášně a boje Polyxeny z Lobkovic.

Název: Marie Kristýna, nejmilejší dcera Marie Terezie

Autor: Jiří Hanibal

Nakladatelství: Knižní klub

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 262

Diane Chamberlainová: Dvojí život

Diane Chamberlainová svůj román kompozičně rozdělila do tří částí. Jedná se o příběh tří silných žen, jenž autorka rozdělila do několika rovin - je nám vyprávěn skrze hlavní postavy, přičemž v druhé a třetí části se přidávají i výpovědi dvou postav vedlejších. S osudem hrdinky, jež v úvodu umírá a kolem níž se začíná celý děj motat, se seznamujeme prostřednictvím minulosti, čímž se snáze dostáváme do nitra celého příběhu. 

Autorka se ujala tématu, který mnohé z nás bohužel nepřekvapí, ale stále zůstává velmi ožehavým a nebezpečným: záměna miminek. Jak dalece je jednoduché zaměnit dvě novorozeňata, aniž by si toho kdokoliv všiml? A s tím souvisí další téma, které tak trochu zůstává v pozadí: složitost vztahů matka-dcera. Všechny jsme dcery a některé z vás jsou již i matkami, a tak každá z nás ví moc dobře, jak složitý tento vztah může být, zároveň jak je hluboký a nádherný. A kniha je jeho výpovědí.

Kniha je o ženách a pro ženy. Seznamujeme se zde s pěti postavami, která je každá naprosto odlišná. Jsou to silné charaktery, ale mě v tom tak trochu chybí lidskost: slabůstky, váhavé jednání, nerozhodnost, pochyby. Každá postava promlouvá svým vlastním jazykem, ačkoliv nijak výrazně osobitým. Diane Chamberlainová si vybrala promluvy pěti postav, které nám umožňují nahlédnout na danou věc několika očima. Ne všechno se totiž může zdát tak jasné, však i černá a bílá mají své odstíny. A možná zde mi chyběla trochu větší rozpolcenost mezi postavami, kterou tak trochu objevuji až v samotném závěru knihy. Tam, kde příběh graduje, se střetáváme s dvojím hlubším pohledem na věc. Leč mě to chybělo v průběhu celého příběhu. 

Dvojí život se mi četl moc dobře. Z autorčiny tvorby je to první dílo, s nímž se setkávám, a bez pochyby se jedná o autorku, která má již hodně zkušeností za sebou, poněvadž její rukopis je vypsaný, má spád, je nápaditý, děj posouvá kupředu na správných místech a dokáže nás držet v napětí hodnou chvíli. Příběh mohu vřele doporučit, ale jedná se spíše o oddechovou četbu, nežli hlubší analýzu konkrétního tématu. Takže pro ty, jež se chtějí hlouběji ponořit do jednotlivých motivů, doporučuji sáhnout po jiné četbě. Pro ty, jež se chtějí nechat unést poutavým příběhem a přečíst si o něčem jiném než o zamotaných vztazích mezi dvěma milenci, bude kniha zajímavým čtenářským požitkem. 

Mé hodnocení: 75 %

doporučuji

společenský román

Z obálky

Drahá Anno,

přečetla jsem si o Vás článek v novinách a pochopila jsem, že Vám musím napsat. To, co vám chci povědět, se těžko píše, ale vím, že pro Vás to bude ještě mnohem těžší. Tolik se omlouvám...

Nedokončený dopis je to jediné, co po sobě zanechala Noelle, dlouholetá blízká přítelkyně Tary a Emerson. Ani jedna nemůže uvěřit, že jejich kamarádka, která tak milovala život, zvolila pro odchod ze světa sebevraždu. Dopis je ale prvním vodítkem v řadě stop, které ukazují, že nebyla tou, za kterou ji všichni považovali. Noelle, která pracovala jako porodní asistentka, vždy zbožňovala děti, ale sama je prý mít nemohla. Nyní ale vyjde najevo, že porodila hned několik dětí. Co se s nimi stalo? A proč to před nimi tajila?

Emerson zavede pátrání až k šokujícímu odhalení, které se překvapivě dotýká jejích nejbližších. Bude lhát jako Noelle, aby nezničila štěstí své nejlepší kamarádky, anebo řekne pravdu a přivolá tím bouři? Citlivě napsaný román plný netušených zvratů portrétuje tři odlišné ženy, které spojila jedna dávná tragédie a jedno dítě, které mohlo patřit každé z nich - anebo také nikomu.

O autorce

Diane Chamberlainová patří k nejznámějším a nejoblíbenějším americkým spisovatelkám. Narodila se v Plainfieldu v New Jersey, studovala na univerzitě v San Diegu a několik let působila v nemocnici jako sociální pracovnice. Od roku 1992 se věnuje výhradně psaní. Je držitelkou řady ocenění, mimo jiné ceny za celoživotní dílo udělované čtenáři časopisu Romantic Times. 

Žije v severní Virginií s manželem a třemi nevlastními dcerami.

Název: Dvojí život / The Mildwife's Confession

Autor: Diane Chamberlainová

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Nakladatelství: Ikar

Místo a rok narození: Praha, 2016

Počet stran: 379

Martin Reissner: Ilustrace

Budu citovat ze závěru samotné knihy, konkrétně ze s. 199, jelikož tato citace je pro mě a za mě všeříkající, přímá a nutná zdůraznění: "(...) krize a nutnost obhajob literárna by měla být trvalou esencí bytí. (...) I v novodobých českých podmínkách lze zájem o písemnictví a estetickou východu (tedy i ilustraci) v dílech pro děti doložit šťavnatou nefádní linií sporů. Často byly vedeny o autonomii, smysl, specifičnost, pokrokovost sociálnost či genderovou nestrannost děl, o socializační úlohu dětského písemnictví, nezřídka se spory vedly o potřebnost a nepotřebnost uměleckého výtvarného doprovodu dětského písemnictví. Fakt, že všechny tyto problémy, spory a diskuse v současnosti zcela ustaly, není jen odrazem neaktuálnosti mnohých dávnějších a dávných ideových pří. Daleko podstatnějším důvodem absence diskusí a nevnímání dětské literatury, typografie i výtvarna s ní spojeného je společenské nevědomí významnosti kultivace a vzdělávání dětí a mládeže, respektive okrajovost takových myšlenek v celospolečenské diskusi. Nekvalitní vzdělávání a nekultivace dětí však představuje z hlediska budoucích perspektiv významný destabilizující faktor pro společnost. Nastupující generace narozená v devadesátých letech 20. století to v případech žel ne ojedinělých již dokládá."

Myslím, že Martin Reissner to ve svém závěru dokázal zformulovat trefně. V našem povědomí a v našich školních praxích chybí vskutku vzdělaní pedagogové, kteří by se soustředili na učení, nikoliv jen a pouze na administrativní práci.  

Martin Reissner je jedním z těch, kteří nás dokáží formovat a směrovat. Ve svém díle shrnuje několik desetiletí české ilustrační tvorby a dokáže s nadhledem a odstupem soudit a oceňovat. Nejedná se o snadné čtení a rozhodně to není čtení pro všechny. Ale... Každý rodič, prarodič, pedagog, každý, kdo má cokoliv společného s dítětem a utvářením jeho světa, by měl tuto knihu vlastnit či alespoň si ji přečíst. 

Ilustrace je důležitým faktorem a součástí knižní tvorby. Ne všichni jsme poučení a ne všichni tomu rozumíme. Kniha Martina Reissnera nám může tak trochu napomoci v tom, abychom v prvních letech našeho dítěte, kdy si začíná utvářet povědomí o světě, sáhli po něčem kvalitním a nikoliv triviálním.
Kniha je výborným průvodcem a seznamuje nás s tvorbou a ilustrátory nám dobře známými i těmi, kteří stále oslovují dětské čtenáře, ale my je z pozice dospělých už tolik znát nemusíme. Je to výborný průvodce pro pedagogy, kteří bohužel na nižším stupni školství neumí a nechtějí pracovat s výtvarnem. Zde můžou nalézt návod, jak budovat niternost dítěte. Je to kniha pro akademiky a ty, kteří se dětské tvorbě věnují odborně, může jim totiž přinést určité návody i cesty, jak dětskou literaturu lépe zhodnotit a zkvalitnit. 

Kniha je shrnutím. Nechce poučovat ani kázat. Věnuje se něčemu, čeho v naší literatuře je naprostý nedostatek. Ilustrace a tvorba pro děti se stala v naší společnosti okrajovou záležitostí. Apelovat, abychom se nad tím zamysleli a volali po hlubších analýzách, po publikacích a periodikách, jež by se tomuto tématu věnovala, je namístě.  

O ilustrace a výtvarnou složku vůbec jsem se začala zajímat až na vysoké škole, kde mi bylo jednoduše dokázáno, jak je tento prvek pro nás důležitý. Když jsem pracovala jako knihovnice, snažila jsem se dětem podat jakýsi průstřel českou ilustrační tvorbou a nestačila jsem se divit. Jedná jediná třída excelovala, uměla přistoupit k ilustraci a hovořit o ní. Zbytek... Potrefení touhou po slávě a potom býti slyšen, aniž bych měl co říct, nedokázali ilustraci vůbec vnímat. Nejhorší pro mě bylo, když někteří neznali ani postavy pejska a kočičky Josefa Čapky. Pousmála jsem se nad jejich slovními perlami a litovala jejich nic netušící učitelku, jež si snad ani prohřešky svých svěřenců neuvědomovala. 

Jakožto knihovnice mi denně procházely rukama knihy, které bych nejraději vyhodila oknem, ale které dětští čtenáři a jejich rodiče hltali a obdivovali. Pusté, nic neříkající, populistické obrázky, témata. Jen málokdo měl skutečný zájem o dobrou knihu a chtěl se informovat. 

Kniha není lehkým čtivem, ale je dílem zasvěceným.

Mé hodnocení: 100 %

vřele doporučuji

naučná literatura

Z obálky

Ilustrace - výtvarný obrazový doprovod knih - mají dlouhou a bohatou tradici. Zcela speciální kategorii tvoří ilustrace knih pro děti a mládež, neboť význam výtvarné složky těchto děl je mnohem podstatnější, než u publikací určených dospělým. Je tomu tak mimo jiné proto, že nedospělý čtenář přijímá knižní dílo mnohem intenzívněji v literárně-výtvarné celistvosti a ilustrační složka je ve vnímání dítěte z hlediska všech estetických podnětů obvykle první a proto kontinuální recepci knihy emočně i kultivačně zásadní.

Monografie Martina Reissnera nazvaná Ilustrace má podtitul Pohledy na výtvarný doprovod české dětské knihy a mapuje milníky domácí ilustrační tvorby minulého století, ovšem sleduje i základní tendence současnosti. Autor se ve svých výkladech a hodnoceních opírá o rozsáhlý sumář kritických reflexí literárních a výtvarných děl, který v uplynulém čtvrt století kontinuálně budoval. Kniha Ilustrace však nabízí též vřazení ilustrační tvorby do kontextu filozofického, estetického a obecně literárního. Mezi stovkami osobností, kterým je věnována pozornost, jsou Josef Lada, Zdeněk Burian, Pavel Čech či Petr Nikl a Vlasta Baránková. Další část knihy tvoří množství ukázek ilustrační tvorby a seznamy významných titulů primární a sekundární literatury vztahujících se k problematice české ilustrace.

O autorovi

Martin Reissner, literární a výtvarný historik, kritik a publicista, redaktor a posléze šéfredaktor časopisu pro teorii a kritiku dětské literatury Ladění (1990-2012). Vysokoškolský pedagog literatury a dějin kultury. Texty o kulturní teorii, výtvarném umění, literatuře, divadle, historii zveřejňuje od poloviny 90. let minulého století v množství odborných periodik i denním tisku a rozhlase. Je autorem studií Německá židovská literatura v českých zemích a Osvícenská literatura, je spoluautorem knihy Dějiny umění 12, Odkaz Jaromíra Tomečka, Fenomén kniha, Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010, Slovník českých autorů pro děti a mládež, Cyril a Metoděj - doba, život, dílo a Krása motocyklů. Je autorem monografie o malíři Josefu Klírovi. V letech 2003 až 2010 spoluvytvářel ročenky o české dětské literatuře. Pracuje v Moravském zemském muzeu.

Název: Ilustrace. Pohledy na výtvarný doprovod české dětské knihy / Illustration. Insights into Illustrations to Accompany Czech Children's Books

Autor: Martin Reissner

Nakladatelství: Moravské zemské muzeum

Místo a rok vydání: Brno, 2015

Počet stran: 200

Saira Shah: Myšky v kuchyni

Emočně napjaté a působivé. Autobiografický román, který je však inspirován pouze příběhem autorčiny dcery, jež prodělala mozkovou obrnu, nikoliv životem samotných rodičů, jak autorka upozorňuje v samotném závěru knihy, přináší pohled na rodinu, jejichž vysněný život je narušen příchodem vážně nemocné dcery. Autorka velmi dobře popisuje vypjaté situace, které nastávají po sdělení diagnózy a s nimiž se musí mladý pár velmi záhy vyrovnat. Nic nezastírá. Bez příkras a syrově popisuje dojmy, emoce, vztahy, které hlavní hrdinku, jakožto matku těžce handicapovaného dítěte, obklopují. Na nic si nehraje a to je snad největší příděl této knihy.

Shaira Shah využívá svých zkušeností reportérky a také filmařky při niterné explozi hlavní hrdinky a při popisu francouzského venkova. Nehraje si na matku, jež dítěti hned od počátku chce obětovat vše, ale s holými fakty, tak, jak se to má, vybíhá vstříc svým čtenářům. Nezajímá ji, co si o ni budou matky, babičky, ženy, vůbec rodiče myslet. Protože ona se nebojí říct, z čeho má strach. Hlavní hrdinka se nebojí nahlas vzdát se své vlastní dcery, protože se sama nedokáže vyrovnat se svými pocity, láskou, kterou k dceři cítí a kterou by jen těžce opouštěla. Svůj zmatek tak trochu metaforicky převádí do prostředí, jímž se obklopuje, především do zchátralého baráku, který si se svým manželem pořídili v daleké Francii. Spjatost s přírodou ji tak trochu uzemňuje a díky ní nakonec získává pomyslnou sílu. 

Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol, každá kapitola nese název měsíce, a my se tak seznamuje s prvním rokem života novopečených rodičů. Shaira Shah bravurně vykresluje pocity prvorodičky, jež je zasažená krutým osudem, a místy do příběhu zamotává i satiru a ironii. Matka hlavní hrdinky je přínosem opravdu obohacujícím a tak trochu slevujícím vůči vážnému tématu. Je sympaticky naivní, koketní, místy hloupá, ale nikdo nepochybuje o tom, že to myslí upřímně a z lásky, až na její vlastní dceru. Shah zde popisuje rozkol mezi rodiči. Mezi rodiči, kteří se bojí o budoucnost své dcery každý po svém. V mnohých chvílích jsem chtěla vykřiknout na Tobiase, který jako kdyby vůbec nebyl dotknutý hrůznou situací, v níž se také jeho nepatrným zapříčiněním ocitli. Ale autorka setrvává, popisuje, nehodnotí, jen poukazuje. A to je výtečné.

Knihy jsem se zpočátku trochu obávala, protože téma pro mě bylo příliš těžké. Ovšem když se začtete, nebudete zklamání. Sami si vytvoříte své názory, autorka vám dovolí nahlédnout do vašeho nitra a položí vám otázku, co vy? Jak byste se zachovali vy? Aniž by se vás vůbec chtěla zeptat nebo přímo zeptala. Svým nadhledem vás pohltí, zaujme, dojme. Vystavěla příběh tak, jak se jí osobně dotýkal, ale dokázala rovněž výtečně fabulovat. 

Mé hodnocení: 90 %

vřele doporučuji

autobiografický román

Z obálky

Anna jako šéfkuchařka moc dobře ví, že když něco člověk doopravdy chce, je třeba vše dokonale naplánovat. Když připravujete bešamelovou omáčku, musíte také přidat v pravou chvíli ty správné suroviny v přesném poměru. Jakmile tedy zjistila, že je těhotná, naplánovala si pro sebe, manželka a pro své dokonalé dítě úžasný život v Provence. Jenže osud přichystal pro Annu s Tobiasem noční můru. Dozvěděli se, že jejich dcerka Freya má poškozený mozek a nebude se vyvíjet mentálně ani fyzicky. Tobias odmítal takové dítě přijmout, ale Anna prostě nedokázala dcerku opustit. Rodina posléze skončila na poničeném statku v Languedocu, plném myší, a stala se magnetem pro všechny vyděděnce z okolí. Uprostřed krásné přírody, obklopena francouzskou chutí do života a gastronomií, se Anna pokusila dát do pořádku když ne svůj život, tak alespoň zanedbanou starou kuchyň na statku - svou novou svatyni. Čím více se ale snažila situaci zvládnout, tím více se jí vše vymykalo z rukou. Jednu věc však Anna ani Tobias neočekávali - jak hluboce nakonec Freya svou pouhou existencí jejich životy ovlivní.

O autorce 

(https://en.wikipedia.org/wiki/Saira_Shah)

Shaira Shah je spisovatelkou, reportérkou a tvůrkyní dokumentárních filmů. Narodila se v Londýně, ale vyrůstala v Kentu. V roce 1986 absolvovala University of London, kde se věnovala arabské a perské četbě na School of Oriental and African Studies. Její otec, stejně jako její bratr jsou oba dva spisovatelé. Část její rodiny pochází z Afghánistánu.

Shaira Shah Afghánistán poprvé navštívila ve svých jednadvaceti letech. Tři roky pracovala v Péšávaru, který se nachází v Pákistánu, na hranicích s Afghánistánem, jako reportérka přinášející zprávy o sovětské invazi v Afghánistánu. Pracovala také jako novinářka pro Channel 4 News. Po pětiletém manželství se švýcarským reportérem, s nímž se seznámila právě v Péšávaru, se manželství rozpadlo. 

Shaira Shah spolupracovala s Jamesem Millerem (velšský kameraman, producent, režisér a držitel několika cen, mj. pěti cen Emmy, jež byl v roce 2003 zavražděn), mj. na dokumentu Death in Gaza (česky Smrt v Gaze, 2004), za nějž v roce 2004 Shaira Shah vyhrála cenu BAFTA a v roce 2005 tři ceny Emmy. 

Shah nyní žije v Londýně a zároveň na francouzském venkově, společně se svým partnerem, novinářem a fotografem Scottem Goodfellowem, a jejich dcerou Ailsou, která se stala inspirací pro její knižní debut, autobiografický román The Mouse-Proof Kitchen (česky Myšky v kuchyni, 2013).

Název: Myšky v kuchyni / The Mouseproof Kitchen

Autor: Saira Shah

Překlad: Markéta Polívková

Nakladatelství: Motto

Místo a rok vydání: Praha, 2015

Počet stran: 341

Hana Andronikova: Zvuk slunečních hodin

Bravooo!!! (a velký aplaus) Asi takhle bych jednoduše shrnula román bohužel již nežijící české autorky Hany Andronikove. Již dlouho, a to je fakt faktoucí, jsem nečetla nic tak poutavého!
Excelentní. Vášnivé. Dynamické. Vybroušené do naprostého detailu. Nápadité. Bolestné. Vypjaté. Vnitřní napětí. Nadechnete se v úvodu a hluboce vydechnete až v samotném závěru. Napjaté. Exaltované. Pobuřující. Vnímavé. Mýtické. Neuvěřitelně vyrovnané. Působivé. Jemné jako ocelová pavučinka.
Tak takhle nějak bych tuto knihu charakterizovala. Knihu, jejíž metaforický název nás zavádí k tajemnu a mýtickému. K ženě, která byla pro muže slunečním orlojem. K synovi, který miloval příběhy o slunci, které mu žena vyprávěla - mýtické příběhy o slunci různých národů a kultur. K slunečním hodinám, které on vyrobil v jejich indickém domově. K Indii, která byla slunečná, slunečními hodinami jejich života. Tam, kde prožívali šťastné dny svého života, kde vpadli do samotného nitra mýtů, kde život byl a je spojen s minulostí, tradicemi, bohy tak úzce, jak jen to lze. Kde pradávno je neustále přítomno. Bez noci však světlo nepoznáme...
Pouto lásky, které spojuje Tomáše a Ráchel je mnohem pevnější a bolestnější, než s jakým jsem se kdy v literatuře setkala. Je vypjaté, vášnivé, mýtické a hluboké jako dno oceánů, obrovské a nekonečné jako samotný vesmír. Budete prožívat každou emoci do krajnosti samotného bytí. Hana Andronikova dokázala nalézt ve svízelných chvílích naší historie pouto lásky, které vás ke knize připoutá a nepustí. Které vás bude vzrušovat a fascinovat.
Ale aby jste nenabyli dojmu, že kniha je pouze o velké lásce. Je to ústřední děj románu, na jehož pozadí se vypráví velký příběh našich dějin. Příběh baťovského Zlína, magické Indie a temné doby druhé světové války. Střetávají se zde dva světy: svět náboženství a samotných mýtů a svět reálný a temný, vysílený amokem chamtivosti. Spisovatelka fascinujícím způsobem vypráví příběh hlavního hrdiny, Daniela, který se v Coloradu, obklopen svou rodinou, na stará kolena vrací zpět do minulosti, zpět ke svým rodičům a k jejich velkému příběhu, a to prostřednictvím emigrantky a bývalé vězenkyně koncentračních táborů. Díky jejímu poutavému vyprávění si doplňuje střípky svých vzpomínek o fakta, která mu byla děsivě dlouho utajena.
Autorka je výbornou vypravěčkou, což dokazuje nejen svým fabulačním uměním, ale i samotným jazykem. Je dynamický, kultivovaný a vřelý. Stejně takový, jaký užívá matka, když svému dítěti vypráví příběh na dobrou noc. Tajemný, poutavý a vybraný. Hana Andronikova příběh vypráví prostřednictvím několika časových rovin a prostřednictvím několika postav. Každá postava a rovina je přitom natolik osobitá, že čtenáři nedělá žáden problém se v nich orientovat. Ba právě naopak. Umocňují.
Abych pravdu řekla, při čtení jsem téměř ani nedýchala. Vřely ve mně emoce jako v nějakém kotli. Měla jsem chuť křičet nad přezíravostí lidí během a zvláště po druhé světové válce, nad krutostí a ničivou silou lidské tuposti. Toužila jsem po lásce, kterou si Tomáš s Ráchel projevovali, obdivovala jsem a snila jsem. Mýty, vyprávění, deníkové záznamy. Tajemno indických kulis, průzračnost lásky, exaltovanost koncentračních táborů, nádech židovství, otázka němectví, smrt.
Tuhle knihu rozhodně neodložíte jen tak z rukou a ještě dlouho potom budete přemýšlet nad tím, co se vám autorka snažila říct. A ne jen ona, ale co se vlastně snaží říct naše minulost. Vypjaté výkřiky, krátké věty, které umocňují a pnou, poučenost, s níž autorka pracuje a dokonce v samotném závěru nám nabízí seznam četby, z níž vycházela, to vše propojeno v jeden milostný příběh - příběh Ráchel a Tomáše a příběh dvou milujících rodičů a Daniela. Excelentní!

Mé hodnocení: 100 %
musíte číst
historický román

Z obálky

Román přirozeným a vynalézavým způsobem spojuje několik rovin, časových pásem a žánrů - Baťův Zlín, Indii třicátých let, poválečnou Ameriku.
Vyprávění začíná náhodným setkáním dvou českých emigrantů v Coloradu, jejichž životní osudy se kdysi prolnuly. V krátkých scénách i ucelených pasážích se před námi odvíjí strhující příběh, v jehož centru stojí milostný vztah Tomáše Kepplera a židovské dívky Ráchel viděný očima jejich syna Daniela. S nástupem okupace Československa a poté, co byla Ráchel odvedena do transportu, se Danielův svět harmonie a bezpečí definitivně rozpadl.
Autorka zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Dílo bylo přeloženo do čtyř jazyků.

O autorce

Hana Andronikova (1967-2011) vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2001 debutovala prózou Zvuk slunečních hodin, poté vydala povídkový soubor Srdce na udici (2002). Roku 2010 publikovala autobiograficky laděný román Nebe nemá dno. Kromě prozaických děl je podepsána jako scenáristka pod projekty Divadla Archa Tanec přes plot (2008) a Pakosti a drabanti (2010).

Název: Zvuk slunečních hodin

Autor: Hana Andronikova

Nakladatelství: Odeon

Místo a rok vydání: Praha, 2013

Počet stran: 299

Karine Lambert: Dům žen bez mužů

Nerada píšu něco špatného o knihách, protože si každé knihy velmi vážím a o to víc spisovatelů. Neříkám, že Dům žen bez mužů je kniha špatná, ale je triviální. Dobrý nápad, který je tak trochu nedotažený. Chybí mi hlubší pohled do života jinak velmi sympatických hrdinek, větší psychologická analýza jejich uvážení a rozhodnutí. Proč se rozhodly žít bez mužů? Věřím, že každá žena si velmi často posteskne, že bez mužů by to bylo na světě mnohem snazší, obzvlášť, když se ocitla v citově vypjaté chvíli nebo má podezření, že ji muž natolik nemiluje a nepomáhá, jak by správně měl. Ale každá žena nakonec zjistí, že bez mužů to opravdu nejde. Stejně jako naopak. Tak proč se ženy rozhodnou žít bez mužů? Proč se rozhodnou bez nich žít tak strašně dlouho, dokud se tam neobjeví trochu naivní hlavní hrdinka Juliette. Chybí mi vnitřní pohled těchto žen. Chybí citová rozechvělost, která je nutí odloučit se od svých synů, mužů, přátel mužského pohlaví...

Jediným dovoleným mužem v domě je kocour. I zde se setkávám s rozpolceností. Proč tento kocour? Jaký k němu mají vztah ženy z domu? Komu vlastně patří? Komu pomáhá? Jednu chvíli je kocourem oné, pak jiné, ale jak to? Proč? 

Kniha je tak trochu neuchopitelná. Autorka píše dobře, opravdu, ale možná si budeme muset počkat na její "vypsání se". Příběh je velmi povrchní, bez vnitřního monologu, který by autorka vedla s čtenářem a svými hrdiny. I závěr je velmi rychlý a nestabilní, roztěkaný, bez hlubšího zamýšlení a vysvětlení. 

Četla se mi dobře a měla jsem ji rychle přečtenou, ale také je to kniha, na niž velmi rychle zapomenu. Je to kniha skvělá pro odpočinek, uvolnění, ne pro přemýšlení ani zamýšlení. Vezměte si ji s sebou na chatu, na volný víkend, volný večer. Přijde vhod jen tak nechat oči sledovat osudy někoho jiného a nemuset hluboce analyzovat. 

Mé hodnocení: 45 %

doporučuji

román o ženách

Z obálky

V tomto domě žen jsou muži všudypřítomní... v jejich nostalgických vzpomínkách. Pět žen různého věku a z různých prostředí má společné jediné: nechtějí už ani slyšet o lásce a rozhodly se žít bez mužů. Až do okamžiku, kdy poklidnou hladinu jejich života rozbouří nová nájemnice. Juliette se líbí jejich přátelství a semknutost, jejich odvaha a jejich nekonformnost. Ale ona rozhodně na muže nerezignovala! A mluví o tom nahlas. Naruší spolehlivé jistoty svých sousedek?

O autorce

Karine Lambert je belgická fotografka. Její snímky jsou plné emocí, radosti, křehkosti, pravdivosti. Miluje knihy a vždy snila o tom, že jednou také napíše knihu. Ale ať fotografuje, nebo píše, vždy zachycuje to, co se jí bezprostředně týká. Její prvotina Dům žen bez mužů (L'immeuble des femme qui ont renoncé aux hommes) jí v roce 2014 vynesla cenu Prix Saga Café za nejlepší belgický literární debut. Vzápětí byla přeložena do řady jazyků. V letošním roce jí vyšla druhá kniha s názvem Eh bien dansons maintenant! (Tak a nyní se pusťme do tance!). Karine Lambert žije v Bruselu.

Název knihy: Dům bez žen / L'immeuble des femmes qui ont renoncé aux hommes

Autor: Karine Lambert

Překlad: Šárka Belisová

Nakladatelství: Motto

Místo a rok vydání: Praha, 2016
Počet stran: 190

Antoine Laurein: Žena s červeným zápisníkem

Přitahují mě obálky knih. Obálky knih jsou v dnešní době důležitým prodejním artiklem, protože, ať už si nalháváme cokoliv, vzhled přitahuje a všichni dáme na první pohled. A u knih to není výjimka. Stejně jako není výjimkou, že se často necháme obálkou natolik unést, že už nevidíme, co je uvnitř. A tak často koupíme/půjčíme si knihu, která nás obálkou přitáhne, avšak obsah je někdy o ničem. Žena s červeným zápisníkem má svůdnou obálku. A na první pohled bych ji minula. Je totiž příliš romantická a já bych předpokládala, že je to jen takový obyčejný románek z červené knihovny. Pletla bych se...

Žena s červeným zápisníkem Antoina Lauraina je romantickou novelou o zvědavosti, touze, neznámu. Autor k nám promlouvá svěžím, poetickým jazykem. Jde rovnou k věci, bez sáhodlouhých popisů. Je přímočarý a pevný ve svém základu. Zvláštností jeho jazyka je i nepoužívání uvozovek, čímž čtenáře může trochu uvést v zmatek. Někdy jsem tak trochu byla zmatená i já a zpomalovalo to mé vnímání příběhu, když jsem v prvé chvíli nevěděla, kdo ke mně promlouvá: jedna z postav, a když tak která, či autorský vypravěč? 

Hlavním tématem knihy je hledání pravé lásky. O tom bylo již napsáno spousty děl. Tento příběh, přes všechno negativní, co se zajisté na knize dá najít, je nápaditý a tajemný. Žena, jíž byla odcizena fialová kabelka, upadne do kómatu. Promlouvá nám však skrze svůj červený zápisník. Knihkupec (mám obrovskou slabost pro prostředí a postavy točící se kolem knihkupectví) nalezne kabelku a zde již začíná fabulace. Kdo z nás, přiznejme si to rovnou, by si všiml odhozené kabelky a vůbec do ní nahlédl a chtěl zjistit, kdo je její majitelkou. Náš hlavní hrdina, domnívám se, že v mnohém k nám promlouvá sám autor, zpočátku splní svou občanskou povinnost a kabelku odnese na policii, tam jej ovšem zarazí ona nepatřičná a neosobní chvíle a hlavní hrdina se tak rozhodne, že ženu vypátrá sám. Trochu nadlidský úkol, když nemáte žádné indicie. Naštěstí, že má Laurent svou drahou, na mé poměry hodně vyspělou a drzou dceru, která ho v důležitých momentech zachraňuje a díky níž se děj posouvá zase dál. 

Autor využívá několik vypravěčských rovin. Promlouvá k nám prostřednictvím Laurentových zážitků, skrze sny, zápisky a názory Laury, naší záhadné ženy, a do toho se zaplétají i promluvy homosexuálního přítele hlavní hrdinky. 

Novela rozhodně neaspiruje na hlavní cenu "doporučené literatury", ovšem je neotřelá, zábavná, tajemná a svěží. Mě se četla velmi dobře, měla jsem ji přečtenou za jeden den, a až na strohost uvozovek mi na knize nic víc nevadilo. Vlastně ano - závěr. Proč musí hlavní hrdinka v úplném závěru k nám promlouvat skrz svůj deník, když si ho v celém příběhu vůbec nikdy nepsala, ba naopak, její Mám ráda... Bojím se... bylo mnohem přitažlivější a působivější než fádní deník? Je ale to oddychová četba, která se vám vleze do kabelky či kapsy. Bude výborným společníkem na dovolenou, mezi zkouškami, v létě k bazénu, na zahradu k dobrému vínu s ovocem, při nemoci do postele nebo prostě jen tak. Nejde o náročnou četbu, ale zvláštní autorovo pojednání vám může být velmi sympatické. 

Vřele vám doporučuji, nikoliv, pokud hledáte něco opravdu duchaplného a vážného. Ale kniha vás může jistým způsobem uhranout. 

Mé hodnocení: 65 %

doporučuji

romantická novela

Z obálky

Okouzlující a zamotaný příběh o tom, jak zvědavost téměř nepozorovaně promění pátrání po majitelce nalezené kabelky ve vášnivou lásku.

Bohémský knihkupec Laurent Letellier najde v jedné z pařížských ulic ukradenou dámskou kabelku. Neobjeví v ní nic, co by mu pomohlo identifikovat její majitelku. Přesto cítí, zejména poté co si prohlédne obsah tašky, silné nutkání začít tajemnou ženu hledat. Obzvlášť její červený zápisník v něm vzbudí zvědavost, která ho žene dál, přestože nezná ani její jméno. Podaří se mu ji mezi miliony Pařížanek najít?

O autorovi

Antoine Laurain se narodil v Paříži. Působí jako novinář, scenárista, je sběratel starožitností a autor pěti novel. V roce 2014 reprezentoval Francii na Evropské noci literatury. Kniha Le Chapeau de Mitterrandi (česky Prezidentův klobouk, XYZ 2017), poetický příběh odehrávající se v době, kdy byl prezidentem Françoise Mitterrand, získala ceny Prix Landerneau Découvertes a Prix Relay v roce 2012. Práva na vydání La femme au carnet rouge (Žena s červeným zápisníkem, XYZ 2016) byla prodána do dvanácti světových jazyků včetně angličtiny a titul se možná dočká i filmového zpracování. Dále je autorem novely Rhapsodie française.

Název knihy: Žena s červeným zápisníkem / La femme au carnet rouge

Autor: Antoine Laurain

Překladatel: Jiří Žák

Nakladatelství: Nakladatelství XYZ

Místo a rok vydání: Praha, 2016

Počet stran: 190