Před nedávnem jsem psala o Knize ztrát a nálezů. Psala jsem o tom, že mě příliš nezaujala, ale že jsem teprve na začátku, tak se uvidí. A zde musím své konstatování trochu poopravit. Kniha Ztrát a nálezů autorky Lucy Foleyové je krásnou skládankou tří osudů. Zpočátku na mě román působil příliš klidně a usedle. Říkala jsem si, že pokud to bude takhle pokračovat dál, stane se z toho tuctový příběh bez jakékoliv pointy. Celkem třikrát jsem knihu chtěla odložit a říkala jsem si, proč se něčím tak kýčovitým připravuji o čas. Ale! Spletla jsem se. Naštěstí jsem setrvala a byla jsem odměněná.
Bohužel, kniha svůj spád získává až v závěru. Především ve chvíli, kdy se slova ujímá třetí osoba, jež sice byla jednou z tří ústředních postav, ovšem zasunutá do pozadí. Chápala jsem její úlohu v celém díle, ovšem, kdyby příběh nenabral jiný směr, asi bych pochybovala, proč se o ní mluvilo tak dlouze. Zdála se mi být nudná, ačkoliv tak působit neměla.
Pravdou však zůstává, že román získává spád až ve své třetí části, tedy hrubě za polovinou. Nevím, jestli se všem podaří dočíst do konce. Rovněž oplývá velkou dávkou patosu. Ovšem líčení životních osudů a především jednání postav během druhé světové války a co se s nimi dělo, byl skvělý čtenářský zážitek. Opět mi v hlavě probleskly tisíceré nápady, chvíle zachycené jako fotografie, smutky a nostalgie, snad stovky proslovů týkajících se právě této zrůdnosti, ať již jsem promlouvala k dospělým nebo zvláště k dětem. Tohle autorka dokázala vyvolat jen na několika stránkách svého příběhu. Jsem moc zvědavá, co by zvládla, kdyby tento příběh uvedla v celé své šíři.
Musím konstatovat, že Lucy Foleyová udělala vše naopak. Má krásný, srozumitelný, vypravěčský jazyk. Nijak zvlášť nevyniká, avšak ani neurazí. Ovšem kompozičně měla jednat jinak. Celým tím balastem, který se stává ústředním příběhem, měla román pouze orámovat a veškerou svou pozornost měla soustředit na minulost. Vyprávět příběh jedné dívky Alice, jejíž osud byl natolik propletený a zajímavý, ačkoliv byl pouze naznačený. Myslím, že tak by se autorce mnohem více podařilo zaujmout. Kdyby vykreslila historii anglické dívky na pozadí propletených dějin. Měla tolik motivů, které stačilo pouze trochu rozvést, a nemusela se zdržovat vším okolo. To hlavní, mělo být pouze průchozí bránou k tomu vedlejšímu.
Co už, snad příště :).
Po dvou historických románech (jeden tedy spíše romantický) jsem se rozhodla, že si trochu odpočinu a vrátím se opět k nějakému kriminálnímu příběhu. Chopila jsem se tedy Motivu Jonathana Kellermana.
Na záložce knihy jsem si přečetla ve stručnosti obsah a říkala jsem si, že to může být celkem zajímavé. Samozřejmě mě zaujalo jméno ústřední mrtvoly, jež rozpoutá to zběsilé hledání pravdy... Katherine Hepburnová. No, asi se nechali inspirovat slavnou filmovou hvězdou, což příběhu neuškodí, jen dodá na záhadnosti. Ale když jsem se hned na první straně (s. 7) dočetla, že dotyčná mrtvola se vlastně jmenuje Katherine Hennepinová, zpozorněla jsem. A pak to přišlo:
- s. 8: "zamnul si obličej" - snad promnul, ne?
- s. 8: "Ze zvětšeniny fotografie do řidičského průkazu" - ze zvětšeniny fotografie řidičského průkazu, příp. ze zvětšeniny fotografie z řidičského průkazu...
- s. "Položil ji na záda na její dvojpostel" - co je to dvojpostel? Je možné, že tento výraz existuje, ale vážně?? Je to postel, pro níž máme výraz manželská, letiště, velká postel, nebo to jsou snad dvě postele spojené v jednu? Anebo dvě manželské postele?
Takže jsem knihu zase zavřela a tentokrát s ní opravdu neztrácela čas. Mohla to být dobrá detektivka (nebo spíše kriminální příběh, to ale nevím), avšak pokud nakladatelství Domino nechtělo ztrácet čas s korekcí, já nechci ztrácet čas s nimi... :)
Ale dnes jsem dočetla něco BOMBASTICKÉHO!!!
Je to tak krásný roztomile lahodný příběh, jako samotná káva... Přitom je syrový a hořký, jako první doušek... O čem mluvím? O knize Agnés Martin-Lugand a jejím příběhu Šťastní lidé čtou a pijou kávu nakladatelství Motto. Zde jsem ani neměla čas a chuť se pídit po chybách, ale věřím, že tam snad ani žádná nebyla :).
Příběh je kompozičně velmi prostý a jednoduchý. Jeho hloubku však spatřuji v jazyce autorky. Je jasný, zřetelný, říká přesně, co má na mysli a neskutečně vystihuje podstatu scén. Příběh není vůbec náročný, ale je neuvěřitelně kouzelný. Věřím, že když se ráno posadíte s hrnkem kávy na svou oblíbenou část sedačky nebo do svého oblíbeného křesla, pak budete schopní se zvednout pouze, abyste si doplnili kávu, a večer máte dočteno.
Smála jsem se nad ironií, kterou se autorka nemusí bát více rozvíjet, která je jen tak nepatrně naznačená a přesto neskutečně působivá. Skoro jsem brečela nad popisovaným zoufalstvím, odtažitostí od světa, nad osamělostí a trpkou nostalgií. Byla jsem vážně naštvaná na toho týpka, který byl opravdu, ale OPRAVDU drsný! (asi nikdy jsem se nesetkala s tak zápornou postavou v ledabyle romantickém příběhu) a prožívala jsem tak neskutečně jejich sblížení.
Autorka jen naznačuje, okouzluje a je neskutečně upřímná. Není to román o lásce, je to příběh ženy, která zkusila znovu najít sebe sama. Je to kousek něčeho...
Agnés Martin-Lugan mě zaujala hned v úvodu. Knihu jsem hltala a kdybych měla volno, tak bych ji měla za den přečtenou. Je to krásný, krátký příběh (škoda), ale "opravdový". Šťastní lidé čtou a pijou kávu bych mohla část zas a znova...
Udělala jsem si tak dnes nádherné ráno. Probudila jsem se už před půl sedmou, a protože venku nádherně svítilo sluníčko, rozhodla jsem se té chvíle samoty využít, posadila se v obýváku na to své oblíbené místo na gauči a nechala se mazlit slunečními paprsky, které mě lehounce zahřívaly. Knihu v ruce a hltala jsem každé slovo. Skoro jsem zapomněla posnídat, tak jsem se obklopila jídlem a čajem a četla dál. Paráda! To už jsem šíleně dlouho nezažila, ale bylo to úchvatné.
Takže přeji spousty, spousty dokonalých rán :).
A co čtu momentálně? Jana Hábla a jeho Učit (se) příběhem. Jedná se o odbornou literaturu z nakladatelství Host, jest je zárukou kvality, v níž Jan Hábl interpretuje dílo jednoho z našich věhlasných teologů, pedagogů a myslitelů - Labyrint světa a ráj srdce Jana Ámose Komenského. Na škole mi velikost díla dokázal osvětlit docent Malura svým rozborem díla (snažili jsme se analýzovat společně s ním :)), tentokrát mi působivost Labyrintu přednesl Jan Hábl. Jsem zase fascinována a musím se ke Komenskému vrátit a přečíst si ho tentokrát ponaučená.
Žádné komentáře:
Okomentovat