Jakub Skworz: Wampirek Alfred i ostatni ząbek

Jakub Skworz, autor této knihy, je teprve 26 letý "kluk". Tvrdí o sobě, že jeho největší vášni je psaní pro nejmenší. Je rovněž redaktorem populárních lifestylových měsíčníků a autorem knihy Męski rozmowy nastolatka. 

Autor nijak nepopírá, že pohádka Wampirek Alfred i ostatni ząbek byla inspirována animovaným filmem "Hotel Transylvánie". A vzor je nepopíratelný. Malému Alfrédovi narostl poslední upírský zub, což ve světě upírů a strašidel znamená, že ho čeká Velká zkouška. Ačkoliv Alfréd má již 173 let, je to stále dítě, které se velkého dne dosti bojí. 

Hlavní postavou není nikterak originální hrdina (s jemu podobnými jsme se mohli, především v kinech a televizích, setkat již několikrát). Je to však ve své podstatě obyčejný kluk, který má své strachy a hledá útěchu ve světě dospělých. Přesto všechno nejsou jeho reakce nikterak dětinské. Zde možná trochu více postrádám nějaký "dětský" prvek. Malý klučina-upír je na můj vkus příliš vyzrály, když vezmu v potaz tu skutečnost, že kniha je určena těm nejmenším, což dokládají velká písmena a malostránková vazba. 

Nemůžu říci, že příběh mě nezaujal, ovšem s odstupem času si uvědomuji, zdali dítě dostane dostatečný prostor na to, aby se s hlavní postavou roztomilého upírka Alfréda mohlo ztotožnit. V celém příběhu jsou nám tak spíše představeni zbylí členové rodiny, jakým je např. potrefený otec-pirát-upír, potřeštěná babička, jež nesmírně ráda jezdí na kole a ochranitelský a vždy-po-ruce strýc Fryderyk. Zde mi trochu chyběla vůdcovská a ochranitelská role otce, kterého tak trochu netradičně nahradil právě zmiňovaný strýc. 

Velkou chloubou příběhu jsou naprosto dokonalé ilustrace Anny Gensler. Ilustrace vůbec nepostrádají originálnost a nápaditost. Obrovské oči všech zúčastněných, jako kdyby nás chtěly přesvědčit o pravdivost všeho, co se v knize odehrává. Celostránková barevnost je natolik sympatická a zdatně vyvedená, že se musí bezpodmínečně stát hlavním lákadlem celé knihy! Navíc, desky knihy jsou rovněž promptně vyvedeny, jelikož graficky vystupující písmena nebo některé linie kresby jsou přitažlivé i na omak. 

Nevím, zdali kniha vyšla v českém překladu, jelikož jsem se o to příliš nezajímala, ale pro ty, jež jsou potrhlí slovanisté a polonisté jako já, pro ně a obzvlášť jejich potomky, bude kniha krásným ilustrátorským artefaktem. 

Menna van Praag: Dům v ulici Naděje

Ano, již obálka knihy mluví za vše. Jedním slovem roztomilost! :)

"Menna van Praag vystudovala Oxfordskou univerzitu, pracuje jako novinářka a miluje čokoládu." Tak tohle si můžete přečíst na záložce knihy a já myslím, že naprosto vystihují (obzvlášť ta poslední dvě slova) povahu paní autorky. Menna van Praag spojila svět fantasy se světem románu typických pro ženy, které ovšem až tak typické nejsou. Sami pochopíte, jakmile se seznámíte s hlavní hrdinkou. 

Já mluvím pouze za sebe, ale myslím, že mnozí z Vás má slova potvrdí: tohle je naprosto kouzelný příběh. A to myslím doslova. Sice se v knize nečaruje, ale čáry je opředen. A pozor! Je to román plný žen. Ženské důstojnosti, neochvějnosti, sveřeposti, ženských strachů a obav, ženské houževnatosti, ženských zklamání a bolestí, ženské cesty za poznáním sebe sama. Autorka vskutku nezvyklým způsobem popisuje ženský svět, plný obav, avšak i nadějí, svět plný rozporuplností, ale zároveň i kouzel. 

V knize Dům v ulici Naděje se setkáváme s příběhy čtyř žen. Všechny jsou krásné (typická kýčovitost, která je však snadno odpustitelná a především přehlédnutelná), chytré a něčím zvláštní. A právě na to "zvláštní", co v nich je, musí přijít. Musí odhalit pravou podstatu svého já, svého strachu a čelit mu. Postavit se tváří v tvář realitě, která je mnohdy velmi, velmi komplikovaná a jít si za svým snem. Líbí se mi, že britská spisovatelka zdůrazňuje, jak důležité je jít za tím, co nás baví, co nás dělá námi... Jak důležité je nalézt to, v čem vynikáme a proměnit to v něco prospěšného.

Není to žádná hloupá romance, ale úžasná oddechovka s notnou dávkou reality (pomineme-li onu fantaskní stránku celého příběhu).

Ale i zde nastává velký problém. Opět problém korektorský :(. A tentokrát jsem to vše nenechala být a vzala do ruky sešit a začala vypisovat každou chybu, na niž jsem narazila. Jsou to ve většině pouze chyby morfologické, jelikož k hlubšímu rozboru jsem neměla chuť (a ani čas, jelikož kniha to není vlastní). I přesto množství chyb, které se v knize objevují, je opravdu děsivé. Uvádím zde jen pár příkladů, tu celou řadu mám totiž v plánu zaslat nakladatelství... Pokud se tak stane, zajisté zde napíšu jejich odezvu (čekám, že se žádné odezvy nedočkám, nebo bude typu: "Dejte nám pokoj!", ať již obratně vysloveno, nebo řečeno "na plné koule" :)).

• Na konci chodby objevila francouzské dveře vedoucí balkon. (s. 21) = vedoucí NA balkon
• (...) po všech těch výprascích a porážkám (...). (s. 29) = PORÁŽKÁCH
• (...) (až na tu stát se (...)) (...). (s. 64) = TO
• Albert si peníze vzal, otevřel pokladu (...). (s. 107) = POKLADNU
• Alba se sehnula, její prsty se zastavila (...). (s. 119) = ZASTAVILY
• Prozatím se však neodhodlala k tomu, zvednout víko (...). (s. 190) = NEODHODLALA ZVEDNOUT víko
• Otevřela dveře od svojí ložnice (...). (s. 225) = DVEŘE SVOJÍ

Spousta překlepů a nepromýšleností. Co už... Bohužel ani kniha, kterou momentálně čtu, se překlepů a chyb nevyvarovala... Kde to tedy všechno směřuje? Co za tím vším je? Proč se to musí dít? Je to chyba! Velká chyba a obrovská škoda.

John Green: Papírová města

Tak takhle dobře nabitou knihu jsem již pěkně dlouho nečetla...

John Green se do povědomí českých diváků dostal především poté, co byl v kinech uveden  film "Hvězdy nám nepřály", příběh natočen podle jeho knižní předlohy. A najednou se strhla "greenovská" lavina. 

Dlouho jsem tomuto trendu odolávala, stejně tak jako kdysi Harrymu Potterovi, Hobitovi (jelikož jsem dříve byla postižena Pánem prstenů, dávno před tím, než byla slavná hexalogie zfilmována) apod., ovšem v době, kdy do knihovny přicházejí mladí a ptají se na Greenovy knihy, musela jsem se o jeho kvalitách přesvědčit i já sama. 

Abych pravdu řekla, tak jsem ke knize Papírová města přistupovala nejdříve bez jakýchkoli emocí. Trochu mě odrazovala obálka, jelikož filmové přebaly nemám příliš ráda, spíše upřednostňuji originalitu a nápaditost ilustrátorů, kniha se tím tak stává spíše dílem, nežli fotografie natištěna na obalu, která se za několik let stejně stane vyčpělou.

John Green píše velmi čtivým jazykem a to nemyslím hyperbolizovaně. Ačkoliv se v knize celkem nic neděje, já příběh označila za jakousi "road movie" středoškolského studenta, i když o road movie v pravém slova smyslu nejde. Vyprávění se motá kolem Quentina, ústřední postavy knihy. Toho z jeho poněkud zšedlého života vytrhne jeho sousedka a láska jeho života, Margo. Společně tato dvojice v úvodu románu rozjedou celé vyprávění, které se svižně žene až do poslední tečky. Ostrovtip, jímž autor skvěle vládne, vás nenechá vklidu. Např. já se téměř neudržela a jedno krásné středeční odpoledne, kdy jsem v práci skončila dříve, se v autobuse skoro rozchechtala na celé kolo. Prostě způsob Greenova psaní je neodolatelný a neskutečně úsměvný. Knihu jsem mj. měla přečtenou v průběhu tří dní, kdy jsem jen s nechutí paperbackové vydání odkládala z ruky.

Štěstím je, že příběh není vůbec poleptán "amerikánštinou", tedy americkým vnímáním světa, ani patetičností. Je to spíše velmi zajímavý náhled do života nudného a naprosto střeštěného středoškoláka. Náhled do života mladých lidí, kteří se rozhodují, kam jejich život bude směřovat. Každý je jiný a každého táhne něco jiného.

Zde ovšem musím poznamenat, jak moc, ale opravdu moc, jsem zklamaná českým překladem, resp. korekturou tohoto vydání. V průběhu čtení jsem narazila na několik chyb, což není nikterak stav výjimečný, jak se dozvíte v nadcházejících dnech. Neříkám, že já píšu bez chyb, ovšem já píšu spontánně a mnohdy nemám čas si to za sebou přečíst. Vyjadřuji zde své emoce, za něž nejsem placená a ani není mým povoláním dávat pozor na gramatické chyby. Ovšem knihy, ty tady zůstávají. Jsou jakýmsi pojítkem s časem, jsou výsledkem práce celé řady lidí, nejen autora samotného. Ten píše knihu ve své mateřštině, ale aby doputovala k srdcím všech lidí, musí být přeložena do patřičných jazyků. Nemohu tedy komentovat originál, proto se pozastavuji nad překladem českým. Odpovědnou redaktorkou je Iva Daňková, za překlad odpovídá Veronika Volhejnová.

Bohužel jsem si chyby nezapisovala během čtení, protože jsem neměla chuť si tím kazit ten požitek, ovšem na to, co bude následovat, poukázat musím:

"(...) konečně pustí rádio a najde rockovou stanici s baladami, které můžeme zpívat S SEBOU." 

S SEBOU???! :-O To snad né! Za prvé, instrumentál s předložkou se užívá pouze, pokud něco bereme s sebou, jako např. magnetofon, který přenášíme z bodu A do bodu B, nikoliv zpěv. A za druhé, jak můžeme zpívat s sebou?? To opravdu nedokážeme... Takže jedině spolu, když už :(.

Hrubka se sice nachází v závěru (s. 257), cítila jsem se však téměř jako Quentin, jenž se tváří v tvář střetl s krávou. Jen v náznaku: "Krávy tupě stojí na silnici. Najednou jsou před námi, strakatá kráva v levém pruhu a v našem pruhu obrovité stvoření, velké přes celou šíři auta. Nehýbe se a prohlíží si nás prázdným pohledem. Kráva je čistě bílá veliká bílá stěna krávy, kterou nelze přelézt, podlézt ani objet." (I zde jste se mohli střetnout se skutečnou gramatickou hrubkou, ale to nyní přehlédněme.)

Takže tohle mi můj příjemný dojem z knihy poněkud dost narušilo. Nemění to však skutečnost, že kniha je opravdu nabitá, čtivá, má neskutečný spád a srší skvělým nápadem a pořádnou dávkou ironie. Uvidíme, jestli se zde objeví ještě další kniha z celé řady Greenových knih.

Přeji krásné čtení! :)

Eve Makisová: Tymiánové dopisy

Eve Makisová vystudovala žurnalistiku a 7 let působila jako dopisovatelka londýnského deníku Evening Standard na Kypru. V zemi, odkud pochází její rodina. Její rodiče jsou totiž kyperští Řekové. Etnikum, o němž kniha Tymiánové dopisy pojednává. 

Příběh se odehrává v několika rovinách. Ve své podstatě sledujeme osudy tří hlavních postav: krásné Kateriny, jež společně se svou matkou našla dopisy své mrtvé babičky; mladičké Mariam, jež nám v dopisech vypráví o svém hrozném dětství; a divokého Gabriela. Musím říci, že vyprávění Gabrielovo mě nejvíce zaujalo a bavilo. Jeho sarkastický nadhled, jeho kritické glosy a tak lidské nahlížení na skutečnost mě na celé knize nejvíce upoutalo. A tímto se kniha stává i příběhem pro muže. 

Zpočátku se ovšem zdá, že celý koncept je postaven na romantické letní lásce, která vyřeší veškeré problémy a zatrpklou ženu promění v lidskou bytost. Ovšem nesmíme dát na první dojem, protože bychom přišli o kouzelný zážitek. Díky Tymiánovým dopisům jsem dostala chuť vydat se v okamžení na Kypr a poznat tamní obyvatelstvo, jeho komplikovanou historii a etnickou propletenost. Znovu jsem si potvrdila, jak je svět složitý, jak jsou lidé hloupí a nechutní a nelidští, zároveň jak dokáže být hrst prostých lidí tolerantní a ohleduplná, kultivovaná a krásná. Kniha však není jedna velká dokonalost, jak se může zdát.
Autorka trochu složitě komponovala celý příběh. 

Titul knihy zní "Tymiánové dopisy". Člověk by tedy čekal, že příběh se bude vyprávět formou dopisů. Tomu tak ovšem není, což je tak trochu škoda, poněvadž by se tím vyprávění stalo mnohem více osobitější a získalo by tak jakousi jednotnou kompozici. Kolem dopisů se to ovšem točí, ovšem pouze v úvodu, kde matka s dcerou čistou náhodou nacházejí "ztracené" dopisy své matky, resp. babičky. Jediné, co nám připomíná formu dopisu, je ich-forma, díky níž k nám jednotlivé postavy promlouvají. 

Věřím, že autorka tuto kompozici mohla zvládnout mnohem lépe, a to ne zdaleka pouze tím, že by všichni zúčastnění museli psát dopisy. Tou stěžejní postavou, která dopisy ovšem měla psát, je babička. Ani ta však dopisy nepíše, jen v závěru se setkáváme s formou dopisu, který Mariam píše svému bratrovi. Škoda... Vím, že titul knihy často nekoresponduje s formou, v tomto případě by tomu však autorka měla nejspíš dostát. 

Příběh Vás chytí za srdce, a to svou osobitostí, svým sarkasmem, svým nadhledem, který nesoudí, pouze uvádí fakta a je na nás, abychom my uvážili, jak bychom se v dané situaci zachovali. Místy autorka příliš fabuluje, např. hned v úvodu, kde příliš zastírá "zmrtvýchvstání" našich hlavních hrdinů. Líbí se mi ovšem, jak autorka popisuje prostředí, v němž se příběh odehrává. Popisuje ho totiž skrz jídlo, skrz vůně a charakteristické rysy a projevy místní skupiny lidí. 

Příběh končí velmi pateticky, ale to je asi za jistých okolností normální. Možná, kdyby se člověk držel trochu více při zemi a ponechal optimismus stranou, vyzněla by hrůznost historických skutečností mnohem úderněji a příběh skutečněji. Člověk by si pak fakta a skutečnost uvědomil mnohem střízlivěji.

Knihu mohu však pouze a jen doporučit. Je zde totiž v jednoduchých hranicích prezentována jiná kultura nežli tolik preferovaná západní.

Kniha ztrát a nálezů, Šťastní lidé čtou a pijou kávu a Komenský...

Před nedávnem jsem psala o Knize ztrát a nálezů. Psala jsem o tom, že mě příliš nezaujala, ale že jsem teprve na začátku, tak se uvidí. A zde musím své konstatování trochu poopravit. Kniha Ztrát a nálezů autorky Lucy Foleyové je krásnou skládankou tří osudů. Zpočátku na mě román působil příliš klidně a usedle. Říkala jsem si, že pokud to bude takhle pokračovat dál, stane se z toho tuctový příběh bez jakékoliv pointy. Celkem třikrát jsem knihu chtěla odložit a říkala jsem si, proč se něčím tak kýčovitým připravuji o čas. Ale! Spletla jsem se. Naštěstí jsem setrvala a byla jsem odměněná.

Bohužel, kniha svůj spád získává až v závěru. Především ve chvíli, kdy se slova ujímá třetí osoba, jež sice byla jednou z tří ústředních postav, ovšem zasunutá do pozadí. Chápala jsem její úlohu v celém díle, ovšem, kdyby příběh nenabral jiný směr, asi bych pochybovala, proč se o ní mluvilo tak dlouze. Zdála se mi být nudná, ačkoliv tak působit neměla. 

Pravdou však zůstává, že román získává spád až ve své třetí části, tedy hrubě za polovinou. Nevím, jestli se všem podaří dočíst do konce. Rovněž oplývá velkou dávkou patosu. Ovšem líčení životních osudů a především jednání postav během druhé světové války a co se s nimi dělo, byl skvělý čtenářský zážitek. Opět mi v hlavě probleskly tisíceré nápady, chvíle zachycené jako fotografie, smutky a nostalgie, snad stovky proslovů týkajících se právě této zrůdnosti, ať již jsem promlouvala k dospělým nebo zvláště k dětem. Tohle autorka dokázala vyvolat jen na několika stránkách svého příběhu. Jsem moc zvědavá, co by zvládla, kdyby tento příběh uvedla v celé své šíři.

Musím konstatovat, že Lucy Foleyová udělala vše naopak. Má krásný, srozumitelný, vypravěčský jazyk. Nijak zvlášť nevyniká, avšak ani neurazí. Ovšem kompozičně měla jednat jinak. Celým tím balastem, který se stává ústředním příběhem, měla román pouze orámovat a veškerou svou pozornost měla soustředit na minulost. Vyprávět příběh jedné dívky Alice, jejíž osud byl natolik propletený a zajímavý, ačkoliv byl pouze naznačený. Myslím, že tak by se autorce mnohem více podařilo zaujmout. Kdyby vykreslila historii anglické dívky na pozadí propletených dějin. Měla tolik motivů, které stačilo pouze trochu rozvést, a nemusela se zdržovat vším okolo. To hlavní, mělo být pouze průchozí bránou k tomu vedlejšímu. 

Co už, snad příště :).

Po dvou historických románech (jeden tedy spíše romantický) jsem se rozhodla, že si trochu odpočinu a vrátím se opět k nějakému kriminálnímu příběhu. Chopila jsem se tedy Motivu Jonathana Kellermana. 

Na záložce knihy jsem si přečetla ve stručnosti obsah a říkala jsem si, že to může být celkem zajímavé. Samozřejmě mě zaujalo jméno ústřední mrtvoly, jež rozpoutá to zběsilé hledání pravdy... Katherine Hepburnová. No, asi se nechali inspirovat slavnou filmovou hvězdou, což příběhu neuškodí, jen dodá na záhadnosti. Ale když jsem se hned na první straně (s. 7) dočetla, že dotyčná mrtvola se vlastně jmenuje Katherine Hennepinová, zpozorněla jsem. A pak to přišlo:

• s. 8: "zamnul si obličej" - snad promnul, ne?
• s. 8: "Ze zvětšeniny fotografie do řidičského průkazu" - ze zvětšeniny fotografie řidičského průkazu, příp. ze zvětšeniny fotografie z řidičského průkazu...
• s. "Položil ji na záda na její dvojpostel" - co je to dvojpostel? Je možné, že tento výraz existuje, ale vážně?? Je to postel, pro níž máme výraz manželská, letiště, velká postel, nebo to jsou snad dvě postele spojené v jednu? Anebo dvě manželské postele?

Takže jsem knihu zase zavřela a tentokrát s ní opravdu neztrácela čas. Mohla to být dobrá detektivka (nebo spíše kriminální příběh, to ale nevím), avšak pokud nakladatelství Domino nechtělo ztrácet čas s korekcí, já nechci ztrácet čas s nimi... :)

Ale dnes jsem dočetla něco BOMBASTICKÉHO!!!

Je to tak krásný roztomile lahodný příběh, jako samotná káva... Přitom je syrový a hořký, jako první doušek... O čem mluvím? O knize Agnés Martin-Lugand a jejím příběhu Šťastní lidé čtou a pijou kávu nakladatelství Motto. Zde jsem ani neměla čas a chuť se pídit po chybách, ale věřím, že tam snad ani žádná nebyla :).

Příběh je kompozičně velmi prostý a jednoduchý. Jeho hloubku však spatřuji v jazyce autorky. Je jasný, zřetelný, říká přesně, co má na mysli a neskutečně vystihuje podstatu scén. Příběh není vůbec náročný, ale je neuvěřitelně kouzelný. Věřím, že když se ráno posadíte s hrnkem kávy na svou oblíbenou část sedačky nebo do svého oblíbeného křesla, pak budete schopní se zvednout pouze, abyste si doplnili kávu, a večer máte dočteno.

Smála jsem se nad ironií, kterou se autorka nemusí bát více rozvíjet, která je jen tak nepatrně naznačená a přesto neskutečně působivá. Skoro jsem brečela nad popisovaným zoufalstvím, odtažitostí od světa, nad osamělostí a trpkou nostalgií. Byla jsem vážně naštvaná na toho týpka, který byl opravdu, ale OPRAVDU drsný! (asi nikdy jsem se nesetkala s tak zápornou postavou v ledabyle romantickém příběhu) a prožívala jsem tak neskutečně jejich sblížení. 

Autorka jen naznačuje, okouzluje a je neskutečně upřímná. Není to román o lásce, je to příběh ženy, která zkusila znovu najít sebe sama. Je to kousek něčeho... 

Agnés Martin-Lugan mě zaujala hned v úvodu. Knihu jsem hltala a kdybych měla volno, tak bych ji měla za den přečtenou. Je to krásný, krátký příběh (škoda), ale "opravdový". Šťastní lidé čtou a pijou kávu bych mohla část zas a znova...

Udělala jsem si tak dnes nádherné ráno. Probudila jsem se už před půl sedmou, a protože venku nádherně svítilo sluníčko, rozhodla jsem se té chvíle samoty využít, posadila se v obýváku na to své oblíbené místo na gauči a nechala se mazlit slunečními paprsky, které mě lehounce zahřívaly. Knihu v ruce a hltala jsem každé slovo. Skoro jsem zapomněla posnídat, tak jsem se obklopila jídlem a čajem a četla dál. Paráda! To už jsem šíleně dlouho nezažila, ale bylo to úchvatné. 

Takže přeji spousty, spousty dokonalých rán :).

A co čtu momentálně? Jana Hábla a jeho Učit (se) příběhem. Jedná se o odbornou literaturu z nakladatelství Host, jest je zárukou kvality, v níž Jan Hábl interpretuje dílo jednoho z našich věhlasných teologů, pedagogů a myslitelů - Labyrint světa a ráj srdce Jana Ámose Komenského. Na škole mi velikost díla dokázal osvětlit docent Malura svým rozborem díla (snažili jsme se analýzovat společně s ním :)), tentokrát mi působivost Labyrintu přednesl Jan Hábl. Jsem zase fascinována a musím se ke Komenskému vrátit a přečíst si ho tentokrát ponaučená. 

Jeffery Deaver: Říjnový seznam

Detektivní román Říjnový seznam amerického spisovatele Jeffery Deavera byl překvapivý. Asi tímto jedním slovem bych to shrnula. Deaver se ujal velmi originálního nápadu, kterým se nechal inspirovat (mám pocit) jednou divadelní hrou, kterou viděl (už si nevybavím přesně) a která mu vnukla tento nápad. A ten je vskutku neotřelý. Takový nápad zvládne zrealizovat skutečně již "vypsaný" spisovatel, protože to není nic jednoduchého, psát pozpátku a vytvářet děj tak, aby dával smysl a zároveň neprozrazoval všechno. Protože to finále nás opravdu čeká až ve finále. 

Autor se nebál pohrát si s myšlenkovými pochody nás čtenářů. Musím se však pochválit, že i přesto všechno jsem skutečného pachatele odhalila velmi záhy (jednak už mám něco načteno :P), ovšem i přesto všechno, jsem byla "mile" překvapená samotným finišem. Ten jsem opravdu nečekala: vzhledem k tomu, že i v posledních dvou kapitolách autor ponechal svou fantazii běžet na plné obrátky, a to myslím v kladném slova smyslu. Protože právě v těch posledních kapitolách, mě Deaver naprosto ohromil. A možná právě k tomu mu posloužila ona jeho "nová" technika. Právě díky ní (i vynalézavosti a fantazii ovšem) dokázal rozvinout zápletku tak, že po každé přečtené straně máte pocit, že jste skutečného pachatele odhalili, ale ejhle! Ono tomu tak není :).

Jeffery Deaver nepoužívá nikterak složitý jazyk. Je rychlý, má spád, neřeší nic kolem toho. Je to prostě jazyk detektivky. Přímý, místy drsný, nechráněný, holý. Většině lidí to vyhovuje, já mám ráda trochu víc, takže po stránce jazykové, mě kniha nijak zvlášť neohromila. Nápad výborný, skvěle a především rychle se kniha čte, ale pro mě nic extra. Navíc, co mi na knize také velmi vadilo, byly ony fotografie. Vím, že Deaver je tam vložil záměrně, poněvadž hlavní postavou je fotografka a ještě jeden konkrétní důvod v knize zmiňuje, mě ovšem nic neříkaly, spíše překážely. Snad proto, že byly černobílé a ta k vyjádření a umocnění díla nějak neseděla, nebo nevím. Prostě byly zbytečné až otravné.

Poledne u Tiffanyho a Jsou světla, která nevidíme

Slíbila jsem Vám rovněž, že se brzy dočkáte recenze úžasné knihy Echo Heronové Poledne u Tiffanyho. 

Na tento román jsem pěla chválu již v několika dřívějších příspěvcích, tentokrát se však zaměřím na její celkovou kompozici. 

Román Poledne u Tiffanyho vypráví příběh Clary Wolcottové, designérky slavného domu Tiffany. Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20. století v New Yorku. Je vyprávěn autorským vypravěčem, jenž dokresluje život americké dělnické třídy, stejně jako emoce a pocity samotných zúčastněných. Dále je osobitost příběhu dokreslena skutečnými dopisy, které autorka Echo Heronová při svém několikaletém výzkumu objevila. Dopisy jsou středobodem veškerého vyprávění. Ačkoliv se z nich mnohé informace nedozvíme, jsou neochvějnou součástí vyprávění a velmi příjemně dokreslují celou atmosféru knihy. 

Kniha je vyprávěná nádherným, okouzlujícím jazykem. Ten musím pozvednout nad všechno ostatní, protože právě díky němu se kniha posouvá do naprosto odlišné roviny, na jinou úroveň. Četla jsem spoustu knih a příběhů, ale po té spoustě popsaného papíru se mi do rukou dostal poklad. Vskutku! Četla jsem jedním dechem a slova polykala jako hladová. Nemohla jsem odtrhnout oči a po každé stránce jsem ohromeně vzdychala nad tím, jak je biografie vyprávěná. Echo Heronová a celý překladatelský a korektorský tým odvedli naprosto skvělou práci!! Musím se přiznat, že ke konci knihy jsem začala záměrně vyhledávat chyby, abych spisovatelku příliš nezboštila... A našly se. Asi jen dvě a byly to překlepy, ale i tak mi to malinkou radost udělal :). Jinak ohromující výkon!

Příběh začíná příchodem Clary Wolcottové a její sestry do sklářské společnosti Louise Tiffanyho, syna zakladatele dodnes nejznámější šperkařské společnosti na světě. Nejen, že se před námi začne rozvíjet samotný příběh hlavní hrdinky, zároveň však máme možnost poznat vnitřní politiku slavného domu. Echo Heronová nás rovněž seznamuje s tehdejší americkou společností - vstupujeme do doby, kdy ženy začínají bojovat o svá práva, do doby plné ženské emancipace, společenských i kariérních změn. 

Kniha vás hned v úvodu polkne a až na samotném závěru vyplivne. Vy se otřepete a probudíte se z kouzelného, reálného snu. Zaručuji vám, že kniha vás v žádném ohledu nezklame, ba právě naopak!

Další novinka, která prošla mýma rukama a očima, je příběh jedné slepé francouzské dívky a mladičkého německého vojáka Jsou světla, která nevidíme Anthonyho Doerra, jenž za své dílo získal Pulitzerovu cenu. Ačkoliv knížka je dost tlustá, je to zbytečná obava. Příběh se čte neskutečně rychle. Příčinou je rovněž to, že kapitoly jsou často jednostránkové, takže ani se neohlédnete a už máte polovinu za sebou. Navíc, příběh je neskutečně krásný a originální. Odehrává se během druhé světové války, v několika vyprávěcích rovinách. V první rovině sledujeme příběh slepé francouzské dívky a jejího otce, klíčníka pařížského muzea, jež kvůli nebezpečí války, musí odcestovat za svými příbuznými na ostrov Saint-Malo, který se v závěru knihy stává osudným místem našich jednajících postav. 

Druhá rovina sleduje osud mladého bystrého německého sirotka, který se stává studentem vojenské školy, s vidinou, že se bude moct věnovat  vědě a tomu, co ho skutečně baví. Osud ho však zavane trochu jiným směrem. A třetí rovina nás přivádí za německým důstojníkem, jehož mnohem více než válka a oddanost Führerovi, láká modrý kámen. K tomu všemu se příběh odehrává ve dvou časových rovinách, jež se v závěru setkávají.
Jazyk knihy je opět na vysoké úrovni, ostatně jen za děj by autor Pulitzerovu cenu nedostal. Je zpěvný, používá vysoké stylistické obraty, mluví poetickým jazykem, obdobně jako autorka výše. Je to zajímavý pohled na válku. Pohled, který otvírá nové obzory, nutí nás přemýšlet nad sílou nevyhnutelnosti a bezbrannosti a především nás nenechá zapomenout.
Tato kniha mě přivedla navíc na skvělý nápad pro besedu do knihovny. A musím to brát jako osud, poněvadž, když jsem před několika dny knihu dočetla a v hlavě mi vířily obrázky a nápady oné besedy, na druhý den mě zastavila paní učitelka českého jazyk a požádala mě, zdali bych pro 9. třídy nepřipravila besedu o židovské literatuře, pokud by se mi chtělo. To víte, že jsem nemohla odmítnout :D! Tak se těším, jak se do toho vložím a snad se to vše podaří :).

Momentálně čtu Říjnový seznam Jefferyho Deavera, známého autora kriminálních románů, s nimiž se ovšem já setkávám úplně poprvé. Zatím mě autorův styl a jazyk nenadchnul, ale to samozřejmě ani nelze po dvou tak vynikajících románech předchozích. Takže uvidíme, až dočtu, co napíšu...

A tady ještě několik desítek motýlků, které jsem skládala jednou večer pro děti z mateřské školky, které přišly na besedu, jak jinak, než o motýlcích :).

Svátek mužů, aneb Další dávka knižního potěšení ;)

Asi takhle bych nejvýstižněji nazvala Velikonoční pondělí. Je s podivem, když se podíváte do svých kalendářů, že tentokrát největší křesťanský svátek spadá na den, kdy se narodil i náš velký Učitel, Jan Ámos Komenský :).

A proč takový název příspěvku? Protože je to jediný oficiální den, kdy dovolíme, aby nás muži pomlázkou "zmlátili". Nebudu se zde dnes rozpisovat o jasných znameních, jež v pomlázce spatřuji, ani to, že darem žen jsou ručně zdobená (dnes již spíše zakoupená) vajíčka. Ušetřím vás toho, a raději vás obdařím další dávkou nových knih, které čekají schované ve skříni, až si na ně najdu čas.

Postupně vás s nimi budu opět seznamovat, stejně jako tomu tak činím z předchozí várky, a věřím, že se na mnohé dostane řada podstatně dříve, než na ty druhé. Chci vás opět ovšem upozornit na některé z těch, které mě upoutaly nejvíce:

• Šťastní lidé čtou a pijou kávu Agnés Martin-Lugand - asi nemusím dvakrát říkat, proč mě název knihy tolik upoutal. Ano, protože to naprosto vystihuje to, co se se mnou děje, když tyto dvě činnosti mohu konat :). Příběh se odehrává v Paříži, mladá žena si otvírá literární kavárnu (ano, i toto je můj sen, takže už nyní vím, že je mi tato kniha souzena ;)) a po strašlivé události, jež zasáhne její život se rozhodne hledat smysl života v Irsku. Najde či nikoliv, to si můžete přečíst společně se mnou :).
• Nejlepší věc, která se mi nikdy nestala autorů Jimmyho Rice a Laury Tait - nepřipadá vám tato věta nějak povědomá? No mě ano. Vlastně si ji opakuji téměř každý den, když ulehám do postele. Každou noc totiž sním o věcech, které by mě učinily nejšťastnější osobou na světě, a že jich je... Tento příběh vypráví o první lásce a co se stane, když kolem ní jen slepě a tiše procházíme. Příběh se odehrává v Londýně a autoři jej píšou s nadsázkou sobě vlastní. Tak uvidíme. Možná si jen každý na tom svém štěstí sedíme.
• Vstát znovu se slepicema Joshuy Ferrise - přiznám se, že to hlavní, co mě na první pohled na této knize upoutalo, byl její přebal (zub na červeném pozadí) a především text, který se kolem bílého "tesáku" vinul - "Hlava XXII ze světa zubařů". Zbožňuji, ano přiznávám, že jsem vážně zblázněná do Hlavy XXII Josepha Hellera - naprosto nejdokonalejší americké válečné dílo, které jsem kdy četla! Tak také proto jsem sáhla po její zubní verzi :D. Ne, nečekám, že to bude stejně dobře napsané, ani se nevyrovná grandióznímu satirickému humoru pana Hellera, ale za pokus to stojí, ne?
• Matkou ze dne na den - opět příběh hledající smysl života. Žena, jež si buduje kariéru a daří se jí to (na rozdíl ode mně), se najednou, ze dne na den, jak hlásá titul knihy, stane matkou. Jak to zvládá, jak to naruší její osobní prostor a pohodlí, na něž si tak dobře zvyká, to si můžete přečíst v knize Rowan Coleman.
• A poslední titul, jenž mě zaujal a ráda bych na něj upozornila, je kniha Dům v ulici Naděje anglické spisovatelky Menny van Praag - naději potřebujeme naprosto všichni a věřím, že se jí každý každičký den dožaduje a ve skrytu své duše udržuje jako slaboulinký plamínek. Bez naděje bychom se snad nikdy nedokázali nikam posunout a naděje je ta poslední věc, kterou v sobě mám a která mě nutí každý den vstát z postele a žít. Protože jen naděje umírá poslední a já tak můžu stále doufat, že se mi podaří naplnit mé sny :). Příběh tak trochu ze světa fantasy, který vám pomůže zapomenout na vše, co se vám zrovna nevydařilo a pomůže vám si uvědomit, že není všem dnům konec. A i když si myslíte, že žijete obyčejný život, hned nazítří se můžete probudit a rázem může být vše jiné. 

Dnes ale ještě nekončím. Protože pracuji s dětmi, hledám každý den inspiraci na besedy. Hledám nápady a obzvlášť knihy, které by pro děti byly nejvhodnější a ještě více by je ke knihám a především do knihovny přitáhly. Proto jsem se rozhodla zde představit dvě knihy jako nápad pro ty z vás, jež oplývají titulem "rodič" :). A nejen pro ně, ale pro všechny, co úzce spolupracují s dětmi, ať již ve vztahu sourozeneckém, rodinném, učitelském či vychovatelském. Mnozí z vás tyto knihy budou zajisté znát, ti, kteří tyto knihy objevují až společně se mnou, představuji:

• Slovo, slovíčko, otevři se maličko - úplně úžasně zkomponovaná kniha plná originálních nápadů pro všechny děti, které objevují svět. Kniha je rozdělena do několika kapitol, v nichž každá z nich začínajícímu čtenáři (a nejen jemu) poodhaluje jeho okolní svět. Díky krásným obrázkům a kolorovaným výrazům se pro dítě stane čtení a poznávání světa mnohem přitažlivější a zábavnější.
• Teta to zase plete známé české autorky Ivony Březinové (mimochodem se mi nedávno o této české spisovatelce zdál sen - nich pohoršujícího, upozorňuji; jen seděla u nás v Albertu a rozdávala podpisy a já si taky samozřejmě zašla pro jeden, přičemž jsem při této příležitosti neopomněla s ní podiskutovat o dětech a čtení :D) - skvělá kniha pro již zkušenější čtenáře, ale rovněž pro ty, kteří se čtením teprve začínají. Samozřejmě asi dobře víte, že se v poslední době snad v každém pádu skloňuje "kritické čtení". Ono nejde o žádnou božskou novinku, pouze o fakt, který byl v našich "moderních" podmínkách několik let opomíjen. Mnozí však na něj nezapomněli, avšak využili doby, a zkomponovali knihu, která těm, jež s kritickým čtením nemají tolik zkušeností nebo jen neví, jak na něj, nabídne pomocnou ruku. Kritické čtení je velmi důležité pro rozvoj nejen čtenářských schopností, ať již je to dítě či dospělý. Jak jsem si několikrát ve škole ověřila, číst pozorně a rozumět danému textu i v jeho nejabstraktnějších nuancích, je složité i pro ty nejotrlejší z nás a vůbec to nemusí znamenat, že kdo čte "šíleně moc" a ve velkém množství, nemusí číst kvalitně. Kvalita se totiž od kvantity rapidně liší.

A tímto svůj dnešní díl knižního veletrhu končím a dovolte mi, abych jej zakončila upravenou citací jedné knihy :): Šťastní jsou ti, co čtou a pijí kávu, či se věnují tomu, co je skutečně baví. Tak ať takových šťastných chvilek máte dnes dosytosti ;)!
Přeji krásné sváteční pondělí :).

Dívka ve vlaku a Jak najít lásku

Tak a je to tady. Dvě knihy z celé řady knih, které jsem dovezla domů z práce, přečteny. Uff... Ovšem mezitím další knižní kousky přibyly.

Začnu tedy klasickou romantikou. Jak najít lásku Cecelie Ahern. Podotýkám, že je to má první kniha z románů pro ženy... Ano, vskutku! Nejsem příznivkyní tohoto žánrů, ale tentokrát jsem udělala výjimku. A musím říct, že mě to nikterak nezklamalo, ba ani nijak neohromilo. Cecelii Ahernovou znám díky jejím zfilmovaným knihám, především filmům P. S. Miluji tě a S láskou, Rosie. Proto, když jsem na stole mé vedoucí zahlédla její další román, neodolala jsem pokušení a půjčila si ji. 

V úvodu jsem byla trochu mírně konsternovaná, zdali jsem si vybrala správně, či čtu-li dobrou knihu. Protože úvod je tak trochu chaotický. Nakonec jsem se ale zorientovala a pak děj knihy běžel stránka za stránkou. Nemůžu říct, že jsem se nudila, dokonce jsem se bavila nad sarkastickým humorem, který byl vlastní hlavnímu hrdinovi příběhu, milionářskému synovi výrobce čokolády, který z nešťastné lásky a dědickému právu chtěl spáchat sebevraždu. Až v této chvíli, kdy se seznámíte s tímto krásným mladíkem, jak jej až nepříjemně často popisuje hlavní hrdinka, pochopíte ten chaotický úvod knihy. 

Děj má zajímavou zápletku, ale je vám samozřejmě hned jasné, jak kniha skončí. No prostě, že se ti dva do sebe zamilují, ale muži to bude trvat poměrně déle, než prozře a uvědomí si, kdo je jeho vyvolená. 

Název připomíná typické názvy knižních příruček a právě kolem toho všeho se daný příběh motá. Hlavní hrdinka je totiž posedlá různými příručkami, které radí, jak v 10 dnech poznat pravou lásku, jak nepřijít o zaměstnance, jak v 5 bodech dát zaměstnanci výpověď a přitom mu nezranit city, jak 23 způsoby zjistíte, že jste šťastný/á apod. Také po seznámení s hlavním hrdinou hned vybírá danou příručku ze své rozsáhlé knihovny, aby si s "psychicky" narušeným mladíkem poradila. 

Absurdní situace, romantický nádech, boží atmosféra irského prostředí, jak města Dublinu, tak venkova, atraktivní jazyk a především rychlý spád, to jsou největší lákadla této knihy. Avšak závěr... Závěr se mi naprosto, ale naprosto nelíbil, příčil se mi až v žaludku. Za prvé, byl příliš uspěchaný, což se stává poměrně často, bohužel (nevím, zdali autorovi dojdou nápady nebo se prostě drží otřelého klišé). A za druhé, byl nudný a naprosto fádní! Po celou dobu byl hlavní hrdina asertivní postavou. Nic nevykonal, k ničemu se sám neodhodlal, všechno bylo opožděné a nepřirozené, neatraktivní, příliš strnulé (kromě jeho ironických a dobře mířených monologů a poznámek), ale čekala jsem, že aspoň v závěru knihy se probudí a bude akčnější. Bude to on, kdo se pro změnu chytí iniciativy a přinese nám tak zajímavý závěr. Bohužel se nestalo a tím kniha v mých myšlenkách brzy upadne v zapomnění. Bohužel... Jo, a navíc... U nás kniha vyšla v nakladatelství Albatrosmedia. Je to jedno z významných nakladatelství u nás v republice. Ale PROBOHA!!! Tolik chyb!!! Tolik hrubek si prostě žádné nakladatelství nemůže a NESMÍ dovolit, natož takový gigant na trhu!!! Kniha je nyní půjčená, ale vážně přemýšlím o tom, že naskenuji patřičné stránky s chybami a expresem je odešlu nakladateli. Nebo že si knihu koupím, hrubky červeně opravím a pošlu je do Prahy. Tohle jsem vážně těžce nesla... Neříkám, že jich tam bylo viditelně příliš mnoho, ale byly. A co především, překladové chyby. Angličtina používá jiné výrazové složky a konstrukce věty je rovněž naprosto odlišná než je v češtině. A tyto chyby byly v knize příliš znatelné. 

Kniha je momentálně půjčená a já truhlík si neudělala zápisky, takže bohužel bez citace...

Druhou knihou, kterou jsem v posledních dnech stihla přečíst, je Dívka ve vlaku Pauly Hawkins. Čekám, kdy se zfilmovaný thriller objeví v kinech :). Práce s textem se mi líbila. Autorka využila neobvyklé formy, a to vyprávění ich-formou prostřednictvím tří hlavních postav. Zpočátku k nám promlouvají pouze dvě ženské postavy, zhruba v polovině knihy se přidává i postava třetí. 

Nápad je to velmi originální. Hlavní hrdinka každodenně dojíždí za prací vlakem. Necelou hodinu, kterou stráví ve vlaku, přemýšlí o svém životě, o osudu, který ji čeká, a především o životech lidí, které vídává z vlaku. Bájí si o jejich dokonalých životech a závidí jim. Což je přirozené, protože si smýšlí dokonalý scénář, život, který nenarušuje nic, avšak ani realita. Nakonec se ukáže, že hrdinka je alkoholička. A má problém. Velký problém. Dokonce je podezřelá z vraždy druhé hlavní hrdinky, která čekaně umírá. Poznáte to hned po prvních stránkách románu. 

Musím se přiznat, že takovýchto knih, ať už mají nálepku thriller nebo detektivka, jsem přečetla opravdu spoustu a většinou brzy poznám, kdo je vrahem, příp. by se jevil jako dokonalý vrah. A většinou mám pravdu. U téhle knihy jsem si však dlouhou dobu nebyla jistá. Jevilo se tam hned několik podezřelých, ale vždycky to bylo příliš spekulativní. Ale ano, ani tentokrát mi vrah neutekl skrz prsty, jen mi dal trochu víc zabrat :D. Což chválím, protože překvapit v detektivce neotřelým vrahem, je opravdu těžká práce. A tentokrát se to autorce mooc povedlo. Když už přijdete na to, kdo je vrah, rázem se vám všechno začne jevit v jiných barvách. Nebudu vůbec prozrazovat víc, protože tím by daná kniha ztratila své kouzlo. Jen čtěte. Ujišťuji vás, že se nudit nebudete a budete hltat jednu stránku za druhou. Už proto, že vás děj vtáhne svým neotřelým vypravovacím způsobem, jednoduchým, ale pouze v uvozovkách, jazykem a naprosto dokonalým popisem každodenní rutiny, kterou ovšem autorka dokázala výborně využít ve svůj prospěch. 

Obě tyto knihy ovšem zastínil román, který momentálně čtu. Jedná se o Poledne u Tiffanyho autorky Echo Heronové, která je opravdu, ale opravdu zářícím diamantem v množství knih, které jsem za poslední měsíce přečetla. Ale pšš... Jdu číst ;).

6. ostravský knižní veletrh

Knihy... Nejlepší přítel člověka. A pes. Nejvěrnější věci... Nejkrásnější věci... Jak jste si mohli všimnout, já jsem knihami opravdu posedlá, proto jsem si nemohla nechat ujít 6. ostravský knižní veletrh, jenž se konal na Černé louce. 

Výstaviště nepořádalo pouze tuto knižní expedici, ale mj. se tentýž den konal veletrh svatební a také Dovolená a Region, Lázeňství, rovněž byly v přízemí vystavovány auta, jako např. i slavný růžový Cadillac Elvise Preslyeho. 

Můj cíl byl jasně vytčený. Knihy! Knihy a knihy! Nemohla jsem se dočkat, byla jsem tak moc natěšená a myslela jsem, že dvě hodiny mi nebudou stačit!

Ovšem jak moc jsem byla zklamaná! Až takové zklamání jsem nečekala. Byla to bída. Ano, prezentovala se tam Ostravská městská knihovna, rovněž Ostravská univerzita, ale to bylo tak asi všechno... Otec se mi smál, že přijedu s kamionem plným knih. Asi měl také zkreslené představy, stejně jako já. Ovšem jediným mým úlovkem byla Fonetika, kterou jsem koupila u stánku Karlovy univerzity.

Vidět jste tam mohli různé knihy, od dětských knih přes odborné publikace, muzejní kousky a příručky, jak např. přežít depresi. Areál byl však malý, proto se tam dostalo velmi málo stánků, jenž nabízely velmi omezený sortiment. Také jste si mohli pořídit obal na knihu, takové ty ultramoderní, domácí, látkové. Vím, že se nejednalo o knihkupectví, ale doufala jsem, že knižní veletrh nabídne prezentaci mnohých nakladatelství, ať už těch naprosto drobounkých či naopak těch megavelkých. No, můj přítel to trefně poznamenal. V názvu nemělo být veletrh, nýbrž "mikrotrh". A měl pravdu. 

Čas strávený na Černé louce se tak rapidně osekal. Místo vysněných dvou hodin, jsem výstavu proletěla za 10 minut. Poté jsem zoufale pohlédla na svého přítele, který mě s chápavým úsměvem objal a vyvedl ven. 

Celí vyhladovělí jsme si nakonec zašli do místní chorvatské restaurace Pizzeria Opatija (Zámecká 13, 702 00 Ostrava) na výborné jídlo. Já si dala špagety (201) s žampiony, vínem, trochou smetany, bazalkou, cibulí, velmi jednoduché, ale moc dobré jídlo, přítel si dopřál pizzu Reginu, kterou si rovněž moc pochvaloval. 

S jídlem se mi pojí ještě jedna připomínka vztahující se k včerejšímu dni. Ono, ten včerejšek byl vlastně celé jedno velké zklamání - zklamání z podniků, nikoliv společnosti ;). Jelikož můj přítel byl ve škole, domluvili jsme se, že se setkáme v Karviné, kde si zajdeme na oběd a poté vyrazíme do Ostravy. Jelikož jsem do Karviné dorazila dřív než skončila škola, využila jsem tuto příležitost k nákupům. No, vlastně jsem stihla navštívit pouze dva obchody - knihkupectví (ano, tam jsem se zdržela skoro 20 min., tedy déle, než na výstavišti) a v NewYorkeru, kde jsem si koupila mé vysněné brýle, lennonky, jimiž jsem se inspirovala výtečnou zpěvačkou Ellou Eyre (můžete shlédnout níže). V obchodním centru mě vyzvedl přítel a vydali jsme se na dobrý oběd. T. byl natěšený jako malé dítě. Jednalo se to totiž o jeho oblíbenou restauraci v Karviné, jmenuje se BB bar, kde podávají jeho oblíbené těstoviny Napoli. Už mě tam jednou vzal, proto vím, že kuchyň tam může být opravdu na co pyšná. Jenomže...

Pracovala jsem cca 6 let jako servírka. Z toho poslední dva roky jsem fascinována studovala kávu. Její servírování, pěstování, pražení atd. Nestala jsem se přebornicí, pouze obrovskou fanynkou, která sleduje ty nejlepší, aby se něco málo přiučila. V praxi jsem to příliš daleko nedotáhla, jelikož znalost místních, je ostudná. To mi však nepřekáží v tom, abych dobrou kávu mohla ochutnávat já a těšit se z ní. Když jsem si v BB baru tedy objednala kávu a neperlivou vodu, byla jsem nesmírně na rozpacích, když mi bylo doneseno espresso (to opravdové, ačkoliv servírka pochopila, co po ní žádám, až když jsem přikývla na její "piccolo") a, světe div se, vodu se skleničkou, do níž jsme u nás v restauraci nalévali panáky, tedy s obsahem cca 1 dcl. Asi si umíte představit, jak mě velmi rozčilovalo, když jsem si musela po každém napití vodu nalít z láhve do "sklenice".

Další šok se dostavil v podobě, kdy nám bylo oznámeno, že na jídlo budeme muset čekat hodinu. V představách se mi protočily panenky tam a zase zpět, avšak s chladem jsem pronesla, že nám tedy bude stačit pouze ta káva. Hodinu čekat na jídlo, kdy je mimo sezónní období a v restauraci se vyskytuje nějakých 12 lidí, mi přijde velmi neprofesionální. Vím, že hodinu se na jídlo čeká v sezóně, kdy restaurace praskají ve švech, kdy téměř ani kapacita restaurace je nedostačující, tedy kolem nějakých těch 50 a více strávníků.

A tak velmi zklamaná a s nechutí, T. s prázdným žaludkem, celý vyhladovělý, vydali jsme se na cestu do Ostravy. 

Včerejšek tedy byl spíše o zklamání, ale nakonec to vše dobře dopadlo. My jsme se výborně napapali v Pizzerii Opatija, pak jsme si doma pustili film Diagnóza: Šampion, u něhož jsme bohužel ale usnuli, ačkoliv se jedná o hodně, hodně zdařený snímek (především Will Smith tam exceluje nejen svým nádherně natrénovaným přízvukem). Usínat v náruči milované osoby, když vám šeptá do ucha to, jak moc vás má ráda a jak jí připadáte dokonalá, to zažehne i tu největší depresi na světě. Takže takový trochu nevydařený výlet rázem upadl v zapomnění :).

Dávka knižních outfitů, aneb Kdy to přečtu? :-o

Ne, nezbláznila jsem se. Opravdu... :) 

Jak jste si jistě už mohli všimnout, jsem mj. závislá na knihách a četbě vůbec. O mou radost se dělím se svým otcem, jehož geny nezapřu. A tohle je dlouhý seznam nových knih, které na mě čekají schované nahoře v šatní skříni, protože jinde už mi holky vážně nevlezou :(.

Zde vybírám ty nejzajímavější:

Křižovatky smrti Elly Griffiths už mám přelouskanou a stihla jsem to poměrně v krátkém čase, ačkoliv čtení momentálně věnuji opravdu velmi málo času. A během jednoho dne, pátku, kdy jsem nebyla schopna mentálně pracovat, jsem ji dočetla. Detektivka má rychlý spád a celkem se těším i na pokračující se zápletku mezi hlavní hrdinkou a detektivem. Pokud jste si oblíbili seriál Sběratelé kostí nebo jejich knižní předlohu, detektivky autorky Kathy Reichs, pak i tahle ryze anglická detektivka Vás bude velmi zajímat. Ústřední hrdinkou je totiž archeoložka, jež žije tak trochu v ústraní a představuje obyčejnou ženu (= není útlá jako proutek, ani blond krasavice). A právě ji jednoho dne detektiv požádá o pomoc. U Severního moře bylo totiž objeveno tělo a... Více nebudu prozrazovat, prostě určitě víte, jak to dopadne, ale příběh je velmi dobře vystavěn a především se odehrává ve velmi příjemném, tajuplném, historii opředením místě. Pro mě 4/5!

V současné době si k snídani a příp. pátečním večerům přiberu jako společnost Dívku ve vlaku autorky Pauly Hawkins. Titul se stal naprostým bestsellerem roku 2015 a během několika dní byl zcela vyprodaný. Během Vánoc a konce roku, dokonce i v lednu nebyl už k sehnání. Nyní však byla kniha dotiskována, takže si příběh s radostí můžete přečíst i vy. Nějakých 12 let jsem denně dojížděla do školy. Na střední školu, kde cílovou stanicí byl pouze Český Těšín, zbylých 8 let mou cílovou stanicí byla Ostrava. Cesta tam a zpátky mi trvala 3 hodiny (strávené pouze ve vlaku), takže jsem měla opravdu mnoho času na četbu, dopisování úkolů, dohánění restů, spánek i přemýšlení. A tak se nějak dokážu vcítit do hlavy hlavní hrdinky (resp. toho, co ve vlaku prožívá, ne jejího alkoholismu :)). Ta každý den dojíždí vlakem do práce a smýšlí si příběhy o lidech, jež každé ráno a večer míjí. Kniha je psána formou deníku a zatím se odehrává ve dvou rovinách. Moc zajímavé :).

A jelikož do práce dojíždím neustále, i když trasa se mi scukla z hodiny a půl na 10 minut, stále s sebou "vláčím" nějakou tu knihu. Tou mou cestovatelskou je Jak najít lásku Cecelie Ahern. Tuto spisovatelku jistě budete znát, pokud jste viděli filmy (nebo četli knižní předlohy) P. S. Miluji tě nebo S láskou, Rosie. Oba filmy jsem viděla a moc se mi líbily, ovšem knihy této známé autorky jsou mou čtenářskou prvotinou, tedy v češtině (v angličtině momentálně louskám S láskou, Rosie), takže jsem zvědavá na autorčin styl. Zatím jsem na rozpacích, ale jsem teprve na nějaké 12. straně, takže nemohu soudit. Počkáme si :).

Poledne u Tiffanyho Echo Heron jsem si vybrala pro to, že svět módy a vůbec příběhy z tohoto prostředí mě zajímají a já snad asi nikdy žáden nečetla. Jsem tedy zvědavá, jak na mě příběh designérky Clary Wolcott zapůsobí. Věřím, že všem milovníkům módy a módních značek, se bude kniha líbit, ačkoliv pojednává o návrhářce lamp.

Jsou světla, která nevidíme budou zase jiným šálkem kávy. Autor Anthony Doerr za ně získal Pulitzerovu cenu (a spoustu dalších ocenění), už proto je má čtenářská povinnost si příběh o osudech německého chlapce a francouzské dívky během 2. světové války přečíst. Na tuhle knihu se těším velmi, stejně jako na Pod rouškou noci Dennise Lehaneho, což je příběh o mafii. Já velká fanynka Kmotra, především toho knižního od Maria Puza, se třepu na tuhle knihu jako malé dítě na bonbon.

A v neposlední řadě Kniha ztrát a nálezů Lucy Foley. Fotografka, balerína, malíř, Korsika... Musím pokračovat? To všechno chci dělat, onu zemi chci navštívit. Takže jednoznačně - musím číst! :D.

Ať už momentálně čtete cokoliv, čtěte pozorně a nečtěte jen proto, že musíte. Věřím, že skripta do školy nejsou nijak zajímavá, ale po letech si vzpomenete, jak moc byla důležitá a jak Vás obohatila. Je něco jiného, když se musíte učit, a je jiné to, když čteme, protože se zajímáme. Příběhy lidí jsou různé, ale fantazie autorova je povznášející. 

NECHTE SE UNÁŠET ;)