Jsem milovnicí anglických detektivek. Je jedno, zdali se jedná o seriál/film (viz Vraždy v Midsomeru, Vraždy v Oxfordu, Zločiny v zahradách, série filmů Hercule Poirot, Slečna Marplová), či o knihu (např. detektivky Agathy Christie, série Oxfordských zločinů Veronicy Stallwoodové, nové knihy autorky Harryho Pottera J. K. Rowlingové apod.). Anglická detektivka je totiž klasická detektivka, která pátrá po vrahovi rozumem a ne silnými zbraněmi a nejmodernější technologií, navíc má v sobě punc "té pravé detektivky", je prostoupená atmosférou anglického venkova, temných vřesovišť, jiné kultury, strohosti, vypočítavosti, vychytralosti, napětí a zvláštnosti. Miluji to!
Před pár dny jsem dočetla poslední novinku anglické spisovatelky Ann Grangerové, konkrétně Stíny vraždy. Je to 13. kniha z řady detektivek Případy Mitchellové a Markbyho, která vyšla u nás.
Ann Grangerová se narodila v Portsmouthu a po vystudování Londýnské univerzity (obor moderní filologie) nějaký čas učila ve Francii angličtinu. Poté však vstoupila do diplomatických služeb (působila mj. i v Československu), což se odráží i v řadě jejích románů. Hlavní postava, Meredith Mitchellová, v diplomatických službách působí rovněž. Anglická autorka svou první detektivku vydala v roce 1991 (Vem na to jed), měla však za sebou již několik vydání historických románů pod pseudonymem Ann Hulme. V současnosti má na svém kontě okolo 20 detektivek a více než 10 historických románů. V roce 2004 získala prestižní německou literární cenu "Deutche Phantastik Preis".
Stíny vraždy nijak nevybočují z řady, není to něco výjimečného, ani extra nápaditého, je to prostě klasická anglická detektivka, která však zaujme svou setrvačností, jednoduchým nezamotaným příběhem, povídkovou formou, přímostí a lehkostí, s níž autorka vypráví. Je to oddechové čtení pro každodenní večery, avšak spíš ty podzimní a zimní, kdy se den zkracuje a noci přibývá, takže máte možnost číst "déle". Když se totiž začtete, nebudete chtít přestat. Stále budete přemýšlet nad tím, kdo je vrah.
Ann Grangerové musíme přiznat jedno krásné umění. Umí psát jednoduše, ale poutavě. Nepředhání události, nenaznačuje příliš ani příliš neodbíhá od hlavní linie příběhu, tím nás tak stále udržuje v napětí. My sice máme několik typů, kdo oním vrahem může být, ale po několika stránkách zjistíme, že to nemůže být dotyčná osoba, autorka nám totiž vyvrátí veškerá naše podezření, a předestře nám dalšího možného pachatele. A tak až na posledních stránkách, stejně jako naši hlavní hrdinové, se dozvídáme (možná už tušíme, a tak si jen potvrzujeme naše domněnky), kdo oním pachatelem ve skutečnosti je. Autorka umí dobře vyvážit popis s dialogy. Ani jednoho není příliš, děj je tak stále gradován a oživován vtipnými dialogy postav. Umí si pohrát s mluvou hrdinů, kteří se pohybují v rozličných sociálních sférách, mají odlišná povolání, pocházejí z jiných krajů, mnohdy i států, viz jako zavražděný v její poslední detektivce, Polák Jan Oakley.
Stíny vraždy Ann Grangerová koncipuje jako divadelní hru. Aspoň se nám tak zdá v úvodu, kdy jsou nám na prvních stranách knihy představeny vystupující postavy, a samotná kniha je členěna do tří částí (tedy dějství), jež jsou uvedena citátem z Shakespearova Hamleta, např. Ba vraždu podlou jako každá jest, / však tato podlejší jest nade vše, / a divná víc a nepřirozená. (První část, První stín). Samotný příběh se odehrává ve dvou rovinách: v roce 1889, kdy se odehrála vražda Cory Oakleyové, jež je příčinou vraždy druhé, která se tentokrát odehrává v přítomnosti (rok 1999), a je tedy druhou rovinou příběhu. Obě roviny se nám prolínají již od samého počátku, jsou však spojeny pouze rodinnou tragédií, každá má svůj vlastní konec.
V této knize vystupují již dobře známé postavy - Alan Markby, Meredith Mitchelová, farář James Holland, seržant Pearce, stejně jako postavy nové (rozšiřující nám obzor městečka Bamford) - Geoff a Pam Painterovi, jeho sestra Juliet ad. Postavy jsou již charakteristické svým jednáním i řečí. Přesně víte, kdo mluví, živě si dokážete představit, jak u toho dotyčná postava vypadá:
Když Juliet zastavila a stáhla okénko, dav se výhrůžně nahrnul dopředu. Obtlouslá žena v manšestrových kalhotách prudce naklonila obličej ke vzniklé mezeře a vykřikla: "Přístup pro všechny!" Teriér, kterého držela na vodítku, se opřel předními tlapkami o dveře auta a podpořil ji zaštěkáním.
"Ano", přisvědčila Juliet mile. "Naprosto s tím souhlasím. Znamená to, že můžu projet?"
Žena o několik centimetrů couvla a vypadala, že ji to trochu vyvedlo z míry. Prohlížela si mladou ženu v autě, posuzovala její svěží pleť, vlasy spletené do copu a kulaté brýle.
"Jste příbuzná?" zeptala se jako oddávající na svatbě.
"Ne", odpověděla Juliet. "Ani v nejmenším."
Nějaký vousatý muž se se znepokojeným zamračením dotkl ženiny paže. "Má to být poklidný protest, paní Smedleyová," pokáral ji.
Setřásla ho. "Chovám se poklidně!" odsekla a teriér zaštěkal.
"Můžete projet," obrátil se vousáč k Juliet a přes svalnaté rameno paní Smedleyové dodal: "Chceme jen svá práva."
"Nic proti tomu nemám", pronesla Juliet. "Já chci zas ta svoje."
(...)
Provedl ji labyrintem studených chodeb ke svému zaměstnavateli, který s výrazem, že ho co nevidět sklátí mrtvice, zíral z okna.
"To jste si tedy vybrala den!" přivítal ji podrážděně. "Koukněte se na ně! Jsou jako lůza ve Francouzské revoluci stěžující si na nedodržování svých práv!" Upřel na ni krví podlité oči. "A co moje setsakramentský práva? Kde jsou?" Chvíli sípal a potom mírněji dodal: "Chcete se tu porozhlédnout?"
Tato detektivka čtenáře, jež detektivním příběhům neholdují, určitě nenadchne. Bude však dobrým čtivem pro ty, kteří anglické příběhy rádi čtou, kteří mají rádi klasické vyprávění bez složitých filozofických myšlenek a nebetyčných zápletek. Je to skvělé čtení pro kratochvíli, čtení do studených večerů, čtení na cesty, čtení pro oddech a zálibu.
Praha: Motto 2015
Žádné komentáře:
Okomentovat