Knihy... Nejlepší přítel člověka. A pes. Nejvěrnější věci... Nejkrásnější věci... Jak jste si mohli všimnout, já jsem knihami opravdu posedlá, proto jsem si nemohla nechat ujít 6. ostravský knižní veletrh, jenž se konal na Černé louce.
Výstaviště nepořádalo pouze tuto knižní expedici, ale mj. se tentýž den konal veletrh svatební a také Dovolená a Region, Lázeňství, rovněž byly v přízemí vystavovány auta, jako např. i slavný růžový Cadillac Elvise Preslyeho.
Můj cíl byl jasně vytčený. Knihy! Knihy a knihy! Nemohla jsem se dočkat, byla jsem tak moc natěšená a myslela jsem, že dvě hodiny mi nebudou stačit!
Ovšem jak moc jsem byla zklamaná! Až takové zklamání jsem nečekala. Byla to bída. Ano, prezentovala se tam Ostravská městská knihovna, rovněž Ostravská univerzita, ale to bylo tak asi všechno... Otec se mi smál, že přijedu s kamionem plným knih. Asi měl také zkreslené představy, stejně jako já. Ovšem jediným mým úlovkem byla Fonetika, kterou jsem koupila u stánku Karlovy univerzity.
Vidět jste tam mohli různé knihy, od dětských knih přes odborné publikace, muzejní kousky a příručky, jak např. přežít depresi. Areál byl však malý, proto se tam dostalo velmi málo stánků, jenž nabízely velmi omezený sortiment. Také jste si mohli pořídit obal na knihu, takové ty ultramoderní, domácí, látkové. Vím, že se nejednalo o knihkupectví, ale doufala jsem, že knižní veletrh nabídne prezentaci mnohých nakladatelství, ať už těch naprosto drobounkých či naopak těch megavelkých. No, můj přítel to trefně poznamenal. V názvu nemělo být veletrh, nýbrž "mikrotrh". A měl pravdu.
Čas strávený na Černé louce se tak rapidně osekal. Místo vysněných dvou hodin, jsem výstavu proletěla za 10 minut. Poté jsem zoufale pohlédla na svého přítele, který mě s chápavým úsměvem objal a vyvedl ven.
Celí vyhladovělí jsme si nakonec zašli do místní chorvatské restaurace Pizzeria Opatija (Zámecká 13, 702 00 Ostrava) na výborné jídlo. Já si dala špagety (201) s žampiony, vínem, trochou smetany, bazalkou, cibulí, velmi jednoduché, ale moc dobré jídlo, přítel si dopřál pizzu Reginu, kterou si rovněž moc pochvaloval.
S jídlem se mi pojí ještě jedna připomínka vztahující se k včerejšímu dni. Ono, ten včerejšek byl vlastně celé jedno velké zklamání - zklamání z podniků, nikoliv společnosti ;). Jelikož můj přítel byl ve škole, domluvili jsme se, že se setkáme v Karviné, kde si zajdeme na oběd a poté vyrazíme do Ostravy. Jelikož jsem do Karviné dorazila dřív než skončila škola, využila jsem tuto příležitost k nákupům. No, vlastně jsem stihla navštívit pouze dva obchody - knihkupectví (ano, tam jsem se zdržela skoro 20 min., tedy déle, než na výstavišti) a v NewYorkeru, kde jsem si koupila mé vysněné brýle, lennonky, jimiž jsem se inspirovala výtečnou zpěvačkou Ellou Eyre (můžete shlédnout níže). V obchodním centru mě vyzvedl přítel a vydali jsme se na dobrý oběd. T. byl natěšený jako malé dítě. Jednalo se to totiž o jeho oblíbenou restauraci v Karviné, jmenuje se BB bar, kde podávají jeho oblíbené těstoviny Napoli. Už mě tam jednou vzal, proto vím, že kuchyň tam může být opravdu na co pyšná. Jenomže...
Pracovala jsem cca 6 let jako servírka. Z toho poslední dva roky jsem fascinována studovala kávu. Její servírování, pěstování, pražení atd. Nestala jsem se přebornicí, pouze obrovskou fanynkou, která sleduje ty nejlepší, aby se něco málo přiučila. V praxi jsem to příliš daleko nedotáhla, jelikož znalost místních, je ostudná. To mi však nepřekáží v tom, abych dobrou kávu mohla ochutnávat já a těšit se z ní. Když jsem si v BB baru tedy objednala kávu a neperlivou vodu, byla jsem nesmírně na rozpacích, když mi bylo doneseno espresso (to opravdové, ačkoliv servírka pochopila, co po ní žádám, až když jsem přikývla na její "piccolo") a, světe div se, vodu se skleničkou, do níž jsme u nás v restauraci nalévali panáky, tedy s obsahem cca 1 dcl. Asi si umíte představit, jak mě velmi rozčilovalo, když jsem si musela po každém napití vodu nalít z láhve do "sklenice".
Další šok se dostavil v podobě, kdy nám bylo oznámeno, že na jídlo budeme muset čekat hodinu. V představách se mi protočily panenky tam a zase zpět, avšak s chladem jsem pronesla, že nám tedy bude stačit pouze ta káva. Hodinu čekat na jídlo, kdy je mimo sezónní období a v restauraci se vyskytuje nějakých 12 lidí, mi přijde velmi neprofesionální. Vím, že hodinu se na jídlo čeká v sezóně, kdy restaurace praskají ve švech, kdy téměř ani kapacita restaurace je nedostačující, tedy kolem nějakých těch 50 a více strávníků.
A tak velmi zklamaná a s nechutí, T. s prázdným žaludkem, celý vyhladovělý, vydali jsme se na cestu do Ostravy.
Včerejšek tedy byl spíše o zklamání, ale nakonec to vše dobře dopadlo. My jsme se výborně napapali v Pizzerii Opatija, pak jsme si doma pustili film Diagnóza: Šampion, u něhož jsme bohužel ale usnuli, ačkoliv se jedná o hodně, hodně zdařený snímek (především Will Smith tam exceluje nejen svým nádherně natrénovaným přízvukem). Usínat v náruči milované osoby, když vám šeptá do ucha to, jak moc vás má ráda a jak jí připadáte dokonalá, to zažehne i tu největší depresi na světě. Takže takový trochu nevydařený výlet rázem upadl v zapomnění :).
Žádné komentáře:
Okomentovat