Detektivní román Říjnový seznam amerického spisovatele Jeffery Deavera byl překvapivý. Asi tímto jedním slovem bych to shrnula. Deaver se ujal velmi originálního nápadu, kterým se nechal inspirovat (mám pocit) jednou divadelní hrou, kterou viděl (už si nevybavím přesně) a která mu vnukla tento nápad. A ten je vskutku neotřelý. Takový nápad zvládne zrealizovat skutečně již "vypsaný" spisovatel, protože to není nic jednoduchého, psát pozpátku a vytvářet děj tak, aby dával smysl a zároveň neprozrazoval všechno. Protože to finále nás opravdu čeká až ve finále.
Autor se nebál pohrát si s myšlenkovými pochody nás čtenářů. Musím se však pochválit, že i přesto všechno jsem skutečného pachatele odhalila velmi záhy (jednak už mám něco načteno :P), ovšem i přesto všechno, jsem byla "mile" překvapená samotným finišem. Ten jsem opravdu nečekala: vzhledem k tomu, že i v posledních dvou kapitolách autor ponechal svou fantazii běžet na plné obrátky, a to myslím v kladném slova smyslu. Protože právě v těch posledních kapitolách, mě Deaver naprosto ohromil. A možná právě k tomu mu posloužila ona jeho "nová" technika. Právě díky ní (i vynalézavosti a fantazii ovšem) dokázal rozvinout zápletku tak, že po každé přečtené straně máte pocit, že jste skutečného pachatele odhalili, ale ejhle! Ono tomu tak není :).
Jeffery Deaver nepoužívá nikterak složitý jazyk. Je rychlý, má spád, neřeší nic kolem toho. Je to prostě jazyk detektivky. Přímý, místy drsný, nechráněný, holý. Většině lidí to vyhovuje, já mám ráda trochu víc, takže po stránce jazykové, mě kniha nijak zvlášť neohromila. Nápad výborný, skvěle a především rychle se kniha čte, ale pro mě nic extra. Navíc, co mi na knize také velmi vadilo, byly ony fotografie. Vím, že Deaver je tam vložil záměrně, poněvadž hlavní postavou je fotografka a ještě jeden konkrétní důvod v knize zmiňuje, mě ovšem nic neříkaly, spíše překážely. Snad proto, že byly černobílé a ta k vyjádření a umocnění díla nějak neseděla, nebo nevím. Prostě byly zbytečné až otravné.
Žádné komentáře:
Okomentovat