Dan Brown: Inferno

Výhod má knihovnice několik. Za prvé je to bezprostřední přístup ke knihám - kdykoliv si můžete zarezervovat nebo dát bokem jakoukoliv knihu, která vás zaujme. Za druhé, nikdy neplatíte pokuty, pokud vaše výpůjčka překročila danou lhůtu. Zdá se, že by to u knihovnice neměl být problém, nikoliv však u mé maličkosti. Já, jakožto ne příliš zodpovědná osoba, jsem lhůty v knihovnách překročila nejméně tucetkrát. A mnohokrát z toho jsem musela platit dooost vysokou pokutu... No, já vím, moc mě to nectí, ale snažím se lepšit :).

Když jsem si brala knihy na vánoční svátky domů, představovala jsem si, že se dám hned druhý den do příprav dětských besed. No... to bych si nesměla mezitím (myslela jsem ovšem v prvé řadě na svého drahého otce, aby měl co o svátcích číst) půjčit i knihu Dana Browna... A jak to dopadlo?

Můj otec čte knihy pro děti, já celé čtyři dny fascinovaně četla Inferno Dana Browna...

S knihou Dana Browna jsem se poprvé setkala před několika lety, kdy knižní pulty (a o pár měsíců později i kina) zahltil fenomén Šifra mistra Leonarda (či jak je do češtiny název knihy i přeložen - Da Vinciho kód). A musím říct, že jeho vypravěčský styl mě hned po první straně pohltil. Nejen, že je hlavní postavou velmi vynalézavý a studovaný profesor vysoké školy, který se rád obléká do anglického tvídu a nosí mokasíny (tedy něco pro mě ;)), ale především je to impozantní znalec ikonografie a symboliky. Za druhé, Dan Brown nám nesmírně poutavě představuje klasická díla umění a kultury vůbec. V Šifře nám představuje osobitost Leonarda da Vinciho, jeho obrazy a vynálezy, zároveň nám však nepopsatelně představuje kouzlo a tajemství umění a historie. 

Dan Brown se zajímá o kryptografii, což předvedl již ve své prvotině Digitální pevnost, zároveň má však úžasnou podporu ve znalostech své drahé polovičky, manželky Blythe, jež je historičkou umění a malířkou. Brown studuje klasická díla neobvyklým způsobem. Myslím si, že nikdo předtím tak osobitým způsobem čtenářům (a potažmo i divákům) nenabídl skvosty renesance, antiky apod. Autor neskonalým způsobem propojuje dobrodružství s učením, pohybuje se na velmi tenké hraně fikce a skutečnosti a tak čtenáře nechává v neustálém napětí, kdy čtenář váhá, zda to všechno může být, nebo nemůže být pravda. 

Mnozí si po přečtení Šifry mistra Leonarda mysleli, že vše, co Brown napsal, je pravda. Až o několik týdnů později museli odborníci začít upozorňovat na skutečnost, že jsou to pouze výplody Brownovy velmi plodné fantazie. Ovšem... Brown vždy ve své knize ne mnohdy skrytým způsobem upozorní na jistý celospolečenský problém. A ne jinak je tomu v Infernu.

Ve čtvrté knize, v níž vystupuje nápaditá postava Roberta Langdona, se setkáváme s italským umělcem Dantem Alighierim a jeho Božskou komedií. Brown opět poutavým způsobem vypráví neuvěřitelný příběh honby za zkázou lidstva, do níž brilantně zamotává florentské, benátské a istanbulské památky. My se tak několikrát můžeme setkat se zajímavými pamětihodnostmi, o nichž nám sami průvodci nebudou schopni říci tolik zajímavostí. Resp. průvodci nám toho řeknou spousty. Opravdu spousty. Tolik informací, že nám v hlavě stěží uvízne aspoň jedna. 

Brown ovšem tentokrát extrémně fabuluje. Když se do knihy začtete, uvěříte spisovateli každé jeho slovo. Ale až téměř v závěru se dočtete, že všechno je naprosto jinak, než to původně vypadalo. A vy pak následně začnete pochybovat o všem. A tím vás autor opět mistrně navede na tu teňoulinkou hranici, kdy neustálé váháte, jestli to, co vám nabízí, je už opravdu tak, jak má být, nebo...

Dan Brown píše velmi živým jazykem. Jeho knihy se čtou jedním dechem. Prakticky fyzicky běžíte s Langdonem napříč Florencii, plujete gondolou nebezpečnými benátskými vodami, abyste následně zjistili, že se musíte přesunout o několik tisíc kilometrů dál, do temného Istanbulu. Málem vám dech nestačí, ale vy víte, že tu knihu prostě nemůžete odložit. Protože Brown přesně ví, kdy napětí utnout. Popisy uměleckých děl nejsou nijak prašivějící a učebnicky nudné, ale jsou psány srozumitelným způsobem. Přesně vysvětluje to, co chce, aby čtenář ve své fantazii viděl. Nic víc, nic míň. Přitom do toho nenápadně zamotá trochu té historie a poučení. 

Dialogy střídají dialogy a tajemství je odkryto až v samém závěru. Navíc po celou dobu přemýšlíte nad tím, zdali to, co Brown popisuje, není pravda. A tentokrát se autor trefil do opravdu aktuálního tématu. Přelidněnost... Kéž by způsob, na který milý Brown přišel, byl možným lékem.

Nesmírně opatrně, aby křehkou sádru neupustil, masku obrátil a položil si ji tváří na pravou dlaň, takže si mohli prohlédnout vnitřek. Na rozdíl od Dantova ošlehaného, vráskami zbrzděného obličeje byla vnitřní strana hladká a holá. Jelikož posmrtné masky neslouží k tomu, aby si je někdo nasazoval, vyplnili tvůrci vnitřek sádrou, jež měla křehkému dílu dodat bytelnost. Vznikl tím jednolitý, konkávní povrch připomínající mělkou misku.

Langdon sám nevěděl, co přesně na zadní straně masky čekal, ale rozhodně to nebylo tohle.

Nic.

Vůbec nic.

Jen hladký, prázdný povrch.

Siennu to zmátlo stejně jako jeho. "Je to holá sádra," zašeptala. "Ale když tu nic není, tak co jste tam s Ignaziem viděli?"

Praha: Argo, 2013

Mika Waltari: Egypťan Sinuhet

Odjakživa můj život tíhne k Egyptu. K jeho historii. Miluji tajemno pyramid, vyprahlou sílu slunce, rozlehlá pole pouští, vznešenost a majestátnost faraonů, tajemství jejich pokojů, šelest rákosí, barevnost fauny a flóry. Tohle všechno mě k Egyptu přitahuje již od malička...

Mým prvním románem o historickém Egyptě byl román Wilbura Smithe Řeka bohů. Četla jsem jej kolem 13. roku, takže v časné pubertě. A to rozhodlo... Vlastně v mnohém byla Řeka bohů pro mě průlomová. Tehdy jsem totiž začala být VÁŠNIVOU čtenářkou... K osudné knize mě přitom přivedl můj otec. Jednoho dne jsem za ním přišla, že si chci přečíst něco super, tak mi koupil knihu - mou první vlastní knihu - a řekl "čti!". A já četla. Celé dny. Usínala jsem s ní v posteli a během tří dní jsem ji měla dočtenou. A bylo rozhodnuto. Chci být spisovatelkou! Chci se podívat do Egypta! Chci studovat starověký Egypt!

No, ani jedno se tedy nesplnilo, ale mé vášně zůstaly.

Po mnoha letech, kdy jsem četla ledasco a především v těch posledních povinnou četbu do školy - nejen odbornou, ale i doporučené klasiky literárního světa - jsem se vrátila k mému seznamu. A tam na prvním místě stala kniha Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Nikdy jsem si na ni ovšem netroufla. Nejen, že je šíleně tlustá/hrubá, ale bála jsem se, že bude náročná. A?

Není! 

Je to krásný a zároveň smutný příběh egyptského lékaře, který si celý život šel za svým. Rozhodoval se správně, ale v mnoha případech špatně, přesto se stal úspěšným člověkem a vyhledávaným rádcem. Ale i vrahem...

Mika Waltari byl finským spisovatelem, který se narodil na počátku 20. století. Ačkoliv Egypt nikdy nenavštívil, jeho nejznámější kniha o Egyptě pojednává. Mika Waltari působil jako novinář a během 2. světové války pracoval i pro finskou rozvědku. Svůj slavný román vydal po roce 1945 a vybojoval si jim místo po boku takových klasiků, jakými jsou Dante Alighieri, William Shakespeare, Francesco Petrarca, Francois Rabelais, místo v světových literárních dějinách.

K nám se Egypťan Sinuhet dostává v překladu Marty Hellmuthové, jež odvedla úžasnou práci. Využívá archaického jazyka, minulého času a přechodníků, což mnohým může dělat problémy, ale tím nás vnáší do období, kdy víra v božstva a v nesmrtelnost faraónů byla pro prostý lid vším. 

Mika Waltari věrně vykresluje chaotické období vlády faraóna Achnatona, jehož vize byla příliš odvážná a brzká pro dobu 1300 př. n. l., kdy si lidé nedokázali v žádném případě představit, že bůh může existovat pouze jeden. Waltari používá mnohdy složitá souvětí. Píše však přesně a nezabývá se zdlouhavými popisy okolí. Jde rovnou k věci. Vystihuje politickou a sociální situaci starověkého Egypta přímo a tím nás nenechává na pochybách, že se nijak nevzdaluje realitě. Ani ve snu by vás nenapadlo, že Waltari v Egyptě nebyl, že tam dlouhý čas nežil a pečlivě nestudoval historii a památky daného období, nediskutoval o tom s výsostnou inteligencí egyptskou, která jistě všechno zná dopodrobna. 

Příběh je velmi napínavý, ačkoliv jeho jeden závěr všichni zajisté dobře znáte. Jména jsou více než známá, takže není tak těžké odhadnout, jak to vše dopadne. Ovšem i přesto všechno nás spisovatel dokáže perfektně udržet v nepřetržitém napětí. A vy stále nebudete mít dost. Budete chtít číst dál a dál. A tak vám tedy ani náhodou nepřijde, že kniha má 15 knih a více jak osmset stran. 

Postavy jsou výtečně charakterizovány především svými skutky. Přímá řeč je dobře včleněna do popisu charakteru a skutků. Postavy jsou skuteční lidé. Upřímní, kteří chybují jako všichni (mnohdy neomluvitelně) a ze svých chyb se musí sami dostat zase na světlo. Se Sinuhetem procestujete starověký známý svět. Dostanete se např. do Babylónu nebo na Krétu. Poznáte tak zvyky i jiných národů, s nimiž se Egypt snažil udržet mír za všech okolností. Faraónovy paláce jsou samozřejmě plná tajemství, intrik a klevet, takže ani o to nebudete ochuzeni. Nebudete ochuzeni ani o dobrodružství, o politické dohadování a náboženskou posedlost. V egyptském románu najdete všechno tak krásně propojeno, že si ani neuvědomíte, že jíte koláč rozmanitého ovoce.

Když si na počátku zvyknete na jazyk, kterým je román psán, přečtete jej na jedno nadechnutí. Tak moc vás totiž příběh věhlasného a slavného lékaře pohltí. Ačkoliv Mika Waltari v knize odrazil deziluzi a rezignaci na poválečný stav Finska.

V paláci nebylo nikoho, kdo by byl býval zarmoucen smrtí královské matky a osudem jejich čarodějů. Nicméně přišla princezna Beketaton k mrtvému tělu své matky a hladila svými krásnými prsty její temné ruce, i pravila: "Tvůj muž nedobře učinil, matko, když dopustil, aby lid roztrhal tvé černé čaroděje." A promluvila také ke mně, řkouc: "Ti čarodějové nebyli zlí a ani zde nebyli rádi, nýbrž toužili po svých pralesích a po svých slaměných chýších. Neměli být potrestáni za činy mé matky." Tak jsem se setkal s princeznou Beketaton a ona mne viděla a mluvila ke mně, i líbilo se mi velice její hrdé držení a krásná hlava.

Praha: Simon and Simon Publishers, 2010.

Star Wars VII

Star Wars: Episode VII - The Force Awakens, USA, 2015, 136 min
Sci-Fi/Dobrodružný/Akční/Fantasy
hodnocení: 83 % na ČSFD
mé hodnocení: 75 %
režie: J. J. Abrams

Ve čtvrtek 17. 12. 2015 přesně o půlnoci byla v České republice vysílaná premiéra sedmého dílu vele úspěšné ságy Star Wars. Vím, že psát o tom je poněkud pozdě, ale myslím, že v období vánočních svátků to tak ledaskomu ani nepřijde, poněvadž většina lidí má jiné povinnosti.

My jsme se této premiéry neúčastnili, protože bychom to jen těžko zkonsolidovali s prací, ale za to jsme se vydali na film v sobotu 19. 12. 

Těšila jsem se na to jako malá holka. Star Wars mám velmi ráda a jsem jejich velká fanynka, proto jsem byla velmi zvědavá na to, co přinese Lucasův film bez Lucase.
Sedmý díl ságy nese název Síla se probouzí. Je to název příznačný, poněvadž celé téma pojednává o tom, jak se síla Jediů vrací zpět a to skrze dva podivné hrdiny. Trochu divoké a popletené dívky Rey a hlavního zlosyna této trilogie, Kylo Rena (syna princezny Leiy a Han Sola). No a zde se musím pozastavit u své první výtky, co se týče Star Wars... Adam Driver v podání Kylo Rena, tedy vnuka lorda Dartha Vadera, v dílech 2-3 zosobněného Haydena Christensena. Ti z vás, co viděli celých 6 dílů Star Wars jistě dobře ví, jaké zosobněné zlo Darth Vader představoval. Byl nelítostný, smrtonosný, stvůrný. Také všichni dobře vědí, jaké charisma Hayden Christensen měl v této roli. Byl rozervaný, smutný, naštvaný, arogantní, zásadový, byl oddaný a milující a tím slabý, snad proto prohrál a dal se na stranu temna. Ale přesně zobrazoval to, co si pod pojmem zlo mnozí z nás představují. Ovšem Adam Driver tohle zosobnit nedokázal. Po několik prvních minut, kdy jsme netušili, kdo se pod maskou doopravdy skrývá, hrál svou roli dobře. Čišel z něj strach, samozřejmě vše dobře doplněno hudbou a kamerou, dokonce jsem se v některých sekvencích skutečně bála (přiznávám, mě není až tak moc těžké vylekat, ale to vůbec nemá s tím nic společného ;)). Jenomže potom, co si masku sundal... Myslela jsem, že se na místě rozbrečím. Kde jsou ty geny Anakina Skywalkera?? Kde je to zosobněné zlo? Kde je ta rozervanost? Kde je ta arogance a nelítosnost v jeho očích? Kde je sakra Darth Vader???!!! Ne, tohle opravdu nemůže být to drásající zlo, ten, před nímž se třese celá galaxie. To nemůže být ten rozervanec, ta chladná stvůra, která má být ostudou svých rodičů, nepřítelem všech a velitelem veškerého zla. Ale byl. A já se musela začít smát, protože jinak byste tohle nepřežili. Takže pokud jste čekali monstrózní odhalení "Michelangelovy skulptury", potom budete velmi, velmi, opravdu velmi zklamání. A to neříkám jen z pozice "holky", která se dívá na film kvůli "klukovi", ale proto, že to opravdu nevystihovalo onu podstatu zla, která byla ztvárněná celých 6 dílů.
Jinak se film podařil. V napětí jste byli od první scény až do poslední. Když jsem si začala myslet, že by to teď mohlo zvolnit, byla jsem na omylu. Akční scéna následovala další a další a J. J. Abrams, Lawrence Kasdan a Michael Arndt vám nedají oddechnout. Nemusíte se ovšem obávat, že je to ryze akční film, to by přeci Lucas nedopustil. Je to výpravný film s velmi dobrým příběhem, který se podařil. Samozřejmě až na pár drobností... Například to, že smrt (nebudu předvídat koho), je opravdu předvídatelná, protože daná scéna se v nespočtu filmů tolikrát opakovala, proto bych toužila po něčem více originálnějším, obzvlášť, když se jedná o Star Wars. Dále, bylo to samozřejmě pochopitelné, ale tolik, tolik moc se mi stýskalo po světelných mečích... A závěr? To byl druhý obrovský škraloup, kterého se tvůrci dopustili. Ne! Ne! A ještě jednou ne! Tohle se opravdu nedělá! Obzvlášť v tak velkolepých produkcích a dobře rozjetém příběhu...
Ano, všichni jsme věděli, že Luke se nakonec najde, ale cožpak to muselo být zrovna takhle? To si mohou dovolit režiséři a scénáristé málorozpočtových filmů, nikoliv však tvořitelé ságy o vesmíru. To bylo trestní! Nejlépe to vystihl divák, jež obsadil sedadlo kina po mé levici, a to hned několika větami: "To tam jako čeká celých 15 let?", "Dva roky! Dva roky! Dva roky!" No, skalní fanda Star Wars nejspíš nebyl z celého filmu nadšený, což bylo znát z jeho závěrečného rozhořčení, ale myslím, že to většinu odradit nemůže. Pokud jdete na Síla se probouzí s očekáváním, že uvidíte totéž, co jste viděli v předchozích 6 dílech, pak na to ani nechoďte. Tahle trilogie bude totiž jiná. Stejně jiná, jako byla trilogie 1-3, která se rapidně lišila od dílů 4-6. Dalším rozdílem je to, že J. J. Abrams není George Lucas. Přesto, dle mého názoru, se film může dobře zařadit za své předchůdce. Mě se to líbilo a už se nemůžu dočkat pokračování :).
Film také nepostrádá humor. Místy je trochu umělý nebo nepatřičný, nijak zvlášť tam ovšem nepřekáží. Také nové postavy se věrně zhostily své role a nic nepřehrávaly, tedy až na již zmíněnou kritiku Adama Drivera. A samozřejmě, ani zde nesmí chybět plechový hrdina a miláček v jedné osobě. Tím je tentokrát BB-8. Přesně takového mazlíčka bych nepohrdla mít doma :).

Kniha o kávě

Před nedávnem jsem zde psala o knize Petry Veselé Kniha o kávě, a můj sen se splnil. Dostala jsem jej darem od své dobré kamarádky a tímto ji chci ještě jednou moc poděkovat :). Samozřejmě bych se ráda s vámi o ni podělila, proto přináším pár fotografií. 

Bohužel jsem se ještě do ní nemohla ani začíst, jelikož trávím nedělní odpoledne přípravami do školy a četbou naučné literatury. Ale už se tetelím blahem a těším se, až si uvařím výbornou kávu a k tomu si budu o kávě číst :). Jen musím podotknout, že Kniha o kávě má jednu jedinou chybu... Nemůžete tu nádhernou vůni kávy cítit :(... Přesto, vřele doporučuji!

Peter Mayle: Znovu Provence

Cestovat bych mohla neustále. Jelikož však nejsem milionářkou, vypravím se do zahraničí jen občas, pokud mi to finanční situace dovolí, proto se ráda vyprávím na daleké cesty prostřednictvím knih. Ani netuším, jak se mi tato kniha dostala pod ruce, ale od té doby miluji Provence...

Peter Mayle je britským novinářem. Je to Angličan, který se jednoho dne rozhodl sbalit si kufry, vzít svou drahou polovičku s sebou a přestěhovat se do kontinentální části Evropy. A k tomu přímo do Francie. Střet dvou proti sobě bojujících kultur a národností by mohlo v mnohých vyvolat dojem, že se bude jednat o zesměšňující povídky, jenomže Peter Mayle žádnými předsudky netrpěl. Píše krátké povídky o tom, co mu Provence postavilo do cesty. Co považuje za důležité zmínit, co ho na kouzelném jihu Francie zaujalo a co ho nejvíce šokovalo. 

Znovu Provence je volným pokračováním trilogie, jež započala velkým úspěchem knihy Rok v Provenci (v roce 1989 byla kniha oceněna prestižní cenou British Book Awards za nejlepší cestopisnou knihu; druhý díl nese název Navždy Provence). Peter Mayle píše s jednoduchostí, úsečnými větami, využívá svého novinářského jazyka a nezabývá se ničím, co není podstatné. 

Jedná se o cestopis, tudíž se jedná o popis, popis přírody, prostředí, jazyka, kultury, o líčení lidského chování a jednání. K tomu všemu autor využívá briskního anglického humoru. Sotva se do povídek začtete, knihu neodložíte z ruky. Rázem se ocitnete v prosluněné Provenci mezi levandulemi, olivovým olejem a vinicemi. A budete Provence objevovat postupnými kroky, kdy jedno překvapení bude následovat za druhým. Znenadání vás ovane vůně lanýžů, při níž se budete rozplývat blahem a ještě více se zachumláte do hřejivé deky či teplé bundy, když zjistíte, jak náročné a v jak náročných podmínkách se lanýže pěstují. 

Mayle k vám bude promlouvat jazykem Provensálců, který je pitoreskní a chrčivý, tvrdý jako samotní obyvatelé. Mayle vás zahrne informacemi o drsnosti přírody a jejich obyvatel, bude vám dráždit chuťové pohárky popisem toho, jak si Provensálci dokážou vychutnat jídlo a vy budete rázem hledat místa, kde byste se tak skvěle najedli. 

Provence je barevná a drsná zároveň. Je specifická. Odlišuje se naprosto a zcela od celého zbytku země. Provence je stará a tradiční. Je nádherná a tak neskutečně voňavá. Je vtipná, osobitá a bytostně zemská. Stojí na svých pevných základech, kořeny má vklíněné do Francie tak pevně, jako olivové stromy do půdy. Je staletá, je však kouzelná. 

Peter Mayle vám natolik podráždí smysly, že budete v okamžení chtít si sbalit kufry a vydat se směrem na jih. Osídlit si kousek toho krásného hřejivého (a také mnohdy velmi chladného) místečka, zakuklit se tam, daleko od všeho toho shonu a spěchu, a jen tak prostě žít. Postaru, po svém, tradičně...
Jelikož jsem při tomto prvním testu propadl, vzali si mě stranou a ukázali mi, jak se správně čichá, neboli - elegantněji vyjádřeno - "ochutnává nosem". Ukázka mi připadala vskutku graciózní, něco jako dirigent, který se rozmáchlým gestem taktovkou chystá k útoku na sekci dechových nástrojů. Konec proužku papíru namočili do zkoumaného roztoku jen natolik, aby do sebe nasál několik kapek vůně, a po jeho vynětí si ho ladně v určité vzdálenosti pod chřípím protáhli jedním plynulým pohybem, který vyústil v bujaré šlehnutí zápěstím směrem nahoru. Tento kratičký okamžik stačí cvičenému nosu, aby zaregistroval zkoumané aroma. Nos vyšle zprávu do mozku a ten provede příslušnou analýzu. Et voilá. Více obhroublého a zdlouhavého očuchávání není třeba, řekli mi.

Praha: Argo, 2013

Mé filmy

Zdravím! Protože je neděle, a v neděli se má odpočívat a nabírat síla na následující týden, přicházím tentokrát s příspěvkem o mých oblíbených filmech. S knihami, které skutečně stojí za to, Vás seznamuji průběžně, jak jste si mohli všimnout, vždy, když nějakou dočtu, hned se Vám svěřím se svými pocity. A věřte, že v záloze jich mám spoustu. Poněvadž nechodím tak často do kina, přináším Vám tentokrát filmy, které jsem viděla v televizi, na notebooku apod. Filmy, na které stojí se dívat neustále. 

Jsem romantička, proto také většina, ne-li všechny, budou romantické. Nejsou to však pouze "americké romantické filmy" ad absurdum, ale filmy, které mají co říct ať už výpravou, obsazením, příběhem atd. Zde je má TOPKA:

• S láskou, Rosie (2014) - romantická komedie. V hlavní roli Lily Collins a Sam Claflin, režie Christian Ditter. Jedná se o vtipnou anglickou romantickou komedii, při níž se zaručeně nebudete nudit. Je to příběh dvou nejlepších přátel, kteří si až příliš pozdě uvědomí, co k sobě cítí. Nebo snad ne? Samozřejmě se jedná o klišé, s nímž se setkáváme v každém filmu, ovšem tohle je pojato trochu jinak. Vše nepřijde během jednoho roku, ale vidíme vývoj charakterů a především vztahu v průběhu několika let. Je to krásný, anglický, humorný, barevný film. Film je natočen podle stejnojmenné knihy Cecelie Ahern. (77 % na ČSFD)

• Zůstaň se mnou (2014) - americké drama. V hlavní roli Chloë Grace Moretz a Jamie Blackley, režie R. J. Cutler. Tak v tomhle filmu jsem našla svou dokonalou rodinu. Ano, já vím, jedná se o americký snímek, takže dokonalá rodina neexistuje, ale stejně... Herci hrají nádherně a výkon mladičké Chloë je úžasný. Jedná se o dojemný příběh, díky němuž si uvědomíte, jak je život irelevantní. Nejdojemnější scénou pro mě zůstává chvíle, kdy dědeček promlouvá ke své vnučce, jež je napojená na nemocniční přístroje. Za scénář klobouk dolů. A k dokonalosti přispívá ještě úžasná hudba Heitora Pereira. Tohle skutečně nemá chybu! (67 % na ČSFD)

• Úsměv Mony Lisy (2003) - romantické drama s prvky komedie. V hlavní roli Julia Roberts a Kirsten Dunst, režie Mike Newell. Jak postupem času zřejmě zjistíte, Julia Roberts patří k mým nejoblíbenějším herečkám. Kromě svého hereckého talentu, který je snad nekonečný, je to charismatická zajímavá osobnost. Zároveň miluji historii a umění. A tenhle film je naprosto dokonalým skloubením těchto prvků. Nejen, že Vás zaujmou herecké hvězdy, jež více než bravurně doplňují hlavní představitelku, ale i příběh samotný. Boj za emancipaci (nijak však násilný a pohoršující), pohled na univerzitní svět, boj za svůj vlastní cíl. (64 % na ČSFD)

• Láska na kari (2014) - americká dramatická komedie. V hlavní roli Helen Mirren a Om Puri, režie Lasse Hallström. Tak tohle je pořádná nálož. Helen Mirren, Francie, jídlo, sympatický Om Puri, exotika. Tak z takovéto kombinace vzejde buď naprosto odstrašující ukázka toho, jak film NEtočit, anebo takhle strhující, úžasná, okouzlující, voňavá podívaná. Zárukou toho všeho je excelentní představení v podání Helen Mirren, jejíž sarkastický humor je prostě tak britsky imponující. (74 % na ČSFD)

• Voda pro slony (2011) - romantické, dobrodružné drama. V hlavní roli Robert Pattinson a Reese Witherspoon, režie Francis Lawrence. Chcete si pobrečet a zároveň se zasnít? Pak tohle je film točený přímo pro Vás. Dojemná podívaná, v níž excelují čtyři význačné postavy (Reese, Robert, Chritoph Waltz a slonice Rosie). Cirkusové prostředí tvoří excelentní pozadí příběhu o lásce, nenávisti a vášni. (74 % na ČSFD)

• Holka na hlídání (2007) - romantické drama s prvky komedie. V hlavní roli Scarlett Johansson a Paul Giamatti, režie Shari Springer Berman a Robert Pulcini. Tohle je jedna z rolí, které Scarlet sedí nejvíce. Role obyčejné dívky, která zaujme svým humorem a zvláštností, než role superhrdinek. Je to dojemný příběh o dítěti, které byste zpočátku nejraději vyhodili z pátého poschodí, ale nakonec si ho zamilujete tak, že Vám při odchodu bude rvát srdce. (55 % na ČSFD)

• Malý kousek nebe (2011) - romantické drama s prvky komedie a fantasy. V hlavní roli Kate Hudson a Kathy Bates, režie Nicole Kassell. V málokterých rolích Kate Hudson představí svůj charakter, ale tady dostala šanci a ujala se jí se ctí. Jedná se o silný příběh umírající mladé ženy, samozřejmě v americké podání, takže vše bude krásné :). Jenomže tenhle příběh je trochu jiný. Je plný komediálních scén, zároveň těch dojemných, nejedná se však jen tak o jednoduché klišé, ale klišé, které má nápad. A zároveň show... Nevím, zdali scenárista umí číst myšlenky, ale takhle nějak si představuji svou poslední oslavu ;). (64 % na ČSFD)

• Černobílý svět (2011) - americké, indické a arabské drama. V hlavní roli Emma Stone a Viola Davis, režie Tate Taylor. Jo, tak tohle by měl vidět naprosto každý. Silně nedoporučuji všem rasistům světa, protože těm nikdy nedojde, jak zrůdné jejich myšlení je. Tohle je kouzelný příběh novinářky, která zaujatá pro věc píše o tom, čemu skutečně věří. Je to příběh o tom, jak Spojené státy byly hloupé a bezkompromisní, je to příběh o statečnosti a lidské zrůdnosti. Tenhle snímek je prostě fascinující! (87 % na ČSFD)

• Jarní úklid s.r.o. (2008) - dramatická komedie. V hlavní roli Amy Adams a Emily Blunt, režie Christine Jeffs. Nebojte se, nejde o horor ani thriller, jak obrázek může nasvědčovat, ale o neskutečně úžasnou a vtipnou komedii, která je naprosto odlišná od všech ostatních, které jste kdy viděli. Je to ta vtipná komedie, která je převrácená naruby. A obě herecké hvězdy to sehrály naprosto dokonale (vzhledem k množství krve, které se ve filmu vyskytuje, nedoporučuji nikomu se slabou povahou a odporem k této tělní tekutině :)). Pokud se chcete pobavit a máte již dost těch přihlouplých romantických podívaných, tak tohle Vás naprosto dostane. (64 % na ČSFD)

Tak, tohle jsou filmy, které mám hodně moc ráda a vždy se po nějakém čase na ně musím podívat. Nejsou to však všechny dobré filmy, poněvadž zde není uveden ani jeden snímek Woodyho Allena nebo příběh o Zvonilce (pohádky). Ale to jsou kapitoly samy o sobě. Hezky zbytek neděle :)!

Fredrik Backman: Babička pozdravuje a omlouvá se

Tuto knihu jsem přečetla již někdy o prázdninách, ale řekla jsem si, že s ní s Vámi musím podělit. Už dlouho se mi do rukou nedostalo tak podařené vyprávění jakým je Babička pozdravuje a omlouvá se. Doporučuji ji naprosto všem. Dětem i dospělým. Je čtením v období žalu i radosti. Je skvělým poučením pro děti - jak se vyrovnat se smrtí - rovněž poučením pro dospělé - děti jsou mnohdy chytřejší než my, dospělí, a nenechají se tak snadno obalamutit, jak si často myslíme. 

Knihu Fredrika Backmana by si měl přečíst každý, kdo touží po výjimečnosti a nápaditosti. Kdo v životě hledá trochu té povědomé reality a především pro všechny, co se chtějí pobavit. Frederik Backman pochází ze Stockholmu a do světa literatury vstoupil velmi úspěšně již svou prvotinou Muž jménem Ove (2012). Backman je zkušeným novinářem. Pravidelně přispívá na svůj blog a píše sloupek do švédských novin. Je tedy zkušeným spisovatelem, který si svůj rukopis vypsal ve svých začátcích u novin, takže se setkáváme s již uceleným a dobře promyšleným celkem. V dnešní době má za sebou vydání čtyř knih: prvotina již byla zmíněná, dále jsou to knihy Vše, co můj syn potřebuje vědět o světě, Babička pozdravuje a omlouvá se a Byla tady Britt-Marie, kterou momentálně k vydání připravuje nakladatelství Host. 

Kniha mě upoutala již svým přebalem: holčičky zachumlané do péřovky a šály stojící zády k čtenářům a hledící na panorama činžáku. Dívka drží v ruce dopis a shora k zemi padají sněhové vločky. Co se asi skrývá v dopise? Již tohle ve vás vzedme vlnu zvědavosti. 

Je to příběh sedmileté, tedy skoro osmileté holčičky, která hledá své místo ve světě. Její nejlepší kamarádka, babička, pro ni vytvoří nádherný svět fantazie, pohádkový svět plný mrakoňů, princezen, čarodějnic, které nejsou jenom zlé, a worsů. Musím říci, že ještě nikdy jsem se nesetkala s tak zajímavým a nádherným světem fantazie. Snad mě jen trochu mrzelo, že jeho vnitřní kompozice nebyla více rozvedena, že zde autor více nevyužil svého talentu, ale je mi jasné, že to nebyl jeho hlavní záměr. Jeho hlavním záměrem totiž bylo ukázat všem lidem (především však dětem), že být zvláštní a odlišný, není nic špatného, ba právě naopak. Že výjimečnost je dobrá vlastnost, je posilující a měli bychom si jí vážit, nikoli zatracovat. Výjimečnost je totiž barevnost, bez níž by svět nebyl k žití.

Elsa o sobě tvrdí, že je zvláštním dítětem. A potvrzují to i dospělí, pohybující se kolem ní. Autor ji sestavil velmi realisticky. Nedělá z ní superhrdinku, ani extravaganci, ale prachobyčejnou dívku, která se svými názory, svou výchovou poněkud liší od průměru. Je velmi inteligentní a zvídavá a oplývá velmi vtipnými a neotřelými replikami. Tleskám autorovi, jak se mu podařilo vniknout do dětské duše… 

Babička pozdravuje a omlouvá se je velmi dojemný příběh plný humoru i smutku. Plný dospělých úvah i čistého dětského pohledu na svět. Jazyk autora je velmi nápaditý. Kouká se na svět dětskýma očima, ale dodává tomu dospělou myšlenku: „Nakoukne do bytu, dívá se na chlapce. Vypadá tak šťastně, jako to dokážou jen téměř sedmileté děti před mísou pěnových bonbonů, co mají tvar Santa Clause. Napadne ji, jestli ještě pořád na Santu věří, na toho opravdového, ne z marshmallow. Elsa už samozřejmě dávno ne, ale upřímně věří na lidi, kteří si tuhle víru uchovali. Když byla malá, každoročně mu psala dopis. Nejen seznam přání, ale opravdový dopis. Obvykle nepojednával až tak o dárcích, jako spíš o politice. Else se totiž nezdálo, že by se Santa dostatečně angažoval v aktuálních společenských otázkách. Měla za nezbytně nutné ho o tom informovat, obzvlášť v záplavě hamižných a podbízivých dopisů od ostatních dětí. Někdo se zkrátka musel chopit zodpovědnosti. Viděla totiž reklamu na Coca-Colu, a tak mu podstatnou část dopisu spílala za to, že se zaprodal komerci. Jindy zase viděla v televizi dokument o dětské práci, hned potom několik amerických vánočních komedií se Santovými elfy a naprosto ztratila přehled, jestli podle Santy slovo „elf“ souvisí se severskou mytologií, nebo jestli odkazuje k elfům žijícím v Tolkienově světě, či to bere jako všeobecné označení lidí nízkého vzrůstu – proto požadovala okamžitou a jasnou definici.

Jenže Santa na to neodpověděl, a proto mu Elsa poslala mnohem delší a velice naštvaný dopis, který se však dá shrnout do jediného slova: zbabělče. Následující rok se naučila googlovat, takže pochopila, že nemohl odpovědět, když neexistuje. A tak mu přestala psát.“

Kniha je napínavým a poutavým čtením o mezilidských vztazích. O tom, jak zvláštnosti mohou změnit svět, je to o porozumění a pochopení, je to kniha, která pod záštitou vtipných dialogů, sarkastických postřehů, pod zástěrkou pohádkového a dětského světa, skrývá něco mnohem obvyklejšího. Pochopení... Elsa se musí vyrovnat se skutečnými problémy a pochopit je. Chápe to sice po svém, ale především díky fantazijnímu světu své babičky. Fredrik Backman nám tak nabídl pohled na realitu každodenního života naprosto novýma očima. Očima malé, ale ne obyčejné dívky, která měla jednu z nejúžasnějších babiček na světě.

Brno: Host 2015

Purpurový vrch

Crimson Peak, USA, 2015, 119 min
Horor/Fantasy/Drama
hodnocení: 71 % na ČSFD
mé hodnocení: 53 %
režie: Guillermo del Toro

Tak odkud začít? Asi od toho nejlepšího, co film nabídl. Jak víte, jsem milovníkem barev, líčení, módy, a to taky na celém filmu bylo ze všeho nejlepší. Kostýmy byly vskutku excelentní, za což náleží velké díky Kate Hawleyové (Na hraně zítřka). Její návrhy bych hrozně ráda viděla i na papíře, protože tak propracované detaily jsem dlouho v žádném filmu neshlédla. Vím, že málokterý film dovolí, aby si kostýmní návrháři mohli vyhrát s nápady, které zajisté nosí neustále v hlavě, proto jsem ráda, že existují filmy, v nichž se dokážou excentrické nápady realizovat. Ale tím má chvála skončí. 

Ono, celý film by mohl získat mnohem více pozitivního hodnocení, kdyby... A začneme tím prvním. Kdyby herecké obsazení bylo mnohem více důvěryhodné. Miu Wasikowskou (Edith Cushingová) znám z Alenky v říši divů. Již tam mi přišla trochu nevýrazná - nevím, zdali důvodem bylo, že se zatím neobjevila v roli, v níž by mohla projevit veškerý svůj talent, ale možná je to tím, že její tvář mi přijde nudná. Chybí mi prostě výraz, projev emocí, kterým bych mohla věřit. Zajisté je to krásná mladá žena, ale mě v ní chybí šťáva. A ani v roli Edith Cushingové nebyla nijak přesvědčivá. Ačkoliv hrála roli ženy, jejíž úloha v době, v níž se příběh odehrává, bylo především plnit společenskou roli, a Edith se tomu vzpírá svou vlastní povahou - je spisovatelkou, nekonvenční, nerada se parádí, vyhledává příběhy o duších, je vzdělaná, tak z jejího charakteru to prostě nevyzařovalo. Další hlavní postavu ztvárnil Tom Hiddlestone (známý z role Lokiho filmu Thor). Ano, zpočátku jsem ho ani nepoznala, hrál mnohem více přesvědčivě, než hlavní hrdinka, ovšem ten závěr... Ne, ne, ne!! Pokud herec neumí v závěru umřít (resp. si nevšimne, že je probodnut), pak by neměl hrát, nebo by měli vyhodit režiséra, příp. střihače, když si toho nevšimli, než šel film do kin.

Nejlepší výkon dle mého názoru podala Jessica Chastain. Její proměna byla k neuvěření a hrála tak přesvědčivě, že vynikala nad ostatními postavami. Samozřejmě, až na samotný závěr. Ale ten byl podle mně chybou režiséra, protože to bylo tak ubohé!! Já vím, že horor je krvavý, ale takhle hloupě? Vím, že hlavní hrdinové vždy bojují proti nepřátelům, místo útěku, ale aby boj trval tak dlouho, že téměř celý sál kina křičel: "Tak ji konečně jebni!", tak to o ledasčem vypovídá.

Zápletka nebyla špatná, ocenila jsem sice ne příliš originální pointu, ale zaujala mě. A nebyla jsem sama. Kdyby ovšem scénárista a režisér nepolevili a v závěru z toho neudělali krvavý brak, nemuselo hodnocení tak špatně dopadnout. Zároveň nechápu, proč si režisér musel zvolit tak zrůdná strašidla. Byl to gotický horor a v tom duchu se nesl celý příběh, byly ztvárněný výtvarné kostýmy, kulisy, vybráno prostředí, prostě vše odpovídalo danému žánru, tak proč se najednou musely objevit postavy jako vystřižené z nějakého groteskního studijního filmu. Jako kdyby chtěl režisér zanést trochu moderního prvku do jinak historického námětu, ale vůbec, vůbec se mu to nepodařilo. 

Vcelku to nebyla špatná podívaná, nejlepší hororová scéna byla rozdrcení obličeje Edithina otce, také začátek byl skutečně podařený, ovšem potom to sklouzlo do komické grotesky.

Trojanovice: Na Dolině

Díky bohu za prodloužené víkendy! 

V neděli jsme se totiž vydali do Trojanovic, které leží nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm, kde jsme si zarezervovali pokoj v hotelu Na Dolině. Abych pravdu řekla, byla jsem mírně na pochybách. Hotel jsem sice vybrala mezi pět, které byly doporučovány na booking.cz, ale zrovna moc jsem mu nevěřila (nejspíš proto, že jsem si ho řádně neprohlédla...), zbytek jsem totiž nechala na svém příteli. A nemůžu si ho vynachválit - jak přítele, tak hotel :). Přítele, který opravdu vybral perfektně a za rozumnou cenu (dvoulůžkový pokoj Anděla Plus za přibližně 1200,-/noc), a hotel za jeho bezchybnou funkčnost, komfort, obsluhu, kuchyni, no prostě všechno!
Hotel Na Dolině je umístěn na úpatí hory Radhošť, v kouzelném prostředí Beskyd. Již samý příjezd vás nenechá na pochybách, že budete mít klid. 

Hotel je malinký, poskytuje v celku 13 pokojů, což je naprosto dostačující. Má celkem 3 tenisové kurty - hotel byl vlastně postaven pro tenisové fandy, trenéry se svými svěřenci, vůbec tenisty, což vás bude při vstupu do restaurace a zároveň recepce obklopovat na každém kroku. A já tleskám. Tleskám majiteli, že nestavěl hotel bezúčelně a "s nějakým" wellnes, kterých je již přehršel, ale přišel s výborným nápadem, který se ujal a přináší své ovoce. Gratuluji a fandím! 

Pokoj, v němž jsme byli ubytování byl jedním slovem skvělý. Velmi prostorný, s komfortní postelí a plnohodnotným vybavením, koupelna byla velmi krásná, dokonce jsme měli celkem rozlehlou terasu s výhledem na les. Ale co bylo nejdokonalejší, bylo jednoznačně křeslo s ovčí vlnou a lampou po boku v rohu pokoje! Pro fanatického knihomola si asi umíte představit, že to bylo v okamžení mé nejoblíbenější místo na planetě a jen těžce jsem se s ním loučila. Ostatně jako s celým prostředím hotelu.

Po prohlídce okolí, kdy jsme si šli prohlédnout Pohankový mlýn a Pamětní síň Bratří Strnadlů a Jana Knebla, nám vyhládlo, vydali jsme se tedy okusit speciality hotelové restaurace. Nejenže mě již před samotnou procházkou ohromilo latté, které se mnohdy ani "skutečným" baristům nepovede tak dokonale, jako místním umělcům, i samotný interiér restaurace, jenž představoval valašskou dřevěnku s detaily, jako byly záclony, dle mého šité v barvách a vzorech místních krojů, poctivá kamna nebo masivní stůl, pod nímž se skrýval kulečník, ale velké "bravó!" si zaslouží místní kuchař(i). Jídlo bylo naprosto delikátní! Nejen, že to vypadalo dobře na pohled, ale ještě mnohem lépe to chutnalo. Výtečná byla jak pepřová omáčka mého přítele, kterou jsem si dovolila ochutnat, tak skvělá byla kombinace chutí vepřové panenky, hříbkové omáčky a pirohů plněných brynzou. Panenka připravená krásně dorůžova a jemňoučká, hříbková omáčka byla skutečně z hříbků a nikoli jejich (tolik oblíbených) náhražek žampionů a přímo se rozplývala na jazýčku - perfektní konzistence, nikoli hustá (a stále tuhnoucí) patlanina nebo řídká brynda. Prostě smetanová lahůdka. I přesto, že jsem se najedla opravdu dosyta (myslím tím OPRAVDU), neodolala jsem, a jako sladkou tečku jsem si dopřála jablečno-hruškový štrúdl. Mňam!



Pohankový mlýn



Pamětní síň Bratří Strnadlů a Jana Knebla 

Hotel vřele doporučuji. Pokud milujete klid a pohodu, chcete si užít romantiky a dobré kuchyně (a tenisu), jeďte tady. Ještě nikdy jsem se nesetkala s něčím tak okouzlujícím!