Konec: 22.10
Datum: 4. 9. 2015
Trasa: 2-3 km
V pátek večer tráví mnozí svůj čas zcela odlišnou zábavou. Se svými přáteli se baví v nějakém dobrém klubu, restauraci, hospodě, na chatě, zahradě, nebo prostě sedí doma u dobrého filmu, s partnerem u výborné večeře. My jsme se rozhodli páteční večer strávit výstupem na Javorový.
Každý rok se první víkend v září koná extrémní přechod Beskyd Javorový - Javorník. Jedná se o Otevřené Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic. Startuje se v Třinci ve 22.00 a cíl se nachází ve Frenštátě pod Radhoštěm. Závodit mohou profesionálové i amatéři a letos se závodu účastnilo kolem 3 000 sportovců. Trasa je dlouhá 95 km s převýšením 5 430 m a první závodníci tuto extrémní trať letos zdolali v čase 11.29 hodin, do cíle tedy sešli v sobotu v 9.30 hodin. Blázni? To jsem si taky myslela. Ale když jsem to viděla na vlastní oči, byla jsem ohromená a zároveň jsem to nedokázala pochopit.
Sedm vrcholů tj. Velký Javorový, Ropice, Travný vrchol, Lysá hora, Smrk, Čertův mlýn a Radhošť.
Abych pravdu přiznala, na Javorový jsem nikdy nešla (pokud se nepočítá školní výlet na základní škole, kde nás na vrchol vyvezla lanovka). Díky bohu, protože bych potom věděla, co mě čeká, a nikdy bych to dobrovolně nepodstoupila. Avšak krátce po 21. hodině jsme začali stoupat. Na hlavách čelovky, protože kolem dokola nebylo vidět na krok. Nebyli jsme ale jediní. Na sportovce se šlo podívat několik desítek jejich rodinných příslušníků, přátel a nadšenců. Stoupali jsme stejnou trasu, která čekala na extrémisty v úvodu závodu. Byla to pouze 1/7 celé trasy.
Nejsem žádný velký sportovec. Ráda se proběhnu, občas vyjedu na kole, zahraju si občas tenis, zacvičím si, ale vše v rámci svých možností a především mého odhodlání. Když jsem však začala s výšlapem, hned po několika metrech jsem si uvědomila, že je potřeba začít se zlepšováním mé kondice a celkovým vzezřením. Dech mi přestal stačit, plíce byly v jednom ohni a dokonce jsme měla pocit, že ta pravá se přesunula pod klíční kost a chce tamtudy utéct. Nohy ztěžkly a já myslela, že stehna se proměnila v dvě olověné tyče. Nadávala jsem jako špaček a přísahala, že už v životě se něčeho podobného účastnit nebudu.
Abych řekla pravdu, měla jsem obavy, jestli na horu vůbec vylezu, jestli se nezastavím a nerozbrečím bolestí v polovině výstupu. Dokonce jsem místy měla pocit, že když se na Javorový vydrápu, tak v okamžení umřu :-). A někdo to dělá dobrovolně, ještě na čas, a ti první dokonce skoro běží!! No, můj názor je takový, že v cíli by na ně měl čekat psycholog se základními otázkami.
Jakmile jsme však vystoupali nahoru, kde již čekalo několik lidí, naskytl se mi tak úžasný výhled, který jsme již dlouho neviděla. Město Třinec pod námi, obzor táhnoucí se až do Polska. Na pozadí noci hořely svíce městského osvětlení, jako kdyby pod námi byl hřbitov. Možná pro mnohé příliš depresivní představa, pro mne však dech beroucí a nezapomenutelný okamžik.
Přibližně nějakých 40 minut jsme museli čekat na první závodníky. Teplota klesla na nějakých 15° C, já měla na sobě dvě mikiny, přesto jsem se třásla zimou, ale pak se objevily první světlušky - čelovky prvních závodníků. Byla to ohromující atmosféra. Diváci fandili o sto šest, jako kdyby se ocitli na hokejovém zápase, a závodníci se soustředěnými výrazy mířili za jedním jediným cílem. Vydržet!
Závodníků nakonec přibývalo, zpočátku šli dvojice jedna za druhou, ke konci se již řinul dav černou tmou vzhůru přes les na vrchol. Ztěžka dýchali, ale byli odhodlaní. Klobouk dolů!
Žádné komentáře:
Okomentovat