Sia, jediný interpret, na jehož koncert bych se dostavila jako slintající pes. Jedním slovem neuvěřitelná!! Zbožňuji její hlas, který je tak charakteristicky smutný, avšak i plný energie. Jsem jí fascinována. Prostě a jednoduše. Když zpívá, běhá mi mráz po zádech a chlupy na rukou jsou v okamžení v pozoru. A já si právě užívám její nové CD a žasnu :).
Tato australská zpěvačka letos koncem ledna vydala své již sedmé studiové album, tentokrát s názvem This Is Acting. Na obalu alba nás vítá muž/žena v černobílé paruce (bílá paruka tolik charakteristická pro její předchozí album 1000 Forms of Fear) a tato hybridní postava nás provází celým albem, resp. Siinými videoklipy.
Je neskutečné, kolik síly tahle blonďatá ženská v sobě našla. Jaký hlas se v ní skrývá. Kolik slov a energie. Je plná originálních nápadů a tohle CD o ně rovněž není ochuzeno. Já momentálně ujíždím na jejích třech skladbách: Unstoppable, Cheap Thrills a Whisperer (to však na tomto zmiňovaném albu nenajdete).
Zvláštní je, že Sia je vždy má spolutrpitelka. Co to znamená? Je jediná, která souzní s mými pocity, nebo aspoň já mám skrze její hudbu ten ojedinělý pocit. Její hudba mi dodává zvláštní pocit, že Sia zpívá jen a jen pro mě a přesně ví, co teď chci slyšet a cítit. Přesně jako tomu bylo včera. Vím, že This Is Acting je už nějaký ten pátek na pultu, ovšem až včera jsem narazila ve vaně na její song Unstoppable, a já bych tak moc chtěla být "Porsche bez brzd" a "nezastavitelná, neporazitelná".
V autobuse jsem si dnes posteskla nad budoucností. Tak moc bych si nepřála, aby se ze mě stala ta neidentifikovatelná koule nesmiřitelnosti a hořkosti, co se valí ze sedadla jako hovniválova kulička... Tak strašně nerada bych tady zůstala. Já to tady miluji, opravdu a ještě jednou opravdu. Je to můj domov a nikdy se nebudu nikde cítit tak dobře jako tady, ale taky je pravda, že tady se zdržují momentálně neskutečně negativní myšlenky. A zdržují se už neuvěřitelně dlouho. Tak nevím - vlastně ano, vím - jestli čekají na to, až se zvednu ze židle a půjdu si svou cestou, kterou jsem si nějakým způsobem budovala a o níž jsem tak dlouze snila, nebo to skončí jako má budoucí vize z autobusu. Já ale nechci, vážně ne. Chci se smát, chci se bavit, chci žít a ne brodit se ve svém "neštěstí" :(.
Dívám se na svou fotku z loňského únoru. Měla jsem tam o pět kilo méně. Směšné je, že jsem tam prožívala taky hodně špatné období. Zimu nenávidím a obzvlášť příchod jara, protože je to pro mě to nejdepresivnější období, ovšem na té fotce vypadám dobře. Možná mi i smutek sluší :) / :(.
Jdu se nechat unášet hudbou... Jdu si přečíst něco v polštině, pak se podívat na prezentace a pak prosedět noc nad diplomkou.
SÍLU!
Žádné komentáře:
Okomentovat